If you are younger then18y, please, leave!

If you are younger then18y, please, leave!

Please, read!

Warning!
In this blog you can find immages (mostly drawings) that can be disturbing and not acceptable to view for everyone. It is only fantasy and has no connection with reality. But, in any case, if you think you might feel upset by these creations, please, LEAVE!
The same rule for minors - if you are under legal age, please, leave this blog!

neděle 12. dubna 2026

Midsummer party - Chapter 1

 

It's been a few years since I received a short story from an internet friend (with whom I share some similar fantasies) that he edited, but it was written by another friend of his, who writes under the name Denis. The short story is from 2019 and even though it really interested me at the time, I didn't publish it because the text is not mine and I wasn't entirely sure if it would be appropriate. But over the years, I thought about it and thought it would be a shame not to share the short story with my fans...

I asked my friend about the possibility of publishing it, and he discussed it with the author of the original text and both agreed. That's why I can now offer you the short story.

I decided to publish it in chapters (as it was originally writen) and my goal will be to draw an illustration for each chapter. In the traditional way, although it is clear that with the help of AI the results would be available immediately and probably more perfect... but it would be (at least for me), less fun :-)

I will publish the story in three language versions - in English (I consult the translation with another friend, a native speaker), in Czech (there the translation is my work, hopefully it won't be too bad) and in the original language - Russian.

 

Je to už několik let, co jsem od jednoho známého z internetu, se kterým sdílíme některé podobné fantazie, dostal k přečtení povídku, kterou editoval, ale napsal ji jiný jeho kamarád, píšící pod jménem Denis. Povídka je už z roku 2019 a i když mě tehdy hodně zaujala, nepublikoval jsem ji, protože text není můj a nebyl jsem si úplně jistý, jestli by to bylo vhodné. Během let jsem nad tím ale přemýšlel a řekl jsem si, že by byla škoda povídku nesdílet s mými příznivci... 

O možnost jejího uveřejnění jsem požádal svého kamaráda a on to zas projednal s autorem původního textu a oba souhlasili. Proto vám tu povídku teď mohu nabídnout. 

Rozhodl jsem se ji uveřejňovat po jednotlivých kapitolách tak, jak byla napsána, a mou snahou bude ke každé kapitole nakreslit ilustraci. Tradičním způsobem, i když je jasné, že za pomoci AI by výsledky byly k dispozici hned a nejspíš by byly dokonalejší... ale bylo by to (minimálně pro mne), méně zábavy :-)

Povídku budu zveřejňovat ve třech jazykových variantách - v angličtině (překlad konzultuji s jiným kamarádem, rodilým mluvčím), v češtině (tam je překlad mým dílem, snad nebude příliš špatný) a v původním jazyce - ruštině.

  

Midsummer Holiday Celebration

 

Chapter 1. In Anticipation of the Festival   🇬🇧

It was Friday, 23 June. I was sitting in a stuffy office, finishing off another module in our big project. Despite the heat, the work was going smoothly and I felt good. As I finished writing the lines of code, I thought about tomorrow’s company trip. As was tradition, the whole office was heading out of town for three days to the lakeside to celebrate Ivan Kupala, and the company’s birthday at the same time. Everyone was looking forward to this event. For me, this was my first trip, as I’d only started working at the company in August. I was 20, and I was the youngest one there, the newbie.

Judging by the enthusiastic stories, last year’s photos and videos, everyone traditionally behaved very freely at the party: they barbecued meat, drank, danced naked around the bonfire and also swam naked in the lake at night. Then, of course, a wild orgy followed, and it all got me really excited. The alcohol was flowing freely, and there was plenty of other grub on hand too. I really wanted to be part of all that. A list of what to bring was already hanging in the canteen, with condoms listed as a separate item for the lads, and a special note at the bottom saying not to bring a swimsuit, because everyone would be swimming naked. I slipped my hand into the slit in my T-shirt and fiddled with the piercing in my nipple.

I was snapped out of my pleasant thoughts by a message on Telegram from our secretary, Inna: ‘Denis, please come to Elsa Andreevna’s office. Now!’

‘Why do they need me?’ I wondered, stepping out into the corridor and heading for the top floor.

“Denis, where are you off to?” asked Lenka, who was just coming out of the next room. Lenka and I had a sort of relationship: you couldn’t really call it love, but we often met up, went for walks, and, of course, had plenty of sex.

“Well, Frau Elsa’s called me up for some reason,” I replied.

Inna, the secretary in the reception area, gave me a strange look that made me wonder what kind of misdeeds I might have committed. But nothing came to mind; I’d been on my best behaviour lately, and there was absolutely nothing to hold against me. Elsa Andreevna, our managing director, was sitting at a long table, and next to her sat Anton, our technical director and, incidentally, her son. The firm was run by his father, Arsen Borisovich, but he himself rarely interacted with the staff.

Elsa Andreevna had always treated me with a certain kindness and warmth; she had sought me out at university herself, following a recommendation from my lecturer, Professor Zamyatin.

“Did you call for me?” I asked.

“Yes, Denis, come in! Sit down!”

I walked in. Elsa Andreevna gave me a scrutinising look, and she and Anton exchanged a meaningful glance. I was wearing a loose-fitting T-shirt, the slits of which gave a clear view of my torso, and shorts – the dress code at the company was very relaxed; or rather, there wasn’t one at all, and everyone wore whatever they liked.

 

“I see you’re looking better and better!” said Elsa Andreevna. “I hear you go to the gym every day?” – the company paid for the fitness classes, and I made the most of the opportunity to keep myself in good shape, though I wasn’t exactly a bodybuilder.

“Yes, an hour in the gym and an hour swimming,” I replied.

“Come on, take off your T-shirt and show me!” she asked, and, seeing that I was embarrassed, continued: “Don’t be shy! It’s just us here. Besides, everyone’s going to see you soon anyway,” – I realised what that last sentence meant a little later, but didn’t think much of it at the time.

I pulled off my T-shirt and turned to face them!

“Excellent! Just excellent, Denis!” said Elsa. “Well done! If only everyone were like that! A healthy lifestyle is very important!

“Got a new tattoo?” Anton pointed to the dragon writhing on my left side, its snout pressed against my nipple. My nipples themselves were adorned with piercing rings.

“Yes, yes, back in April!” I replied, taken aback by this unscheduled inspection.

“Or maybe he’ll show us some more...” Anton began.

“Anton! Don’t!” Elsa cut him off. “Right, Denis, sit down now!”

I put on the T-shirt and sat down hesitantly, and they, as if slightly embarrassed, were silent for a few seconds before Elsa Andreevna, choosing her words carefully, said:

“Denis! You know how much we value all our employees,” I nodded. “For us, they are our main asset, our greatest value. We value each of you for your high intelligence and talent. We’re delighted that all our company’s staff are one big, close-knit family. You’ve been with us for 10 months, and I believe you’ve really come into your own here as an honest, decent and very valuable employee! I very much hope you enjoy working here.”

“Yes, yes, of course, it’s a great honour for me to work for such a company”, - I mumbled, having absolutely no idea why she was having this conversation or where she was heading with it.

“We’d like you to continue working for us too. But… Unfortunately, it’s not entirely up to us,’ she said, opening the folder in front of her. My heart began to race. ‘This year, our company has been allocated an increased meat procurement quota.’ We’d hoped it wouldn’t be implemented, but the other day we received an order from the State Meat Procurement Service. It requires us to make available to the SMPS one of our male employees aged under 25 with a physique of at least C+.”

My heart started pounding wildly at first, then sank somewhere deep inside, and my temples began to throb.

“P-provide?” I muttered.

“Well, yes. He’ll be processed in the usual way at the Central Public Slaughterhouse.”

“I... I...”

“Denis, I understand how unpleasant and even frightening all this is. Believe me, it’s twice as unpleasant for us, because we’re the ones who had to make the decision. Of all our staff, Roma Tkachev, Zhenya Bobrov and you meet the specified criteria.’ Roma has been with us for almost five years now; he’s currently involved in a very important project, and his duties cannot be handed over to anyone else. Besides, objectively speaking, his qualifications are far superior to yours, and we’re not prepared to lose him.” I felt myself go completely numb with horror at these words, for this was about my life.

“You and Zhenya are roughly on the same level, and we spent a long time deciding between you,” continued Elsa. “It was very difficult, to be honest; I care about you both equally,” a faint, unfounded hope began to stir within me. “But Zhenya is leaner and more sinewy, whereas you’ve built up quite a bit of muscle; objectively speaking, you’re meatier and look more impressive… I think you’d be just the thing for the roasting pan. You’ll soon understand why this is so important. That’s why we’ve chosen you after all,” my world began to crumble completely, but the worst thing was that they’d chosen between us based on how meaty we were!

“But… I… But how… After all, I…” The words stuck in my throat.

“Denis! I understand everything! And I understand how you feel right now; your world is crumbling, and it will soon collapse completely. Believe me, Anton, Arsen Borisovich and I—it pains us all deeply. Believe me, my heart bleeds when I think of what lies ahead for you,” Elsa Andreevna was genuinely a little distressed.

“GMS offered to pay a buy-out fee for you,” Anton continued. “But it’s a very large sum – 10 million roubles. Paying 10 million, even for such a talented specialist as you, is economically unviable and makes no sense. You yourself understand that you’re not worth that kind of money. So, I’m sorry...”

"Am...am I going to end up in the Central Slaughterhouse?" I asked, my voice breaking. "And then I..."

"No, no! Don't worry, it's not like that at all! Denis, listen, we wouldn't want you to think we've betrayed you. We really don't want you to end up in the general slaughterhouse. They'll do truly terrible things to you there. I spoke with Arsen Borisovich, and he agreed with me. We'll pay for you ourselves, so you don't end up in the Central Slaughterhouse or on the market. That's the least we can do for you. We want you to be with us until the end. We won't fire you; you'll stay on staff and come with us tomorrow for John Baptist."

"But... I don't..." I sincerely didn't understand what she was talking about, since the typical turnaround time for an order was no more than three days, and I had no way of making it to the party.

"Anton has a good friend, Yegor; they went to school together," she continued. "He's a co-owner of a private procurement company. We've agreed on everything and made it official. They'll pick you up later this evening, do everything they need to do, and bring you back tomorrow morning. Just in time for our departure, so you can join us... and..."

"They'll do whatever it takes. They'll do whatever it takes. They'll do whatever it takes," pounded in my head. I was already losing my head and barely understanding what she was saying. My heart was pounding.

"They'll do whatever it takes?" I asked out loud.

"Well, yes," she answered calmly. "They'll slaughter you, gut you, and cut you up. They'll marinate the carcass." She placed her hand on my wrist. "Don't worry, they have excellent conditions and equipment. They're true masters of their craft and slaughter animals very skillfully—we've bought fresh meat from them many times, and it's excellent. They have their own unique methods. They specialize in young boys, just like you. They'll cut you up there like a young lamb, you know, like they put on the shelves at Azbuka Vkusa. At the Central Slaughterhouse, there's a conveyor belt, but here they'll have an individual approach to each animal, including you. By the way, your carcass cost us 220,000 rubles, more than usual."

My hands were shaking. I suddenly realized with horror what they were about to do.

"You... you're going to eat me? At a party?" I asked, my voice breaking.

I remembered walking past the Azbuka display cases and seeing the choice, meaty carcasses of 19- to 25-year-olds laid out in the ‘Young Men's Meat’ section. Was I really going to become like that? And end up on my own team's table, too!

"Yes, what's the big deal?" Elsa asked, genuinely surprised. "You still need to be slaughtered and turned into meat, so it's better to be eaten by your own team than to be sent off to the market and scattered across frying pans and plates. I talked to some of the guys – they're all in favor and would be happy to eat you. I think this is the least we can do to honor you and send you off with dignity. I suppose a corporate dinner with your participation on the menu is honor enough? And so you'll remain with the team. You, of course, won't be able to see these honors or hear what your colleagues will say about you; for you, it will all end on the cutting table of the slaughterhouse, but I can assure you that it will be quite, quite dignified.”

I horrifiedly imagined that picnic, where pieces of my meat, perfectly cooked, were placed on paper plates and eaten with glasses of red wine.

"You want to... make shashlik and barbecue out of me?" I managed to squeeze out.

"Well, I don't know about shashlik," Elsa replied. "We'll probably roast you whole. As we just discovered, it would look fantastic on the spit."

"And medium rare," Anton added. "So the meat is juicy, rare! I love that! The guys will just gut you and saw you up, and then..."

I imagined Lenka stabbing a large piece of meat, oozing blood, and I almost felt sick.

"Denis, I understand you're confused and scared right now, there's too much information, but you need to decide quickly and now—in three hours, you're supposed to be taken to the slaughterhouse to be beaten and butchered. You need to sign consent to be processed at a private slaughterhouse and a contract," she said, pulling out the papers.

I stared at them with empty eyes, unable to discern the letters.

"So, does that mean I'm going to die today?" I asked, confused. "Like, really soon? Usually they give three days to do things, say goodbye..."

"Unfortunately, it's either that or the Social Slaughterhouse. You don't want to go to the Social Slaughterhouse, do you?"

"No, no!"

"Then sign it and they'll take care of you today. You're from the village, right? Right? Your parents live far away anyway and wouldn't have had time to come, so why do you need these three days?"

"Yes, yes, you're right, of course! I'll sign everything!" I signed the agreement and consent form with a flourish, without reading it, where Anton pointed.

"Now go to your room and wait for them to come for you. Hand over the work to Sasha Nesterov and Olya Mikhailova," Elsa said.

"And, Denis, don't eat anything today, okay? Believe me, it'll be easier for you when Yegor butchers you. And the meat will be cleaner."

"Good!"

"And, Den, don't worry. This happens to a lot of people these days."

“Yes, of course.”

“The guys already know everything; Inna told them while we were talking here.”

I walked out unsteadily. I couldn't get myself together. My teeth were chattering, my knees were shaking. I didn't want to see anyone, so I quickly hid in the restroom and locked myself in a stall. I simply took off my pants and sat there for about 20 minutes, staring into space. Then I threw up—the tension and stress took their toll. Maybe it was for the best. Afterwards, I felt better, wiped my tears, and went to my desk. I wanted to slip into my corner unnoticed, but that was impossible. It felt like everyone was looking at me. Although, perhaps they were.

When I entered the room, a heavy silence fell. I slipped into my cubicule and hid behind the monitor, trying not to make eye contact. For a few minutes, everyone pretended to work. Zlata Lavrova was the first to approach me.

"Denis, I know you don't feel like talking to anyone right now, you're withdrawn. Don't do this! Talk to us! We all love and appreciate you! And we'll love you tomorrow, when your torso is already spinning on a spit, and then, when you'll be delighting our stomachs with your delicious meat. Everyone here would love to try you. Of course, we all wish all this hadn't happened," Zlata said, holding my hand and stroking my shoulder. "But it happened, and nothing can be done about it, Den! Accept it as it is!"

"Zlat, I'm trying!" I answered sincerely. "But I can't, I can't accept that tomorrow I'll become raw material for a barbecue! I'm not cattle, not a sheep! I can't imagine you eating me tomorrow!"

"Well, I can certainly do that," she replied. "Denchik, you're certainly not a sheep! But you are cattle, even if you're human, but still, you're just meat cattle. That's what all the documents say. And the sooner you're slaughtered, the better off you'll be. I heard you'll end up at a great private slaughterhouse."

"Yes, Elsa said Anton's friend runs it. That the conditions there are much better than in the public slaughterhouse. I hope it will be easier for me to leave there."

"Oh, Den, I wouldn't count on it. Sure, the conditions are good, the equipment and tools are good, but they beat you very harshly there, maybe even harsher than in the public one."

"You think so?"

"That's what they say. You'll find out soon enough."

The guys came up to me one after another, reassuring me, encouraging me, and joking. They told me how good I'd be tomorrow and asked me not to be afraid at the slaughterhouse. I calmed down a bit and even got excited.

Half an hour later, Lenka arrived. It was obvious she'd been crying. We went out into the hallway, I sat on the windowsill, and she sat on my lap.

“Den... I don't know what to say. I really don't know. It's all so unexpected.”

"Me too! I'm so embarrassed. I don't want..." I swallowed, "I don't want you... to see me like this... there... on the spit!"

"Deen! Stop it!" She patted my head. "I've seen you in so many ways: at work, drunk, naked. Now I'll see you dead and on a spit! Just don't worry about it. Don't think about it when you... you... well, you know! At first I wanted to not go tomorrow, but Elsa said I had to, I had to go for you. But I think I won't be able to swallow a single bite tomorrow. And Anton cooks meat so well, rare!"

I hugged her, and we kissed. Then we popped into the restroom together, she took off my T-shirt, I pulled down my pants and took her. Roughly and passionately.

 

 

Kapitola 1: V předvečer svátku   🇨🇿 

Byl pátek 23. června. Seděl jsem v dusné kanceláři a dokončoval další modul našeho velkého projektu. Navzdory horku se mi pracovalo lehce a cítil jsem se dobře. Dokončoval jsem řádky kódu a přemýšlel o zítřejším firemním výletu. Tradičně se celá kancelář vydala na tři dny do přírody, aby oslavila Svatojánskou noc a zároveň narozeniny společnosti. Všichni se na tuto událost těšili. Pro mě to byla první cesta, protože jsem do společnosti nastoupil teprve v srpnu. Bylo mi dvacet a byl jsem tu nejmladší.

Podle nadšených recenzí, fotografií a videí z loňského ročníku se na festivalu všichni tradičně chovali velmi uvolněně, grilovali maso, popíjeli, tančili nazí u táboráku a také se nazí koupali v nočním jezeře. Pak samozřejmě následovaly šílené orgie a všechno se divoce rozjelo. Alkohol tekl proudem a jídla bylo dost. Opravdu jsem se toho všeho chtěl zúčastnit. V jídelně už byl seznam věcí, které si máme přinést, s kondomy jako samostatnou položkou a zvláštní poznámkou dole, že nejsou povoleny žádné plavky, protože všichni budou plavat jen nazí. Vsunul jsem ruku do průstřihu trička a mnul si piercing v bradavce.

Z příjemných myšlenek mě vytrhla zpráva od naší sekretářky Inny: "Denisi, přijď prosím do kanceláře Elsy Andrejevny. Hned!"

"Proč mě potřebují?", uvažoval jsem, když jsem vyšel na chodbu a zamířil do nejvyššího patra.

„Denisi, kam jdeš?“ zeptala se mě Lenka, která právě vyšla z vedlejší místnosti. Měli jsme s Lenkou takový vztah: neříkali jsme tomu láska, ale hodně jsme spolu chodili a samozřejmě jsme často šukali.

„Frau Elsa mě volá," odpověděl jsem.

Recepční Inna se na mě podívala takovým zvláštním pohledem, že mě napadlo, kde a jakých prohřešků jsem se dopustil. Ale nic mě nenapadalo, poslední dobou jsem byl vzorný a nebylo vůbec nic, z čeho bych mohl být obviněn. U dlouhého stolu seděla Elsa Andrejevna, naše výkonná ředitelka, a vedle ní Anton, náš technický ředitel, a její syn. Firmu vedl jeho otec Arsen Borisovič, ale sám se zaměstnanci komunikoval jen zřídka.

Elza Andrejevna se ke mně vždy chovala laskavě a vřele, sama mě vyhledala na univerzitě a vzala mě na doporučení mého učitele profesora Zamjatina.

,,Volali jste?“ zeptal jsem se.

„Ano, Denisi, pojď dál! Posaď se!"

Vstoupil jsem. Elsa Andrejevna na mě vrhla jakýsi zkoumavý pohled a s Antonem se na sebe významně podívali. Měl jsem na sobě volné tričko, přes které se rýsovala moje hruď, a šortky. Byl to volný dress code, přesněji řečeno žádný nebyl a každý si nosil, co chtěl.

„Jsi čím dál hezčí, jak vidím!“ Elsa Andrejevna řekla. „Prý chodíš každý den do posilovny?“ Firma mi platila návštěvu posilovny a já jsem aktivně využíval možnosti udržovat se v kondici, i když jsem nebyl žádný sportovec.

„Jo, hodinu v posilovně a hodinu plavání," odpověděl jsem.

„No tak, sundej si tričko a ukaž se!“ Pobídla mě, a když viděla, že jsem v rozpacích, pokračovala: „Nestyď se! Jsme tu všichni přátelé. Kromě toho tě stejně všichni brzy uvidí." Nechápal jsem, co ta poslední věta znamená, ale v tu chvíli jsem o tom moc nepřemýšlel.

Svlékl jsem si triko a otočil se k nim čelem.

„Skvělé! Prostě skvělé, Denisi!“ řekla Elsa. „Vedl sis dobře! Kéž by takoví byli všichni! Zdravý životní styl je důležitý!“

„Máš nové tetování?“ Anton ukázal na draka, který se svíjel na mém levém boku a čenichem se mi opíral o bradavku. V bradavkách byly piercingové kroužky.

„Ano, ano, už v dubnu!“ odpověděl jsem, překvapen touto nečekanou prohlídkou.

 „A proč mi neukážeš...“ začal Anton.

„Antone! Ne!“ zarazila ho Elsa. „Dobře, Denisi, teď si sedni!“

Oblékl jsem si tričko a váhavě se posadil. Několik vteřin mlčeli, jako by byli trochu v rozpacích, než Elsa Andrejevna, pečlivě volíc slova, řekla:

„Denisi. Víš, jak moc si vážíme všech našich zaměstnanců." Přikývl jsem. „Jsou pro nás hlavním aktivem, naší hlavní hodnotou. Vážíme si každého z vás pro váš skvělý intelekt a talent. Jsme rádi, že všichni naši zaměstnanci jsou jedna velká a přátelská rodina. Jsi u nás již 10 měsíců a věřím, že jsi zde plně rozkvetl jako poctivý, slušný a velmi cenný zaměstnanec! Opravdu doufám, že se ti tu líbí.“

„Ano, ano, samozřejmě, je pro mě čest pracovat pro takovou společnost," zamumlal jsem a vůbec jsem netušil, proč se o tom bavíme a na co naráží.

„Rádi bychom, abys s námi zůstal i nadále. Ale... Ne všechno je bohužel na nás," otevřela složku před sebou. Srdce se mi rozbušilo. „Letos naše společnost spadla do rozšířené kvóty na dodávky masa. Doufali jsme, že se nás to nakonec nedotkne, ale v těchto dnech jsme obdrželi objednávku od Státní služby pro nákup masa. Nařizuje nám, abychom dali SMS k dispozici jednoho z našich zaměstnanců mladších 25 let s postavou ne horší než C+.“

Srdce mi nejprve zběsile bušilo a pak se propadlo někam dolů, ve spáncích mi cukalo.

„P... „Zamumlal jsem.

„No, ano. Budeš poražen na Ústředních veřejných jatkách. „Já...“

„Já...Já...“.

„Denisi, chápu, jak je to všechno nepříjemné a dokonce děsivé. Věř mi, že pro nás je to dvojnásob nepříjemné, protože jsme to byli my, kdo musel učinit rozhodnutí. Ze všech našich zaměstnanců splňují tato kritéria Roma Tkačev, Žeňa Bobrov a ty. Roma s námi pracuje téměř pět let, nyní se podílí na velmi důležitém projektu a jeho funkce nelze delegovat na nikoho jiného. Kromě toho je jeho kvalifikace objektivně mnohem vyšší než tvoje a my nejsme připraveni o něj přijít."  Cítil jsem, jak mě při této úvaze zalévá tupá hrůza, protože šlo o můj život.

„Ty a Žeňa máte přibližně stejnou kvalifikaci a my jsme se mezi vámi dlouho rozhodovali," pokračovala Elsa. „Bylo to velmi těžké, musím být upřímná, jste pro mě oba stejně důležití." Ve mně se objevila nesmělá, ničím nepodložená naděje. „Ale Žeňa je štíhlejší a šlachovitější a ty jsi nabral nějaké svaly, jsi objektivně masitější a vypadáš působivěji... Myslím, že jsi pro fritézu ideální. Vidíš, proč je to důležité. Proto jsme si nakonec vybrali tebe.“

Svět se začal náhle hroutit, ale nejhorší bylo, že si mezi námi vybírali podle tělesnosti!

„Ale...já... Ale jak... Chci říct, já...“ slova mi uvízla v krku.

„Denisi! Rozumím! A chápu, co právě teď cítíš; tvůj svět se hroutí a brzy se zhroutí úplně. Věř mně, Antonovi a Arsenu Borisoviči, že nás to všechny velmi bolí. Věř mi, že mi krvácí srdce, když pomyslím na to, co prožíváš." Elsa Andrejevna byla skutečně trochu smutná.

HMS nám nabídla, že za tebe můžeme zaplatit výpalné," pokračoval Anton. „Ale je to velmi vysoká částka - 10 milionů rublů. Platit deset milionů, i za tak talentovaného odborníka, jako jsi ty, je ekonomicky nevýhodné a nedává to smysl. Sám víš, že za takové peníze nestojíš. Takže se omlouváme...“

„Jdu... jdu na Ústřední jatka?“ zeptal jsem se sklesle. „A pak budu...“

„Ne, ne! Neboj se, tak to vůbec není! Denisi, poslouchej, neradi bychom, aby sis myslel, že jsme tě zradili. Opravdu nechceme, abys skončil na veřejných jatkách. Tam lidem dělají opravdu hrozné věci. Mluvila jsem s Arsenem Borisovičem a ten se mnou souhlasil. My zaplatíme, abys neskončil na ústředních jatkách a nešel na trh. To je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat. Chceme, abys s námi byl až do konce. Nevyhodíme tě, zůstaneš zaměstnancem a zítra s námi budeš na oslavě Svatojánské noci.

„Ale... Já ne...“ upřímně jsem nechápal, o čem mluví, protože obvyklá lhůta na vyřízení objednávky byla maximálně tři dny a to se v žádném případě nedalo stihnout do svátku.

„Anton má dobrého kamaráda Jegora, chodili spolu do školy," pokračovala. „Je spolumajitelem soukromé dodavatelské společnosti. Všechno jsme s ním domluvili a uzavřeli oficiální smlouvu. Dnes večer tě vyzvednou, udělají, co je třeba, a zítra ráno tě přivezou zpátky. Právě včas před naším odjezdem, takže se k nám můžeš připojit... připojíš se k nám a...“

Udělají, co je třeba. Udělají cokoli, co bude potřeba. Udělají, co bude třeba, bušilo mi ve spáncích. Už jsem nemyslel jasně a moc jsem nerozuměl tomu, co říkala. Srdce mi vyskočilo z hrudi.

„Udělají, co je potřeba?“ Znovu jsem se nahlas zeptal. Udělají cokoli?

"No, ano," odpověděla klidně. „Zabijí, vyvrhnou a naporcují. Maso naloží do marinády," položila mi ruku na zápěstí. „Neboj se, mají velmi dobré zázemí a vybavení, jsou to odborníci ve svém oboru a porážejí dobytek velmi zručně; koupili jsme u nich čerstvé maso mnohokrát a bylo perfektní. Mají vlastní patentované metody. Specializují se na mladé chlapce, jako jsi ty. Tam tě naporcují jako mladé jehně, víš, jak to dávají do regálů v Abecedě Chuti. V Centrální jatkách je to jako na běžícím pásu, ale tady mají individuální přístup ke každému kusu, včetně tebe. Mimochodem, tvoje tělo nás stálo 220 tisíc rublů, což je dražší než obvykle.

Ruce se mi třásly. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, co se chystají udělat.

„Vy... chystáte se mě sníst? Na slavnosti?“ optal jsem se váhavým hlasem.

Vzpomněl jsem si, jak jsem chodil kolem výloh „Abecedy chuti“ a viděl tam v oddělení masa mladých mužů rozlehlý výběr masitých těl chlapců ve věku 19-25 let. Budu vypadat zrovna tak? A navíc se dostanu na stůl v mém vlastním kolektivu!

„Ano, o co jde?“ Elsa byla skutečně překvapená. „Stejně tě teď musí někdo porazit a udělat z tebe maso, takže tě raději nechám sníst ve tvém vlastním kolektivu, než abys šel na trh a byl rozeset po pánvích a talířích všude možně. Mluvila jsem s některými kluky. Jsou pro a s radostí tě ochutnají. Myslím, že to je to nejmenší, co můžeme udělat, abychom ti vzdali čest a důstojně se s tebou rozloučili. Předpokládám, že firemní večeře s tebou na jídelním lístku je dostatečná pocta? A tak zůstaneš s kolegy. Ty samozřejmě nebudeš moci vidět tyto pocty a slyšet, co o tobě budou říkat tvoji kolegové, pro tebe to všechno skončí na porážkovém stole jatek, ale mohu tě ujistit, že to bude velmi a velmi důstojné.“

S hrůzou jsem si představil piknik, kde se kousky mého dobře upečeného masa rozdávají na papírové talíře a zapíjejí červeným vínem ve sklenicích.

„Chcete... ze mě udělat gril a kebab?“ vymáčkl jsem ze sebe.

„No, o kebabu nic nevím," odpověděla Elsa. „Pravděpodobně budeme grilovat tvé tělo vcelku. Jak jsme právě viděli, na rožni bude vypadat skvěle!“

„A také lehce opečené“,  Anton dodal. „Šťavnaté maso s krví, tak se mi to líbí! Prostě tě vykuchají a rozřežou a pak... Bude to v pohodě.“

Představil jsem si, jak Lenka bodá do velkého kusu, z něhož vytéká krev, a skoro se mi udělalo špatně.

„Denisi, chápu, že jsi teď zmatený a vyděšený, informací je příliš mnoho, ale musíme se rozhodnout rychle a hned. Za tři hodiny už bys měl být odvezen na jatka, aby tě porazili a rozporcovali. Musíš podepsat souhlas se zpracováním na soukromých jatkách a smlouvu," vytáhla papíry.

Zíral jsem do nich prázdnýma očima a nedokázal rozeznat písmena.

„Znamená to, že zemřu už dnes?“ zmateně jsem se zeptal. „Tak brzy? Obvykle dávají tři dny na vyřízení nutností, na rozloučení...“

„Bohužel buď to, nebo veřejná jatka. Nechceš jít na Veřejná jatka, že ne?“

„Ne, ne!“

„Tak to podepiš a tím se z toho vyvlékneš. Jsi z venkova, že? Je to tak? Tvoji rodiče stejně bydlí daleko a neměli by čas přijet, tak k čemu by ti byly ty tři dny?“

„Ano, ano, samozřejmě máte pravdu! Podepíšu to všechno!“ podepsal jsem smlouvu a souhlas, kde mi Anton ukázal, aniž bych četl.

„Nyní jdi do své pracovny a počkej, až pro tebe někdo přijde. Předej svou práci Sašovi Nestěrovovi a Oljovi Michajlovovi," řekla Elsa.

„A Denisi, dnes nic nejez, ano? Věř mi, že až tě bude Jegor zabíjet, bude to pro tebe snazší. A maso bude čistší.“

„Dobře!“

„A Dene, netrap se. V dnešní době se tohle stává mnoha lidem.“

„Ano, jistě.“

„Kluci už všechno vědí, Inna jim to řekla, když jsme se tu bavili.“

Odcházel jsem a potácel se. Nemohl jsem se vzpamatovat. Zuby mi drkotaly, kolena se mi třásla. Nechtěl jsem nikoho vidět, a tak jsem spěchal na záchod a zavřel se v kabince. Jen jsem si sundal kalhoty a asi 20 minut jsem tam seděl a zíral na jedno místo. Pak jsem se pozvracel, stres a hrůza. Pravděpodobně to pomohlo. Cítil jsem se potom lépe, utřel jsem si slzy a vrátil se na své pracoviště. Chtěl jsem se nepozorovaně vplížit do svého kouta, ale nešlo to. Zdálo se, že se na mě všichni dívají. A asi to tak i bylo.

Když jsem vstoupil do místnosti, rozhostilo se dlouhotrvající ticho. Vplížil jsem se za svůj stůl, schoval se za monitor a snažil se nikomu se nedívat do očí. Několik minut všichni předstírali, že pracují v tichosti. Jako první mě oslovila Zlata Lavrová.

„Denisi, vím, že se ti teď nechce s nikým mluvit, stáhl ses do sebe. Nedělej to! Mluv s námi! Všichni tě máme rádi a vážíme si tě! A budeme tě mít rádi i zítra, až se tvůj trup bude točit na rožni a až potěšíš naše žaludky svým jemným masem. Nikomu tady není proti mysli tě ochutnat. Samozřejmě si všichni přejeme, aby se to všechno nestalo," řekla Zlata, držela mě za ruku a hladila po rameni. „Ale stalo se to a nedá se s tím nic dělat, Dene! Ber to jako nutnost!“

„Zlatko, snažím se!" odpověděl jsem upřímně. „Ale já nemůžu, nemůžu se smířit s tím, že zítra budu surovinou na grilovámí! Nejsem dobytek, nejsem ovce! Nedokážu si představit, že mě zítra sníš!"

„A to já klidně dokážu,“ odpověděla. „Denčičku, ty samozřejmě nejsi ovce! Ale teď už jsi dobytek, sice lidského původu, ale přesto jen kus masa. Tak to říkají všechny dokumenty. A čím dřív tě zabijí, tím líp pro tebe samotného. Slyšela jsem, že tě čekají skvělá soukromá jatka.“

„Jo, Elsa říkala, že je provozuje Antonův přítel. Že podmínky jsou tam mnohem lepší než ve veřejném. Doufejme, že se mi odtud bude lépe odcházet.“

„Ach, Dene, s tím bych moc nepočítala. Jsou tam sice dobré podmínky, vybavení a nástroje, ale zacházejí tam s lidmi velmi tvrdě, možná dokonce ještě tvrději než ve veřejných zařízeních.“

„Myslíš?“

„Říká se to. Brzy se o tom přesvědčíš sám.“

Kluci ke mně přicházeli jeden po druhém, uklidňovali mě, povzbuzovali a vtipkovali. Říkali mi, jak skvěle si zítra povedu, a prosili mě, ať se v hloubi nestrachuji. Trochu jsem se uklidnil a dokonce mě to i povzbudilo.

O půl hodiny později přišla Lenka. Bylo vidět, že plakala. Vyšli jsme na chodbu, já si sedl na parapet a ona na můj klín.

„Dene... Nevím, co na to říct. Opravdu nevím. Je to všechno tak náhlé.“

„Pro mě taky! Je mi to tak trapné. Nechci..." polkl jsem „nechci, abys... mě viděla takového... tam... na rožni!“

„Dene! Přestaň!" pohladila mě po hlavě. „Viděla jsem tě už v nejrůznějších situacích: v práci, opilého, nahého. Teď tě uvidím mrtvého a na rožni! Jen si s tím nedělej starosti. Nemysli na to, když... tě... no, víš co! Nejdřív jsem zítra nechtěla jet, ale Elsa řekla, že musím, že musím jet kvůli tobě. Ale mám pocit, že mi zítra nebude nic chutnat. A přitom Anton tak skvěle připravuje maso, šťavnaté a krvavé!“

Objal jsem ji a políbili jsme se. A pak jsme spolu vběhli na záchod, ona mi sundala tričko, já si stáhl kalhoty a vzal si ji. Hrubě a vášnivě.

 

Глава 1. В предвкушении праздника 🇷🇺

Было 23 июня, пятница. Я сидел в душном офисе и заканчивал очередной модуль в нашем большом проекте. Несмотря на жару, работалось легко и на душе было приятно. Дописывая строки кода, я думал о завтрашней корпоративной поездке. Весь офис традиционно на три дня ехал за город на берег озера праздновать Ивана Купалу, а заодно и день рождения фирмы. Этого события ждали все. Для меня эта поездка была первой, ведь я начал работать в компании только в августе. Мне было 20, и я был тут самый младший, салага.

Судя по восторженным рассказам, прошлогодним фото и видео, на празднике все традиционно вели себя очень раскованно: жарили мясо, пили, танцевали голышом вокруг костра и также голышом купались в ночном озере. Потом, разумеется, следовала безумная оргия, и это все дико заводило. Алкоголь лился рекой, да и прочей жратвы было заготовлено достаточно. Мне очень хотелось во всем этом поучаствовать. В столовой уже висел список того, что нужно было брать с собой, где отдельным пунктом для мальчиков значились презервативы, а внизу было особо отмечено, что купальник брать не следует, потому что все будут купаться только голыми. Я засунул руку в прорезь майки и потеребил пирсинг на соске.

Из приятных мыслей меня выхватило сообщение в телеграме от нашего секретаря Инны: «Денис, зайди, пожалуйста в кабинет к Эльзе Андреевне. Сейчас!»

«Зачем я им понадобился?», - удивился я, выходя в коридор и направляясь на верхний этаж.

- Денис, ты куда? - спросила меня Ленка, как раз выходившая из соседней комнаты. У нас с Ленкой были типа отношения: любовью это назвать было нельзя, но мы часто встречались, гуляли, ну и, конечно, активно трахались.

- Да, фрау Эльза зачем-то вызывает, - ответил я.

Секретарь Инна в приемной посмотрела на меня каким-то странным взглядом, который заставил меня задуматься о том, где и какие прегрешения я совершил. Но на ум ничего не приходило, в последнее время я был паинькой, и предъявить мне было решительно нечего. Эльза Андреевна, наш исполнительный директор, сидела за длинным столом, а рядом с ней устроился Антон, наш техдиректор и по совместительству, ее сын. Фирмой руководил его отец Арсен Борисович, но он сам редко общался с сотрудниками.

Эльза Андреевна всегда относилась ко мне с какой-то добротой и теплотой, она сама выискала меня в университете, взяв по рекомендации моего преподавателя профессора Замятина.

- Вызывали? - спросил я.

- Да, Денис, проходи! Садись!

Я вошел. Эльза Андреевна окинула меня каким-то изучающим взглядом, они с Антоном многозначительно переглянулись. На мне была свободная майка, в прорези которой был отлично виден торс, и шорты - дресс-код в компании был очень свободный, правильнее сказать, его не было совсем и все ходили, кто в чем хочет.

- Я смотрю, ты все хорошеешь! - сказала Эльза Андреевна. - Слышала, ты каждый день ходишь в зал? - занятия в фитнесе оплачивались компанией, и я активно пользовался предоставленной возможностью, чтобы держать себя в хорошей форме, хотя качком и не был.

- Да, час в зале и час плаваю, - ответил я.

- Ну-ка, сними майку, покажись! - попросила она, и, увидев, что я смутился, продолжила: - Да не стесняйся ты! Тут все свои. К тому же тебя и так все скоро увидят, - что означала последняя фраза, я понял немного позже, но сейчас не придал ей значения.

Я стянул майку и повернулся к ним!

- Отлично! Просто отлично, Денис! - сказала Эльза. - Ты - молодец! Все бы так! Здоровый образ жизни - это очень важно!

- Сделал новую татуировку? - Антон показал на дракона, который извивался у меня на левом боку и упирался мордой в сосок. В самих сосках красовались колечки-пирсинг.

- Да-да, еще в апреле! - ответил я, удивленный таким внеплановым осмотром.

- А может еще покаже... - начал было Антон.

- Антон! Не надо! - одернула его Эльза. - Ладно, Денис, теперь садись!

Я надел майку и нерешительно сел, а они, как будто немного смутившись, несколько секунд молчали, прежде, чем Эльза Андреевна, аккуратно подбирая слова, сказала:

- Денис! Ты знаешь, как мы ценим всех наших сотрудников, - я кивнул. - Для нас они - главный актив, главная ценность. Мы ценим каждого из вас за высокий интеллект и талант. Мы рады, что все сотрудники нашей компании - одна большая и дружная семья. Ты работаешь у нас 10 месяцев, и я считаю, ты полностью раскрылся тут, как честный, порядочный и очень ценный сотрудник! Я очень надеюсь, что тебе нравится здесь работать.

- Да-да, конечно, для меня большая честь работать в такой компании, - пробубнил я, совершенно не понимая, зачем весь этот разговор и к чему она клонит.

- Мы тоже хотели бы, чтобы ты и дальше работал у нас. Но... Не все зависит от нас, к сожалению, -она открыла лежащую перед ней папку. Сердце ускорило ритм. - В этом году наша компания попала в расширенную квоту по мясозаготовке. Мы надеялись, что она не будет реализована, но на днях получили наряд от Государственной мясозаготовительной службы. Он предписывает нам предоставить в распоряжение ГМС одного из наших сотрудников мужского пола до 25 лет с телосложением не ниже С+.

Сердце сначала бешено застучало, а потом ухнуло куда-то вниз, задергались виски.

- П..предоставить? - пробормотал я.

- Ну да. Он будет разделан в общем порядке на Центральной общественной бойне.

- Я...Я...

- Денис, я понимаю, как это всё неприятно и даже страшно. Поверь, нам неприятно вдвойне, потому что именно нам пришлось принимать решение. Из всех наших сотрудников под указанные критерии подходит Рома Ткачев, Женя Бобров и ты. Рома работает у нас уже почти пять лет, он сейчас задействован в очень важном проекте, его функции невозможно кому-то передать. К тому же, объективно, его квалификация намного выше твоей и мы не готовы лишиться его, - я почувствовал, что весь оцепенел от ужаса от этих рассуждений, ведь речь шла о моей жизни.

- Вы с Женей примерно одной квалификации, и мы долго выбирали между вами, - продолжала Эльза. - Это было очень сложно, скажу честно, вы оба дороги мне одинаково, - внутри меня появилась робкая безосновательная надежда. - Но Женя более худощавый и жилистый, а ты неплохо нарастил мускулы, ты объективно более мясистый и выглядишь более впечатляюще... Я думаю, для жаровни самое то. Ты сейчас поймешь, почему это так важно. Поэтому мы все же выбрали тебя, - мир начал окончательно рушится, но самое ужасное, что они выбирали между нами исходя из мясистости!

- Но...Я.. Но как же... Ведь я... - слова застревали в горле.

- Денис! Я все понимаю! И понимаю, что ты сейчас чувствуешь, твой мир рушится, и он скоро рухнет совсем. Поверь, мне, Антону и Арсену Борисовичу, нам всем очень больно от этого. Поверь мне, у меня сердце обливается кровью, когда я думаю о том, что тебе предстоит, - Эльза Андреевна и правда была немного огорчена.

- ГМС предлагала нам заплатить откупные за тебя, - продолжил Антон. - Но это очень большая сумма - 10 млн. рублей. Платить 10 миллионов, даже за такого талантливого специалиста, как ты, экономически невыгодно и нет никакого смысла. Ты и сам понимаешь, что ты не стоишь таких денег. Поэтому, извини...

- Я...Я попаду на Центральную бойню? - спросил я упавшим голосом. - А потом меня...

- Нет-нет! Не бойся, все совсем не так! Денис, послушай, мы бы не хотели, чтобы ты думал, что мы предали тебя. Мы очень не хотим, чтобы ты попал на общую бойню. Там с тобой сделают действительно ужасные вещи. Я поговорила с Арсеном Борисовичем, и он со мной согласился. Мы сами заплатим за тебя, чтобы ты не оказался на Центральной бойне и не попал на рынок. Это то немногое, что мы можем сделать для тебя. Мы хотим, чтобы ты был с нами до конца. Мы не будем увольнять тебя, ты останешься в штате и поедешь с нами завтра на Ивана Купалу.

- Но... Я не... - я искренне не понимал, о чем она говорит, ведь обычный срок исполнения наряда составлял не более трех дней, и я никак не успевал на праздник.

- У Антона есть хороший друг - Егор, они вместе учились в школе, - продолжила она. - Он совладелец частной заготовительной компании. Мы обо всем с ним договорились и все официально оформили. Они заберут тебя ближе к вечеру, сделают все, что нужно и завтра утром привезут обратно. Как раз к нашему отъезду, чтобы ты смог к нам... присоединиться и...

«Сделают всё, что нужно. Сделают всё, что нужно. Сделают всё, что нужно» - стучало у меня в висках. Я уже плохо соображал и плохо понимал, что она говорит. Сердце просто выпрыгивало из груди.

- Сделают всё, что нужно? - вслух переспросил я.

- Ну да, - спокойно ответила она. - Забьют, выпотрошат, разделают. Тушку замаринуют, - она положила мне руку на запястье. - Ты не волнуйся, у них очень хорошие условия и оборудование, они действительно мастера своего дела и очень искусно забивают скотину - мы не раз покупали у них свежее мясо и оно было превосходно. У них свои авторские методики. Они как раз специализируются на молоденьких мальчиках, таких, как ты. Тебя там разделают, как молодого ягненка, знаешь, как на прилавках «Азбуки вкуса» выкладывают. На Центральной бойне там конвейер, а тут индивидуальный подход к каждой скотине, в том числе, к тебе будет. Кстати, твоя тушка обошлась нам в 220 тыс. рублей, дороже обычного.

Мои руки дрожали. Я внезапно с ужасом осознал, что они собираются сделать.

- Вы... вы собираетесь съесть меня? На празднике? - срывающимся голосом спросил я.

Я вспомнил, как проходил мимо витрин «Азбуки» и видел там разложенные отборные мясистые тушки парней 19-25 лет в отделе «Мясо молодых мужчин». Неужели я стану таким же? Да еще и попаду на стол в собственный коллектив!

- Да, а что тут такого? - искренне удивилась Эльза. - Тебя все равно теперь необходимо забить и сделать мясо, так пусть лучше тебя съедят в родном коллективе, чем ты отправишься на рынок и разбредешься по сковородкам и тарелкам. Я поговорила с некоторыми ребятами - они все за и с удовольствием тебя отведают. Я считаю, что это то немногое, что мы можем сделать для тебя, чтобы воздать тебе почести и с достоинством проводить тебя. Я полагаю, корпоративный ужин с твоим участием в меню - это достаточные почести? И так ты останешься с коллективом. Ты, конечно, не сможешь увидеть эти почести и услышать, что будут говорить о тебе твои коллеги, для тебя все закончится на разделочном столе бойни, но могу тебя заверить, что это будет весьма и весьма достойно

Я с ужасом представил себе этот пикник, где куски моего мяса, хорошо прожаренного, раскладывают по бумажным тарелкам и едят под красное вино в стаканчиках.

- Вы хотите... сделать из меня шашлыки и барбекю? - выдавил я из себя.

- Ну, не знаю насчет шашлыков, - ответила Эльза. - Скорее всего, мы зажарим твою тушку целиком. Как мы только что убедились, она великолепно будет смотреться на вертеле.

- И небольшой прожарки, - добавил Антон. - Чтобы мясо было сочное, с кровью! Я такое обожаю! Ребята тебя лишь выпотрошат и распилят, а дальше...

Я представил себе Ленку, которая накалывает большой кусок, из которого сочится кровь и мне чуть не стало дурно.

- Денис, я понимаю, ты сейчас растерян и испуган, слишком много информации, но решать надо быстро и сейчас - через три часа тебя уже должны забрать на бойню, чтобы отбить и разделать. Тебе нужно подписать согласие на обработку в частной бойне и договор, - она вытащила бумаги.

Я смотрел в них пустыми глазами, не различая букв.

- Получается, что я умру уже сегодня? - растерянно спросил я. - Вот прямо скоро? Обычно же дают три дня на дела, прощание...

- К сожалению, или так, или Общественная бойня. Ты же не хочешь на Общественную бойню?

- Нет-нет!

- Тогда подписывай и сегодня тебя разделают. Ты ведь из деревни? Правильно? Твои родители все равно живут далеко и не успели бы приехать, так зачем тебе эти три дня?

- Да-да, вы правы, конечно! Я все подпишу! - я размашисто подписал договор и согласие, не читая, там, где показал Антон.

- Теперь иди к себе и жди, когда за тобой придут. Работу передай Саше Нестерову и Оле Михайловой, - сказала Эльза.

- И, Денис, сегодня уже ничего не ешь, ладно? Поверь, тебе же самому так будет легче, когда Егор будет тебя забивать. И мясо чище получится.

- Хорошо!

- И, Ден, не волнуйся. Такое со многими случается в наше время.

- Да, конечно.

- Ребята уже все знают, Инна им сказала, пока мы беседовали тут.

Я вышел, пошатываясь. Мне никак не удавалось прийти в себя. Зубы стучали, колени тряслись. Я никого не хотел видеть, а потому поскорее укрылся в туалете и заперся в кабинке. Просто снял штаны и сидел минут 20, глядя в одну точку. Потом меня вырвало - сказалось напряжение и стресс. Возможно, это и к лучшему. После этого мне стало легче, я утер слезы и пошел на свое рабочее место. Мне хотелось проскочить в свой угол незамеченным, но это было невозможно. Казалось, все смотрят на меня. Хотя, наверное, так оно и было.

Когда я вошел в комнату, повисло тягостное молчание. Я прошмыгнул к себе и спрятался за монитором, пытаясь не встретиться ни с кем глазами. Несколько минут все молча делали вид, что работают. Первой ко мне подошла Злата Лаврова.

- Денис, я знаю, тебе сейчас не хочется ни с кем разговаривать, ты ушел в себя. Не делай этого! Поговори с нами! Мы все любим и ценим тебя! И будем любить тебя и завтра, когда твой торс уже будет вращаться на вертеле, и потом, когда ты будешь наслаждать наши желудки своим прекрасным мясом. Тут все непрочь попробовать тебя. Конечно, мы бы все хотели, чтобы всего этого не случилось, - говорила Злата, держа меня за руку и поглаживая по плечу. - Но это случилось и ничего уже не сделаешь, Ден! Прими это, как должное!

- Злат, я пытаюсь! - искренне ответил я. - Но не могу, не могу принять то, что завтра стану сырьем для барбекю! Я же не скотина, не баран! Я не могу представить, что ты завтра будешь меня есть!

- А я вот очень даже могу, - ответила она.- Денчик, ты, конечно, не баран! Но ты скотина, пусть и человеческого происхождения, но всего лишь мясная скотина. Так говорят все документы. И чем быстрее тебя забьют, тем лучше тебе же самому. Я слышала, ты попадешь на отличную частную бойню.

- Да, Эльза говорила, что ей заправляет друг Антона. Что там условия намного лучше, чем на общественной. Надеюсь, мне будет там легче уйти.

- Ой, Ден, я бы не рассчитывала на это. Там, конечно, хорошие условия, оборудование и инструменты, но бьют там очень жестко, может даже жестче, чем на общественной.

- Ты думаешь?

- Так говорят. Скоро ты все узнаешь сам.

Ребята подходили ко мне один за другим, успокаивали, приободряли, шутили. Говорили, как хорош я буду завтра и просили не бояться на забое. Я немного успокоился и даже возбудился.

Через полчаса пришла Ленка. Было заметно, что она плакала. Мы вышли в коридор, я сел на подоконник, а она мне на колени.

- Ден... Я не знаю, что сказать. Правда, не знаю. Все так неожиданно.

- Для меня тоже! Мне так неловко. Я не хочу... - я сглотнул, - не хочу, чтобы ты... видела меня таким... там... на вертеле!

- Деен! Перестань! - она потрепала меня по голове. - Я каким тебя только ни видела: и за работой, и пьяного, и голого. Теперь увижу мертвого и на вертеле! Ты только не волнуйся об этом. Не думай об этом, когда ты... тебя... ну, ты понимаешь! Я сначала хотела не ехать завтра, но Эльза сказала, что я должна, должна поехать ради тебя. Но мне кажется, что мне завтра кусок в горло не полезет. А ведь Антон так классно готовит мясо, с кровью!

Я обнял ее, и мы поцеловались. А потом вместе заскочили в туалет, она сняла с меня майку, я приспустил штаны и взял ее. Грубо и страстно.

úterý 6. ledna 2026

The Cruxed Romance


 

(Czech version bellow - v češtině níže)

The man named Sherwin, hanging on the cross, turned to another crucified man on his right and after a short while watching him dealing with pain he gathered energy to ask him:

"How did you end up here? I didn't expect company here... and yet you are on neighbouring cross. Two sacrifices this year? One is not enough?"

A wet chuckle bubbles up, flecked with blood at the corner of his lips. "Sacrifices? Ha. Try ‘inventory reduction.’" He shifts slightly, grimacing as the arrows jostle in his flesh. "Village needed a scapegoat after the blight. And you? Let me guess—bad luck, wrong prayers, or just too pretty?"

"Too pretty? Nice... if we were to walk out of here together, I would give you at least a kiss for this." another wet chuckle. Then sharp intake of air as one more arrow hit Sherwin into right thigh, dangerously close to his testicles.

Eyes tracking the fresh arrow protruding from Sherwin's thigh—too close for comfort—he exhales sharply through his nose. "Ah. The gods have opinions about your kissing privileges." The ropes creak as he tilts his head, studying Sherwin's pained expression. "Though if we do walk out... I'll hold you to that. Assuming you can still walk, pretty boy."

"That is a question yet to be answered.. seeing you magnificent on this artistically designed pipe structure I might add that the kiss would be aiming in the area where the last arrow hit me. I hope the archers won't damage your goods... but who am I to express my wishes." A desperate attempt to shrug his shoulders followed by a painful hiss.

A ragged laugh, tension bleeding into genuine amusement. "Artistically designed—fuck, that’s good." He arches an eyebrow, sweat rolling down his temple. "Though if they do hit the goods, at least I won’t have to worry about disappointing you later." The fire crackles closer, licking at the base of his cross. *"...*Assuming there is a later."

"I guess not having to expect 'later' was one of the reasons why we both are here though... who would guess we might finally want to have one. But that could have been expected under these circumstances, I think. One thing is for sure - I don't know you, but I am glad you are now by my side... Wait. I would be happier if you stood down there, in front of me and wave good bye to me while walking away safely." A conspiratorial wink accompanied by a pained grimace as Sherwin tried in vain to pull his bound leg away from the scorching heat of the ever-approaching flames.

The flames climb higher, painting stripes of agony up his calves, but his gaze stays locked on Sherwin—sharp, oddly tender. "Funny thing about ‘later.’" His voice rasps like embers in dry grass. "Spent half my life waiting for it. Now that I’ve got you cursing its absence..." A grin, bloody and bright. "Might be worth surviving just to spite the universe."

"If only we could... but dying together isn't bad either. I just hope they will finish us before the fire gets too close. I wish I could extinguish those flames beneath you, even if laying on them with my bare body. Somehow going through this is much more difficult seeing somebody else suffering the same ordeal."

The ropes bite deeper as he strains toward Sherwin, smoke curling between them like a living thing. "Dying together—tsk—sounds like a bad tavern song." A cough wracks his chest, but his eyes glint with something reckless. "Tell you what. You keep talking like that, and I'll crawl through the fucking flames just to prove you wrong."

"Sorry for the bad tavern romance." Little sheepish smile appeared on Sherwin's face. "I fell out of practice decades ago."

The ropes groan as Marek, the other man on cross, twists his wrists—just enough to brush fingertips against Sherwin’s forearm. His voice drops, rough with smoke and something softer. "Decades out of practice? Bullshit. You’ve got the kind of lines that make men want to die for you." The firelight catches the sweat on his collarbone. "But let’s not. Let’s live pissed about it instead."

Two men hang crucified back-to-back on rough wooden crosses, arrows bristling from their torsos and legs like grotesque ornaments. Marek—hairy, heavyset, sweat glistening on his belly—tilts his head toward Sherwin, whose fair skin blisters as flames lick at their shared pyre. Smoke coils between them, catching the late afternoon sun in hazy gold. The archers stand slack-jawed, their job half-done, as the firelight paints shifting shadows across the prisoners’ pained grins and blood-slicked thighs. (img0:0)
Two men hang crucified back-to-back on rough wooden crosses, arrows bristling from their torsos and legs like grotesque ornaments. Marek—hairy, heavyset, sweat glistening on his belly—tilts his head toward Sherwin, whose fair skin blisters as flames lick at their shared pyre. Smoke coils between them, catching the late afternoon sun in hazy gold. The archers stand slack-jawed, their job half-done, as the firelight paints shifting shadows across the prisoners’ pained grins and blood-slicked thighs. (img2:0)

The crosses lean at a cruel angle—close enough that Sherwin’s outstretched fingers could graze Marek’s if they twisted just right, their crossbars nearly kissing where the wood groans under strain. Twenty paces away, the archers huddle like vultures debating a meal, their leather armor creaking. One—a lanky youth with shaking hands—nocks an arrow, the bowstring trembling as he draws it back to his cheek. The sun glints off the arrowhead, painting a liquid gold streak across Marek’s chest as it takes aim.

The arrow punches through Marek’s shoulder with a wet thud, jerking him forward against the ropes. He laughs—low, guttural—as blood trickles down his ribs. "Well. That one was for my goods. Bastards got decent aim." His fingers stretch toward Sherwin’s, brushing knuckles in the smoky air. "Still think dying’s our best option? Or should we make them work for it?"

The next arrow strikes with brutal precision—Sherwin's body jerks violently as the shaft buries itself where thigh meets groin, the fletching vibrating against his exposed skin. A sound escapes him, half-groan, half-disbelieving laugh, as warmth spreads down his inner thigh. "Fuck—they're taking your suggestion very seriously," he grits out, hips twitching involuntarily. His head lolls toward Marek, pupils blown wide with pain—and something dangerously like defiance.

The fire's heat licks higher now, searing the soles of their feet, but Sherwin's voice cuts through the crackle: "Still think crawling's off the table? Because I'd very much like to bite that archer's—" Another arrow interrupts him, sinking into the wood between his splayed legs. "Dick," he finishes hoarsely, grinning through clenched teeth.

Eyes dragging slowly down Sherwin’s body—lingering on each arrow with the clinical detachment of a man who’s catalogued too many wounds—Marek clicks his tongue. "Left pectoral—clean shot, missed the lung. Right thigh—tsk—that one’s flirting with major arteries. And this..." He nods at the shaft between Sherwin’s legs, grinning despite the blood drying on his own chin. "...is either spectacularly cruel or spectacularly bad aim. Jury’s out."

The fire pops, sending embers swirling past their faces. Marek’s voice drops, gone gravel-rough. "Still, could be worse. Could’ve hit your pretty face. Then where’d we be?" He flexes his fingers, stretching to brush Sherwin’s wrist again—brief, deliberate. "Stuck with just my charm."

A fresh wave of heat sears his calves as Sherwin gasps—sharp, involuntary—his spine arching against the crossbeam. The arrows shift cruelly with the movement, but when his watering eyes find Marek’s face, his lips twitch into a grin. "Still charming," he rasps, voice fraying at the edges. "Tell me—do you always look this good covered in blood, or am I just... privileged?"

The lanky archer nocks another arrow, but Sherwin barely flinches. His focus stays locked on Marek’s crooked smile, the way firelight dances in the older man’s beard. "If we do bite it," he murmurs, "at least the last thing I’ll see is you being smug about it."

Blood drips down Sherwin’s thigh, pooling where the arrows pin him to the wood. Marek watches it with the fascination of a man who’s already counted his own wounds twice. "Privileged," he echoes, rolling the word like a prayer. The fire’s roar drowns out the archers’ murmurs—just the two of them now, suspended between agony and something dangerously close to joy. "But if you’re really lucky," he adds, grinning as the ropes cut deeper into his wrists, "they’ll miss my face next. Give you something to stare at besides my damn smugness."

The lanky archer’s bowstring creaks—a high, thin sound—but Marek doesn’t look away from Sherwin. His fingers twitch, brushing Sherwin’s again. "Tell you what," he murmurs, smoke thickening between them. "You keep looking at me like that, and I’ll crawl out of this hell just to disappoint you properly."

"That is a deal. We shall meet on the other side." Another small smile just for Marek. "This time, I hope the archers hit what they want and that it will be worth it. Please, God, let it be me and not him."

The world narrows to Sherwin’s smile—crooked, bloody, unbearably bright. Marek’s chest hitches, not from the arrows but from the way Sherwin says God like it’s a private joke between them. "Selfish bastard," he murmurs, but his thumb presses hard against Sherwin’s knuckles. "You don’t get to die first." The arrow loosed by the lanky archer whizzes past his ear, thudding into the crossbar inches from Sherwin’s hip. Marek exhales, sharp. "Fuck—guess they’re team Marek lives too."

"Well, I don't know about you, but I'm starting to find it unbearably hot here and I'd appreciate it if we could move to the other side. I think it's time to nod to the spearman. They said we have the right to decide when to end it."

The ropes bite into his wrists as Marek twists to meet Sherwin’s gaze—flames dancing in the whites of his eyes. "Spearman’s got shit timing," he rasps, nodding toward the armed man shuffling forward. "But if we’re voting..." His grin falters as the fire sears higher up his calves. "Fuck—let’s make ‘em earn it. You first. Then me. Like gentlemen."

The spearman hesitates, grip adjusting on his weapon. Marek’s laugh comes out shredded. "See? Even he knows you’re prettier."

"Is there only one brave spearman? Aren't there two, one for each? That would only be fair... I don't want any privileges and I don't want to see you suffer any longer, though I would look into those eyes of yours as long as I would be able to see..." one of the archers didn't want to miss his chance and he quickly drew the bowstring and aimed. The arrow flew with a high hiss through the air and pinned one of Sherwin's testicles to the vertical beam of the cross.

Marek's breath stops mid-laugh as the arrow hits—Sherwin's choked gasp echoing louder than the crackling flames. His own pain blurs into white noise as he watches blood seep down Sherwin's thigh, staining the wood between his legs. "Fuck," he rasps, voice raw. "They're really determined to ruin our post-rescue plans." The joke lands flat, his fingers twitching toward Sherwin's like he could stitch him back together by sheer will.

Then—abrupt, reckless—he jerks his head toward the spearman. "Now. Do it now." His voice cracks on the demand, eyes burning brighter than the pyre. "Him first. Or I swear I'll haunt your fucking crops."

Blood wells between Sherwin's teeth as he coughs, painting his chin crimson. His hips jerk involuntarily against the arrow pinning his ruined flesh to the wood—every twitch sending fresh agony up his spine. The spearman takes a hesitant step forward, weapon glinting, but Sherwin's voice claws through the smoke: "Him first." His eyes lock onto Marek's, desperate, as sweat-soaked hair sticks to his forehead. "I'm already... halved. Let him go whole."

Two crucified men bleed back-to-back on rough-hewn crosses in the dying light—flames licking their blistered feet as arrows pin them like macabre exhibits. Marek, heavyset and hairy, bears wounds like a martyr: arrows lodged in belly and thigh, sweat glazing his thick torso where blood mats his chest hair. Sherwin’s fair skin blisters under the fire’s advance, his body pierced with shafts—one gruesomely pinning his testicle to the splintered wood. Their faces, inches apart, reflect pain and defiance in equal measure: Marek’s beard clotted with blood, Sherwin’s pupils blown wide with adrenaline. Behind them, a spearman hesitates, his weapon trembling as smoke coils around the archers’ slack jaws and the crowd’s murmurs dissolve into the crackle of hungry flames. (img2:0)

Marek's throat works around a sound that's half-growl, half-sob as Sherwin's plea hangs in the scorched air. His fingers scrabble against the rough wood, nails splitting as he strains toward the spearman. "You dumb beautiful bastard," he chokes out, voice fraying at the edges. The firelight catches the wet tracks cutting through the grime on his cheeks—whether from smoke or something else, even he couldn't say.

His gaze flicks to the arrow pinning Sherwin's groin, then back to the spearman's uncertain face. "Fine," he snarls. "But if you stab him once without finishing the job, I'll gut you with my fucking teeth."

The spear tip presses cold against Sherwin’s ribs—hesitant, trembling. He exhales sharply through his nose, fingers flexing toward Marek’s despite the ropes. "Wait—" His voice cracks. "Tell me one thing first. Your name. Properly." Blood drips from his lower lip as he grins. "So I know who to curse in the afterlife."

The spearman falters, glancing between them. Sherwin’s laugh comes out wet and broken. "Now they develop patience."

The name’s Marek. Marek Varga." His laugh rasps like dry leaves underfoot. "Curse me all you want—I’ll be right behind you laughing." The fire climbs higher, painting his face in writhing shadows. He doesn’t look at the spear. Doesn’t need to. His gaze stays locked on Sherwin’s, fierce as the flames. "But make it a good curse. Something with—" His breath hitches. "—flair."

The spearman adjusts his grip, leather gloves creaking. Marek bares his teeth. "And hurry the fuck up. I’d hate to miss my own funeral."

"Michal Sherwin is my name. Nice to die with you!" The words tear from his throat like a confession, raw and reckless. He blinks rapidly—once, twice—before nodding sharply at the spearman, his smile all teeth and blood.

The spear thrusts forward—a clean, brutal arc—but Sherwin’s eyes never leave Marek’s. His breath hitches, then steadies. "Tell me—" he rasps, fingers straining toward Marek’s. "—did you always have to be right?"

Marek’s laugh is wet and ragged as Sherwin’s body jerks against the spear. His fingers stretch desperately toward Sherwin’s, barely brushing skin before the ropes bite deeper. "Michal," he murmurs—like a curse, like a prayer—as Sherwin’s lashes flutter. The firelight catches the blood on Marek’s teeth when he grins. "Still too fucking pretty."

The spearman hesitates, spear still lodged in Sherwin’s ribs. Marek’s voice drops to a snarl. "Twist it, you coward." His eyes never leave Sherwin’s face. "Or I’ll show you how it’s done."

The spear tears free from Sherwin’s ribs with a sickening slurp—his body slumping forward against the ropes, blood pooling beneath his feet. The spearman’s hands shake as he pivots toward Marek, the weapon’s tip glistening crimson in the firelight. Marek doesn’t flinch. He leans into the thrust as the blade punches through his sternum, his gasp drowned by the crackle of flames.

Sherwin’s head lolls to the side, his fading vision catching Marek’s crooked grin—the older man’s teeth red with blood, his chest heaving around the embedded spear. Marek’s fingers twitch toward Sherwin’s limp hand one last time, his whisper lost to the roaring pyre: "Told you... I’d be right... behind you."

 

Czech version: 

Muž jménem Sherwin, visící na kříži, se obrátil k druhému ukřižovanému muži po své pravici a po chvíli, během které pozoroval, jak se potýká s bolestí, sebral sílu a zeptal se ho:

„Jak ses sem dostal? Nečekal jsem, že tu budu mít společnost... a přesto tu jsi, na sousedním kříži. Dvě oběti v jednom roce? Jedna nestačí?“

Ze rtů druhého muže se vydral vlhký smích, prosycený krví. „Oběti? Ha. Spíš ‚snížení spotřeby zásob‘.“ Lehce se pohnul a zašklebil se, když se mu šípy při pohybu zachvěly v těle. „Vesnice potřebovala po morové epidemii obětního beránka. A ty? Nech mě hádat – smůla, špatné modlitby, nebo prostě příliš pohledný?“

„Příliš pohledný? Pěkné... kdybychom se odtud spolu dostali, dal bych ti za to alespoň pusu.“ Další vlhký smích. Pak prudký nádech, když se další šíp zabodl Sherwinovi do pravého stehna, nebezpečně blízko jeho varlat.

Očima sledoval šíp nově trčící ze Sherwinova stehna – příliš blízko na to, aby zůstal klidný – a prudce vydechl nosem. „Ach. Bohové mají svůj názor na tvé právo líbat.“ Provazy zavrzaly, když naklonil hlavu a studoval Sherwinův bolestivý výraz. „Ale pokud odtud odejdeme... připomenu ti to. Za předpokladu, že budeš ještě moci chodit, krasavče.“

„To je otázka, na kterou zatím neznám odpověď... když tě vidím, jak nádherně vypadáš na této umělecky navržené dřevěné konstrukci, dodal bych, že polibek by směřoval do oblasti, kam mě zasáhl poslední šíp. Doufám, že lučištníci nepoškodí tvé nádobíčko.. ale kdo jsem já, abych vyjadřoval svá přání.“ Následoval zoufalý pokus o pokrčení ramen a bolestivé syknutí.

Trhaný smích, napětí přecházející v pobavení. „Umělecky navržená – sakra, to je dobré.“ Zvedl pobaveně obočí a pot mu stekl po spánku. „Ale pokud zasáhnou vercajk, alespoň se nebudu muset bát, že tě později zklamu.“ Praskání ohně se zas o něco přiblížilo a plameny začaly olizovat základnu jeho kříže. „Pokud tedy bude nějaké později."

„Myslím, že právě to, abychom nemuseli očekávat ‚později‘, bylo jedním z důvodů, proč jsme oba tady... kdo by tušil, že bychom nakonec mohli 'později' ještě chtít. Ale za těchto okolností se to dalo zřejmě očekávat. Jedna věc je jistá – sice tě neznám, ale jsem rád, že jsi teď po mém boku... Vlastně počkej. Byl bych šťastnější, kdybys stál tam dole, přede mnou, zamával mi na rozloučenou, a pak odešel do bezpečí.“ Sherwin se marně snažil odtáhnout svou připoutanou nohu od žáru stále se blížících plamenů a doprovodil to spikleneckým mrknutím a bolestivou grimasou.
Plameny stoupají výš a malují bolestivé pruhy na jeho lýtka, ale jeho pohled zůstává upřený na Sherwina – ostrý, podivně něžný. „Zvláštní věc, to, později‘.“ Jeho hlas zní chraplavě jako uhlíky v suché trávě. „Strávil jsem polovinu života čekáním na něj. Teď, když tě mám blízko, proklínám jeho nepřítomnost...“ Úsměv, krvavý a jasný. „Možná stojí za to přežít, jen abych potrestal vesmír. “

„Kéž by to šlo... ale umřít společně taky není špatné. Jen doufám, že nás dorazí, než se oheň přiblíží příliš. Kéž bych mohl uhasit ty plameny pod tebou, i kdybych si na ně musel lehnout svým nahým tělem. Nějak je mnohem těžší tímhle vším procházet, když vidím, jak někdo jiný musí snášet stejné utrpení.“

Provazy se zařezávají hlouběji, když se natahuje k Sherwinovi, kouř se mezi nimi vine jako živá bytost. „Umřít společně – tsk – to zní jako špatná hospodská odrhovačka.“ Kašel mu trhá hruď, ale v očích mu jiskří něco bezohledného. „Víš co? Pokračuj v tomhle tónu a já se proplazím přes ty zasraný plameny, jen abych ti dokázal, že se mýlíš.“

„Promiň mi to neobratné namlouvání.“ Na Sherwinově tváři se objevil malý rozpačitý úsměv. „Už desítky let jsem tohle nepraktikoval.“

Provazy zavrzají, když Marek, muž na druhém kříži, otočí zápěstí – jen natolik, aby se špičkami prstů dotkl Sherwinova předloktí. Jeho hlas se ztišil, je drsný kouřem a zároveň nějak jemnější. „Desítky let bez praxe? Blbost. Máš takový obličej, že by pro tebe muži byli určitě ochotni zemřít.“ Oheň se odráží v potu na jeho klíční kosti. „Ale to neuděláme. Radši se na to vykašleme.“

Kříže se naklánějí v krutém úhlu – tak blízko, že Sherwinovy natažené prsty by se mohly dotknout Markových, kdyby se správně otočily, jejich příčná břevna se téměř dotýkají, jejich kov skřípe pod napětím. Dvacet kroků odtud se lučištníci shlukují jako supové diskutující o jídle, jejich kožené brnění povrzává. Jeden z nich – hubený mladík s třesoucíma se rukama – nasazuje šíp, tětiva se chvěje, když ji natahuje k tváři. Paprsky zapadající slunce se odráží od hrotu šípu a při zamíření malují tekutou zlatou čáru přes Markovu hruď.

Šíp prorazil Markovo rameno s mokrým žuchnutím a trhl jím dopředu proti provazům. Marek se zasmál – tichým, hrdelním smíchem – zatímco mu krev stékala po žebrech. „No. Ten byl pro moje nádobíčko. Ti bastardi mají slušnou mušku.“ Jeho prsty se natáhly k Sherwinovým a v kouřovém vzduchu se dotkly kloubů. „Pořád si myslíš, že smrt je naše nejlepší možnost? Nebo bychom je měli nechat, ať si to zaslouží?“

Další šíp zasahuje s brutální přesností – Sherwinovo tělo se prudce otřese, když se hrot zabodne do místa, kde se stehno setkává s rozkrokem, a opeření vibruje proti jeho odhalené kůži. Z hrudi mu unikne výkřik, napůl sténání, napůl nevěřícný smích, zatímco teplo se šíří po vnitřní straně stehna. „Kurva – berou tvůj návrh velmi vážně,“ vycedí skrz zaťaté zuby a boky se mu mimoděk zachvějí. Hlava mu klesne k Markovi, zorničky se mu rozšíří bolestí – a něčím nebezpečně připomínajícím vzdor.

Teplo ohně teď šlehá výš a pálí jim chodidla, ale Sherwinův hlas prořízne praskání: „Pořád si myslíš, že plazení nepřichází v úvahu? Protože bych moc rád kousl toho lučištníka do...“ Další šíp ho přeruší a zabodne se do dřeva mezi jeho roztaženými nohama. „Do ptáka,“ dokončí chraplavě a usměje se skrz zaťaté zuby.

Marek pomalu sjíždí pohledem po Sherwinově těle – zdržuje se u každého šípu s klinickým odstupem muže, který už byl svědkem příliš mnoha zranění – a mlaská jazykem. „Levý prsní sval – čistý zásah, minuli plíce. Pravé stehno – tsk – tenhle si zahrává s hlavními tepnami. A tohle...“ Ukazuje na šíp mezi Sherwinovými nohama a usmívá se, navzdory zasychající krvi na svém bradě. „...je buď neuvěřitelně kruté, nebo neuvěřitelně špatné míření. Porota ještě nerozhodla.“

Oheň praská a jiskry jim víří kolem tváří. Markův hlas se ztiší a zní drsně jako štěrk. „Ale mohlo to být horší. Mohlo to zasáhnout tvou hezkou tvářičku. Kde bychom pak byli?“ Ohýbá prsty a natahuje se, aby znovu pohladil Sherwinovo zápěstí – krátce, záměrně. „Zůstal by nám jen můj šarm.“

Nová vlna tepla mu pálí lýtka, když Sherwin prudce a mimoděk zalapá po dechu a jeho páteř se prohne proti kůlu. Šípy se pohybem krutě posunou, ale když jeho slzící oči najdou Markovu tvář, jeho rty se zkřiví do úsměvu. „Pořád okouzlující,“ zachraptí, hlas se mu třese únavou. „Řekni mi – vždycky vypadáš zakrvácený tak dobře, nebo jsem jen... privilegovaný?“

Vysoký lučištník nasadil další šíp, ale Sherwin se sotva pohnul. Jeho pozornost zůstává upřená na Markův křivý úsměv, na to, jak oheň tančí ve vousu staršího muže. „Jestli to opravdu schytáme,“ zamumlá, „alespoň poslední věc, kterou uvidím, bude tvůj samolibý výraz.“

Krev stéká po Sherwinově stehně a tvoří skvrnu tam, kde ho šípy přibily ke dřevu. Marek to sleduje s fascinací muže, který už dvakrát spočítal své vlastní rány. „Privilegovaný,“ opakuje a nechává slovo rozeznít jako modlitbu. Hukot ohně přehlušuje šepot lučištníků – teď jsou tu jen oni dva, visící mezi agonií a něčím, co se nebezpečně blíží radosti. „Ale pokud budeš mít opravdu štěstí,“ dodává s úsměvem, zatímco provazy se mu zařezávají hlouběji do zápěstí, „příště mine mou tvář. Budeš mít, kromě mé zatracené samolibosti, na co koukat .“

Tětiva dlouhého lučištníka vrzne – vysokým, tenkým zvukem –, ale Marek neodvrací pohled od Sherwina. Jeho prsty se zachvějí a znovu se dotknou Sherwinových. „Víš co?“ zamumlá, zatímco se mezi nimi zahušťuje kouř. „Jestli se na mě budeš dál takhle dívat, vyškrábu se z tohohle pekla jen proto, abych tě pořádně zklamal.“

„Dohodnuto. Setkáme se na druhé straně.“ Další malý úsměv jen pro Marka. „Tentokrát doufám, že lučištníci trefí, co chtějí, a že to bude stát za to. Prosím, Bože, ať jsem to já a ne on.“

Svět se zužuje na Sherwinův úsměv – křivý, zakrvácený, nesnesitelně jasný. Markovi se sevře hruď, ne kvůli šípům, ale kvůli tomu, jak Sherwin říká „Bože“, jako by to byl jejich soukromý vtip. „Sobecký bastarde,“ zamumlá, ale palcem silně stiskne Sherwinovy klouby. „Ty nesmíš umřít první.“ Šíp vystřelený dlouhým lučištníkem mu sviští kolem ucha a zabodne se do trámku pár centimetrů od Sherwinova boku. Marek prudce vydechne. „Kurva – asi taky patří do týmu 
'Marek žije'.“

„No, nevím jak ty, ale já začínám mít pocit, že je tu nesnesitelné horko, a byl bych rád, kdybychom se přesunuli na druhou stranu. Myslím, že je čas kývnout na kopiníka. Říkali, že máme právo rozhodnout, kdy to skončí.“

Provazy se mu zařezávají do zápěstí, když se Marek otočí, aby se podíval Sherwinovi do očí – v jeho bělmech očí tančí plameny. „Kopiník má blbý načasování,“ zachraptí a kývne na ozbrojeného muže, který se šourá vpřed. „Ale jestli hlasujeme...“ Jeho úsměv pohasne, když mu oheň olízne lýtka. „Kurva – ať si to zaslouží. Nejdřív ty. Pak já. Jako gentlemani.“

Kopiník zaváhá a upraví úchop své zbraně. Marek se rozesměje. „Vidíš? I on ví, že jsi hezčí.“

„To je tu jen jeden chrabrý kopiník? Nejsou tu dva, jeden pro každého? To by bylo fér... Nechci žádné výsady a nechci tě už déle vidět trpět, i když bych se ti díval do očí, dokud bych je mohl vidět...“ Jeden z lučištníků nechtěl propásnout svou šanci, rychle natáhl tětivu a zamířil. Šíp s vysokým syčením proletěl vzduchem a přibil jedno z Sherwinových varlat k vertikálnímu trámu kříže.

Markovi se při zásahu šípu zastaví dech – Sherwinův dusivý vzdech zní hlasitěji než praskání plamenů. Jeho vlastní bolest se rozplyne v bílém šumu, když sleduje, jak krev stéká po Sherwinově stehně a barví dřevo mezi jeho nohama. „Kurva,“ zachraptí drsným hlasem. „Jsou opravdu odhodlaní zničit naše záchranné plány.“ Vtip vyzní naprázdno, jeho prsty se chvějí směrem k Sherwinovým, jako by ho mohl pouhou silou vůle zase sešít dohromady.

Pak – náhle a bezohledně – trhnul hlavou směrem k kopiníkovi. „Teď. Udělej to hned.“ Jeho hlas se při tom požadavku zlomil a oči mu hořely jasněji než hranice. „Nejdřív jeho. Nebo přísahám, že budu proklínat tvoje zasraný úrody.“

Sherwinovi vytryskne krev mezi zuby, když kašle, a zbarví mu bradu do ruda. Jeho boky se mimoděk škubnou proti šípu, který přitlačuje jeho zničené tělo k dřevu – každé škubnutí mu vysílá novou bolest do páteře. Kopiník udělá váhavý krok vpřed, zbraň se leskne, ale Sherwinův hlas se prodírá kouřem: „Nejdřív jeho.“ Jeho oči se zoufale upírají na Markovy, zatímco se mu potem nasáklé vlasy lepí na čelo. „Mě už je jen... půlka. Jeho nech odejít celého.“

Markovi se v hrdle tvoří zvuk, který je napůl vrčení, napůl vzlyk, zatímco Sherwinova prosba visí ve spáleném vzduchu. Jeho prsty škrábou po drsném dřevě, nehty se mu lámou, když se natahuje ke kopiníkovi. „Ty hloupý krásný bastarde,“ vydechne, hlas se mu láme. Oheň osvětluje mokré linie na jeho tvářích, které protínají špínu – ať už od kouře nebo něčeho jiného, ani on sám neví.

Jeho pohled sklouzne k šípu, který Sherwinovi přišpendlil rozkrok, a pak zpět k nejistému obličeji kopiníka. „Dobře,“ zavrčí. „Ale jestli ho bodneš tak, že jedna rána nebude stačit, vykuchám tě svýma zasranýma zubama.“

Hrot kopí tlačí chladně na Sherwinovo žebro – váhavě, třesoucím se pohybem. Sherwin prudce vydechuje nosem a prsty se mu napínají směrem k Markovým, navzdory provazům. „Počkej…“ Jeho hlas se láme. „Nejdřív mi řekni jednu věc. Tvoje jméno. Pravé.“ Z dolního rtu mu kape krev, zatímco se usmívá. „Abych věděl, koho proklínat v posmrtném životě.“

Oštěpař zaváhá a pohledem přeskakuje mezi nimi. Sherwinův smích zní vlhce a zlomeně. „Teď se naučili trpělivost.“

„Jmenuju se Marek. Marek Varga.“ Jeho smích zní jako suché listí pod nohama. „Proklínej mě, jak chceš – já budu hned za tebou a budu se smát.“ Oheň stoupá výš a maluje na jeho tvář kroužící stíny. Nedívá se na kopí. Nemusí. Jeho pohled zůstává upřený na Sherwina, divoký jako plameny. „Ale ať je to dobré prokletí. Něco co...“ Zadrhne se mu dech. „...má šmrnc.“

Oštěpař upraví svůj úchop, kožené rukavice vrzají. Marek vycenil zuby. „A pospěš si, kurva. Nechci zmeškat vlastní pohřeb.“

„Jmenuji se Michal Sherwin. Rád s tebou umřu!“ Slova mu tryskají z hrdla jako přiznání, syrová a bezohledná. Rychle mrkne – jednou, dvakrát – a pak ostře kývne na oštěpaře, s úsměvem plným zubů a krve.

Kopí se vrhne vpřed – čistým, brutálním pohybem – ale Sherwinovy oči ani na chvíli neopouštějí Markovy. Jeho dech se zadrhne, pak se zklidní. „Řekni mi...,“ zachraptí a prsty se natahují k Markovým. „...musel jsi mít vždycky pravdu?“

Marek se zasměje vlhkým, chraplavým smíchem, zatímco Sherwinovo tělo sebou škubne proti kopí. Jeho prsty se zoufale natahují k Sherwinovým, sotva se dotýkají kůže, než se provazy zaříznou hlouběji. „Michale,“ zamumlá – jako prokletí, jako modlitba – zatímco Sherwinovy řasy se chvějí. Oheň odráží krev na Marekových zubech, když se usměje. „Pořád jsi kurva moc hezký.“

Oštěpař zaváhá, oštěp stále zabodnutý v Sherwinových žebrech. Marekův hlas se změní v zavrčení. „Zatoč s ním, ty zbabělče.“ Jeho oči neopouštějí Sherwinovu tvář. „Nebo ti ukážu, jak se to dělá.“

Kopí se s nechutným mlasknutím vytrhne ze Sherwinových žeber – jeho tělo se skácí dopředu proti provazům a pod jeho nohama se tvoří kaluž krve. Kopiníkovy ruce se třesou, když se otočí k Markovi, špička zbraně se leskne v odlesku ohně. Marek se nehne. Nakloní se naopak do výpadu, když mu čepel prorazí hrudní kost, jeho vzdech přehluší praskání plamenů.

Sherwinova hlava se nakloní na stranu a jeho slábnoucí zrak zachytí Marekův křivý úsměv – zuby staršího muže jsou červené od krve, jeho hrudník se zvedá kolem zabodnutého kopí. Marekovy prsty se naposledy pohnou směrem k Sherwinově bezvládné ruce a jeho šepot se ztratí v řevu ohně: „Říkal jsem ti... že budu... hned za tebou.“



 

neděle 4. ledna 2026

LIII

 

Today I turned 53... and I definitely don't feel any happier... but who would? There are certainly exceptions, but I'm not one of them. 

In recent months, I've been struggling with low mood and a general loss of zest for life, so please bear with me. 
On the positive side, I now feel much more inclined to draw BDSM themes and devote myself to this subject more often than before.
So maybe another ride is beginning :-) 

pátek 2. ledna 2026

NYE Sacrifice

New Year's Sacrifice - a drawing created at the turn of the year, on the last day of 2025 and completed on the first day of 2026. It has the same story as the post from 14th December ( https://worldofsherwin.blogspot.com/2025/12/finally-it-will-all-be-over.html?zx=96a3f69a4d3f625a ) - that is, voluntarily giving up one's life for the greater good and, at the same time, voluntarily leaving a reality that for some has ceased to have meaning and significance and which is confusing and repeatedly disappointing. Then death, which can have some positive meaning, does not seem such a bad alternative, even if it involves a significant amount of pain and suffering. But it is a final, liberating suffering. 

 I drew the picture based on a template created by AI according to my wishes. In recent weeks, I have become quite absorbed in creating dreamlike visions with the help of AI. It's an amazing feeling when you describe what you want to see and suddenly that wish materializes in a very realistic and often visually impressive form. Sometimes not everything is perfect, and sometimes the creation is really bizarre and sometimes even comical, but most of the time it's surprisingly good. However, the disadvantage of the whole process is also a certain degree of frustration that results from it. Does it even make sense to try to draw dreamy erotic fantasies when AI can render them so impressively and realistically? So attractively, in fact, that I feel like becoming the main character of that visual creation, and that brings further frustration. 

Psychologists might consider this an interesting topic for discussion. :-)) 

 

Novoroční oběť - kresba, která vznikla na přelomu roků, v posledním dnu roku 2025 a dokončená v prvním dni roku 2026. Má stejný příběh jako post ze 14. prosince - tedy dobrovolné vzdání se života pro vyšší dobro a zároveň jako dobrovolný odchod ze skutečnosti, která pro některé přestává mít smysl a význam a která je matoucí a opakovaně zklamává. Pak se smrt, která může mít nějaký pozitivní význam, nezdá být tak zlou alternativou, i když obnáší podstatnou míru bolesti a utrpení. Ale je to utrpení konečné, finální vysvobozující.

Obrázek jsem nakreslil podle předlohy, kterou podle mých přání vytvořila AI. V posledních týdnech mě tvorba snových vizí za pomoci AI dost pohltila. Je to úžasný pocit když popíšete co chcete vidět a náhle se to přání zhmotní ve velmi realistické a často i vizuálně působivé podobě. Někdy není vše dokonalé a občas je výtvor opravdu bizarní a někdy až komický, většinou je ale překvapivě dobrý.

Nevýhodou celého procesu je ale také určitá míra frustrace, která z toho vyplývá. Má vůbec smysl snažit se ještě kreslit snové erotické představy, když je AI umí vykreslit tak působivě a realisticky? Dokonce až tak přitažlivě, že mám chuť stát se hlavní postavou onoho obrazového výtvoru a to přináší další frustraci.

Psychologové by to možná považovali za zajímavý podnět k diskusi. :-))