Slaughter Individual Chapter I. The Meat of the Matter

Slaughter Individual

The Slaughter Individual

Chapter 1 — The Meat of the Matter

I.

The coffee was too hot, but Kryštof drank it anyway, letting the scalding liquid wake his nerves. He watched the steam rise in a thin, trembling column toward the ceiling of their kitchen, a space that smelled of old cedar and the faint, metallic tang of the city’s smog filtering through the double-glazed windows. Across the small wooden table, Marek was staring at the toast. He hadn’t touched it. The butter had melted into a translucent yellow pool, the bread becoming soggy and cold.

They did not speak of the date. In the silence of the apartment, the date existed as a physical presence, a third occupant in the room, heavy and immutable.

Kryštof reached out and placed his hand over Marek’s. His palm was broad, the skin calloused from years of architectural drafting and the occasional weekend of heavy lifting in the garden. He felt the slight tremor in Marek’s fingers. Marek was forty-seven, three years younger—a gap that had felt insignificant for a decade, but now felt like a vast, insurmountable canyon.

"Eat," Kryštof whispered.

Marek looked up, his eyes rimmed with a redness that suggested he hadn't slept. "I can't."

"You have to. For me."

Marek managed a fragile smile and took a small, tentative bite. As he chewed, his gaze drifted to the wardrobe in the hallway, where Kryštof’s clothes were already laid out: a simple linen shirt and dark trousers. The attire of a man going to an appointment, not a man going to a slaughterhouse.

In the privacy of their bedroom, the power dynamics had always been a choreographed dance. Kryštof enjoyed the surrender; he found a profound peace in the moments where he ceased to be the provider, the architect, the pillar, and became something malleable in Marek’s hands. It was a trust built over years—a quiet, rhythmic submission that required no words, only the steady breath of a partner who knew exactly where to press and when to hold. But today, the surrender was no longer a choice. The state had stepped in to claim the role of the dominant party, and its desires were far more clinical than Marek’s had ever been.

A soft chime echoed through the apartment—the distinctive, neutral tone of the domestic network. Both men froze. The sound was not an alarm, but a notification.

Kryštof stood and walked to the wall-mounted interface. He didn't want to look, but the logic he had lived by for twenty years pushed him forward. The system was fair. The resources were depleted. The math was simple: the living must be sustained by the expired. To deny the logic was to deny the survival of the species.

On the screen, a white rectangle appeared against a slate-grey background.

*NOTICE OF EVALUATION* *Citizen: Kryštof [Redacted]* *ID: 4409-PRG* *Status: Eligible for Transition*

*Your presence is required at the Nutrition Commission, Žižkov Freight Station, Sector 4. Date: September 14th. Time: 09:00.*

*Please arrive unaccompanied. Failure to report is a violation of the Social Nutrition Act of 2035.*

Kryštof stared at the words. They were devoid of malice. There was no cruelty in the font, only a terrifyingly efficient neutrality. He felt a sudden, sharp awareness of his own body—the weight of his muscle, the density of his bone, the caloric value of his heart. He was no longer a man who designed buildings; he was a set of data points being summoned for a final audit.

He turned back to Marek, who was now shaking visibly. Kryštof didn't offer a platitude. He didn't say it would be alright, because the logic of the world forbade such lies. Instead, he leaned in and pressed his forehead against Marek’s, closing his eyes.

He stayed there for a long minute, breathing in the scent of his partner’s skin, memorizing the exact rhythm of the other man's heartbeat before the state replaced it with a barcode. 

II.

The ride to Žižkov was a study in muted colors. Prague had not fallen into ruin, but it had thinned. The city felt like a painting left in the sun for too long, the edges of the architecture
bleaching into a uniform, tired grey. As the tram rattled toward the Freight Station, Kryštof watched the commuters. They were mostly the young and the middle-aged, their faces set in expressions of focused indifference. To look too closely at the others was to invite a contemplation of one's own expiration date, so most people looked only at their screens or the blurred landscape of the city.

 

When he stepped off the tram, the air smelled of damp concrete and a sharp, chemical ozone. The Žižkov Freight Station had once been a hub of industrial logistics, a place of crates and coal; now, it was the gateway to the transition. The building loomed over the district, a brutalist monolith of reinforced concrete and glass, its windows reflecting a sky the color of a bruised plum.

 

There was a queue, though it was not a line of desperation. It was a queue of resignation. The people standing beside him were mostly in their fifties, perhaps some slightly older—those who had managed to delay their summons through medical appeals or administrative errors. They stood in a silence so profound it felt heavy. Some held small pieces of paper; others simply stared ahead, their shoulders slumped under the weight of a social contract they had all agreed to sign by the mere act of continuing to breathe.

The staff were impeccably polite. They wore soft, cream-colored uniforms that suggested a high-end spa or a private clinic. A woman with a gentle smile and a clipboard guided Kryštof toward the intake doors.
"Just a few moments of your time, please," she said, her voice a melodic hum. "Please step forward. Keep your movements fluid. We want to ensure your blood pressure remains stable for the assessment."

The interior of the station was an expanse of white tile and fluorescent light, smelling powerfully of eucalyptus and industrial-grade disinfectant. The scent was designed to mask the smell of fear—and perhaps the faint, lingering sweetness of organic decay that clung to the walls.
Kryštof was led through a series of corridors that felt like the interior of a living organism, the walls curving and narrowing until he was ushered into a sterile, windowless room.

The committee sat behind a desk of brushed aluminium and artificial glass.
The man on the left was a physician, his face etched with the kind of weariness that came from a lifetime of diagnosing death. He wore a white coat that was too large for his frame, his glasses perched precariously on the bridge of his nose. Beside him sat a woman in her late forties, her hair pulled back in a severe bun, her eyes scanning a digital tablet with the precision of an accountant.
In the center sat the droid.
It was a sleek, humanoid form, its surface a matte silver that seemed to absorb the light rather than reflect it. It had no mouth, only a series of subtle, shifting apertures where a face should be, and its eyes were two soft, glowing amber apertures that pulsed in time with its speech.
"Good morning, Citizen 4409-PRG," the droid said. Its voice was a soothing, maternal contralto, the kind of voice used in luxury advertisements to sell a sense of belonging. "I am Unit 7. I handle the logistics of your transition. We thank you for your cooperation in sustaining our collective future."
The physician stepped forward, his touch clinical and cold as he began the physical assessment. He didn't speak, but his hands were efficient, probing the density of Kryštof’s pectoral muscles, the thickness of his thighs, the elasticity of the skin around his waist.
"Excellent muscle tone," the physician murmured, scribing a note on the tablet. "Low inflammatory markers. The lymphatic system is clear."
The woman, the nutrition specialist, leaned forward, her gaze not on Kryštof’s face, but on the breadth of his shoulders.
"The marbling will be the primary concern," she said, her voice devoid of emotion, as if she were discussing a piece of fine cabinetry. "At fifty, we often see a degradation in the intramuscular fat, but here, the density is remarkably consistent. The yield will be high. We can expect a significant percentage of prime cuts from the dorsal region."
Kryštof stood perfectly still, his arms hanging at his sides. He felt a strange detachment, as if he were watching a technician calibrate a machine. The politeness of the room was the most harrowing part; there was no shouting, no chains, no cruelty. There was only the terrifyingly calm evaluation of his body as a commodity.
"Blood sample, please," Unit 7 requested.

A small, automated needle slid from the desk's surface and punctured Kryštof’s forearm. He watched the dark, rich crimson flow into a vacuum tube, a vivid contrast to the blinding white of the room. The physician took the sample and held it up to the light, his expression one of mild professional interest.
"Clean," the doctor noted. "No chronic pollutants, no latent viral loads. He’s a textbook specimen."
The nutrition specialist tapped her tablet, her eyes flicking toward Unit 7. "The caloric density is impressive. If we process him in the European sector, he’ll be absorbed into the general stock within forty-eight hours. It would be a waste of such a specific phenotype."
The droid’s amber eyes pulsed slowly. "Agreed. The market in the East is currently experiencing a shortage of high-density, mature biological assets. The demand for *premium* textural variety is peaking in the Kansai region."
"Osaka, then?" the woman asked.
"Osaka," Unit 7 confirmed.
The droid turned its featureless face toward Kryštof. The maternal warmth of its voice remained, though it now sounded to Kryštof like the humming of a high-voltage wire. "Citizen 4409-PRG, based on your physiological profile and the current global resource equilibrium, the Commission has determined your destination to be Osaka, Japan. You have been reclassified as a Slaughter Individual."
The words *Slaughter Individual* didn't feel like a sentence; they felt like a subtraction. In a single breath, the architecture of his life—the drawings, the mortgage, the shared morning coffees—collapsed. He was no longer a man who had lived for half a century; he was a shipment.
"Please step forward for processing," Unit 7 commanded.
Kryštof moved. He didn't resist; the logic he had internalized for twenty years acted as a leash, pulling him toward the center of the room. He was led to a rotating pedestal of brushed steel. A mechanical arm, guided by the AI's precision, descended from the ceiling. It didn't touch him with a hand, but with a cold, buzzing needle of a laser.
The machine hummed, a sharp, searing heat blooming on his left shoulder. He didn't flinch, though he smelled the scent of his own singed flesh. The laser was etching a barcode into his skin, a series of precise, black lines that replaced his identity with a sequence of data.
*CZ0029091973PRM.*
As the laser finished, the droid spoke again, its voice now a mere formality. "Your name is hereby revoked. You are now Unit CZ0029091973PRM. You are the property of the Global Nutrition Network until the point of processing."
Two orderlies entered the room. They didn't look him in the eye, their movements as practiced and rhythmic as those of factory workers on a line. They stripped him of his linen shirt, trousers and underwear with a clinical efficiency that left him shivering in the air-conditioned chill.
They replaced his clothes with a single, seamless overall made of a light grey fabric that clung to his skin. It was a garment designed for visibility and utility, highlighting the musculature the specialists had just praised, while leaving him devoid of any shred of privacy.

Then came the restraints.
The handcuffs were matte-black, light, made of plastic. They snapped shut around his wrists with a definitive, that vibrated through his bones. He felt the firmness of them immediately—a constant, grounding reminder that his hands were no longer for creating, but for being held. Then, they knelt to secure the ankle restraints. A short, metal chain connected his left leg to his right, leaving just enough slack for a measured, shuffling walk, but rendering any attempt to run a physical impossibility.
Kryštof stood still, the grey fabric of the overalls emphasizing the bulge of his frame, the restraints biting slightly into his skin. He felt a strange, sudden surge of grief, not for himself, but for Marek. He imagined Marek waking up in their bed, seeing the empty side of the mattress, and knowing that the man he loved had been reduced to a barcode and a set of caloric values.
He wondered if Marek would be allowed to receive a portion of the processed protein that resulted from his death, or if the "premium" nature of his body meant he would be shipped entirely away, leaving Marek with nothing but the memory of the scent of cedar and the taste of burnt toast.
"Follow the line," Unit 7 said, the amber lights of its eyes fading as it turned back to its screen.
Kryštof turned, the chain at his ankles clinking against the polished floor. He began to shuffle toward the door, each step a rhythmic, heavy reminder of his new status.

 

III.

The transition from the clinical brightness of the commission room to the underground railway was a descent into a subterranean twilight. Kryštof was led through a series of vaulted corridors where the air grew thick with the scent of ozone and old grease. The walk was a slow, rhythmic symphony of clicking metal—the collective shuffle of thirty other slaughter individuals, all bound in the same black plastic, moving toward the transport hub that linked Žižkov to Ruzyně Airport.
The railway was not a passenger train but a high-capacity freight shunt, a windowless tube of polished chrome and humming magnets. He was ushered into a compartment that felt more like a livestock crate than a carriage. The walls were padded with a synthetic, antimicrobial foam, and the lighting was a dim, pulsating amber that seemed to synchronize with the low- frequency thrum of the engine.
He sat on a narrow bench, his legs splayed in the limited reach of the ankle chain. Beside him sat a woman, perhaps fifty-five, her face a map of deep creases and faded elegance.
She had been a professor of linguistics at Charles University, as she managed to tell him; now, she was merely a high-protein asset. Her eyes were vacant, staring at the opposite wall, but when she noticed Kryštof’s labored breathing, she reached out a handcuffed hand and lightly brushed his knuckles.
It was a small, unexpected kindness—a brief flicker of human recognition in a space designed to erase it. Kryštof felt a lump form in his throat. He looked at the others: one man looked like a former banker, a woman that could be a retired nurse, a man who had probably once played the cello in the municipal orchestra. They were a collection of ghosts, already dead in the eyes of the state, yet still warm and shivering in the artificial chill of the cabin.

"Do not fight the numbness," the woman whispered, her voice a dry rasp. "If you let the cold in, it stays. If you push it away, it only bites harder."
Kryštof leaned his head back against the foam, closing his eyes. He tried to envision the geometry of Osaka, the city he had only seen in architectural journals, imagining the precise way the light might hit the skyscrapers. He tried to turn himself into a blueprint, a series of lines and angles, to avoid feeling the oppressive weight of the grey fabric clinging to his skin or the way the handcuffs chafed the raw skin of his wrists.
As the transport slowed for a momentary junction, the compartment door slid open. A senior official from the Nutrition Commission stepped inside—a man Kryštof recognized from the intake hall, though he had not been part of the three-member committee. This man was an administrator, a high-level functionary with a face like a smoothed stone and a suit of charcoal silk that shimmered under the amber lights.
The official didn’t look at the others. He walked straight to Kryštof, stopping just inches away.
The man held a slim, encrypted tablet, its screen casting a pale blue glow over his features.
He didn't speak to Kryštof; instead, he looked at the barcode on Kryštof's shoulder, then back at the screen, as if verifying a serial number on a piece of precision machinery.
Kryštof watched as the official’s thumb slid across the screen, opening a secondary file. It was not a nutritional chart or a medical report. For a fleeting second, the screen was visible to Kryštof—a high-resolution photograph of him from a private gallery, taken years ago at a BDSM club in the outskirts of Prague, capturing him in a moment of raw, disciplined submission. Below the image was a set of notes, written not in the clinical language of caloric yield, but in the precise, acquisitive terminology of a collector.
*Phenotype: Rare. Psychological Profile: Compliant/Resilient. Aesthetic Value: Superior.*
The official’s gaze lingered on the breadth of Kryštof’s chest, his eyes narrowing with a professional, predatory interest. He tapped a final command on the tablet and then stepped back, his expression remaining as neutral as the system itself.
As the door slid shut and the train surged forward toward the airport, the official paused in the corridor. He brought a small, discreet comm-link to his lips, his voice a low murmur that echoed faintly through the gap before the seal closed.
"The specimen is secured," the man whispered. "The Collector will be pleased with the quality of the harvest." 

 🇨🇿

Jedinec na porážku

Jádro věci

Kapitola 1 — Jedinec na porážku

I.

Káva byla příliš horká, ale Kryštof ji přesto vypil a nechal, aby mu vroucí tekutina probudila smysly. Sledoval, jak pára stoupá tenkým, chvějícím se sloupcem ke stropu jejich kuchyně, prostoru, který voněl starým dřevem a slabým kovovým nádechem městského smogu pronikajícího skrz dvojitá okna. Naproti němu u malého dřevěného stolu Marek zíral na toast. Ani se ho nedotkl.

O tom dnu nemluvili. V tichu bytu ten den existoval jako fyzická přítomnost, jako třetí obyvatel místnosti, těžký a neměnný.

Kryštof natáhl ruku a položil ji na Markovu. Měl širokou dlaň, kůži ztvrdlou léty kreslení architektonických návrhů a občasných víkendů, kdy v zahradě zvedal těžká břemena. Cítil, jak se Markovy prsty lehce chvějí. Markovi bylo čtyřicet sedm, byl o tři roky mladší – rozdíl, který se po celá desetiletí zdál zanedbatelný, ale nyní působil jako obrovský, nepřekonatelný příkop.

„Jez,“ zašeptal Kryštof.

Marek zvedl oči, které měl zarudlé kolem okrajů, což naznačovalo, že nespal. „Nemůžu.“

„Musíš. Kvůli mně.“

Marek se dokázal křehce usmát a opatrně si kousl. Zatímco žvýkal, jeho pohled zabloudil k lavici v chodbě, kde už leželo Kryštofovo oblečení: jednoduchá lněná košile a tmavé kalhoty. Oblečení muže, který jde na schůzku, ne muže, který jde na jatka.

V soukromí jejich ložnice byla dynamika moci vždy jako pečlivě koordinovaný tanec. Kryštof si odevzdanost užíval; nacházel hluboký klid ve chvílích, kdy přestával být živitelem, architektem, oporou a stával se něčím poddajným v Markových rukou. Byla to důvěra budovaná po léta – tichá, pěstovaná odevzdanost, která nevyžadovala žádná slova, jen pravidelný dech partnera, který přesně věděl, kam zatlačit a kdy se zastavit. Dnes však odevzdání se již nebylo volbou. Stát zasáhl, aby převzal roli dominantní strany, a jeho touhy byly mnohem chladněji racionální, než jaké kdy byly ty Markovy.

Bytem se rozlehl jemný zvuk – charakteristický, neutrální tón domácí sítě. Oba muži ztuhli. Nebyl to alarm, ale prosté oznámení.

Kryštof vstal a přistoupil ke komunikátoru připevněnému na zdi. Nechtěl to vidět, ale logika, podle níž žil už dvacet let, ho k tomu nutila. Systém byl spravedlivý. Zdroje byly vyčerpány. Matematika byla jednoduchá: živí musí být živeni těmi, jejichž lhůta vypršela. Popřít tuto logiku znamenalo popřít přežití druhu.

Na obrazovce se na břidlicově šedém pozadí objevil bílý obdélník.

*OZNÁMENÍ O POSOUZENÍ* *Občan: Kryštof [vynecháno]* *ID: 4409-PRG* *Stav: Splňuje podmínky pro převod*

*Jste povinen se dostavit k Výživové komisi, Žižkovské nákladové nádraží, sektor 4. Datum: 14. září. Čas: 10:00.*

*Prosím, dostavte se bez doprovodu. Nedostavení se představuje porušení Zákona o výživě společnosti z roku 2035.*

Kryštof zíral na ta slova. Byla prostá jakékoli zloby. V písmu nebyla žádná krutost, pouze děsivě účinná nezaujatost.

Najednou si ostře uvědomil své vlastní tělo – váhu svých svalů, hustotu svých kostí, kalorickou hodnotu svého srdce. Už nebyl mužem, který navrhoval budovy; byl souborem nutričních hodnot předvolaných k závěrečné kontrole.

Obrátil se zpět k Markovi, který se nyní viditelně třásl. Kryštof nehodlal pronášel žádné prázdné fráze. Neřekl, že bude všechno v pořádku, protože logika současného světa takové lži vylučovala. Místo toho se naklonil, přitiskl své čelo k Markovu a zavřel oči.

Zůstal tak dlouhou minutu, vdechoval vůni partnerovy kůže a vryl si do paměti přesný rytmus jeho srdečního tepu, než ho stát nahradí čárovým kódem.

II.

Cesta na Žižkov byla jako studie v neutrálních barevných tónech. Praha se sice nerozpadla v trosky, ale prořídla. Město působilo jako obraz, který zůstal příliš dlouho na slunci, okraje budov vybledlé do jednotné, unavené šedé. Zatímco tramvaj rachotila směrem k náměstí u Vlakového nádraží, Kryštof pozoroval cestující. Byli to převážně mladí lidé a lidé středního věku, jejichž tváře vyjadřovaly soustředěnou lhostejnost. Příliš pozorně se na ostatní dívat znamenalo přivolat úvahy o vlastním datu vypršení životnosti, a tak většina lidí sledovala pouze své obrazovky nebo rozmazanou městskou krajinu.

Praha byla krásnější než před válkou, alespoň na první pohled. Méně aut. Méně hluku. Více zeleně. Stromy rostly všude, kde jim to systém dovolil. Na střechách byly hydroponické farmy, na některých fasádách vertikální záhony. Ulice byly čisté, téměř bez lidí.

Jenže Kryštof si pamatoval starou Prahu, a to nejen z fotografií. Pamatoval si, jak bývaly ulice plné aut i lidí. Pamatoval si supermarkety, hypermarkety, večerky a stánky. Pamatoval si plné regály. Nekonečné řady potravin, které dnes působily téměř absurdně. Jogurty v desítkách příchutí, maso zabalené v plastových vaničkách, ovoce přivezené přes půl planety.

Tehdy nikdo netušil, jak luxusní svět to byl. To bylo před válkou. Třetí světová válka netrvala dlouho, trvala pouhých šest let. Ale to bohatě stačilo. Nebylo potřeba vyhubit lidstvo. To byl podle historiků jeden z největších paradoxů téhle války. Lidstvo přežilo.

Země už tolik ne. Oceány byly zamořené, část úrodné půdy se stala nepoužitelnou, celé oblasti byly kontaminované. Klimatické systémy se zhroutily natolik, že zemědělství přestalo být předvídatelné. To vše vedlo k dalšímu zhoršování už tak velmi snížené kvality života. A pak přišla otázka, kterou si nikdo nechtěl položit. Jak nakrmit osm miliard lidí, když planeta už nedokáže vyrobit dost jídla?

Odpověď našla umělá inteligence. Trvalo jí to čtyřicet sedm minut. Lidem pak trvalo několik měsíců, než byli ochotni připustit, že to myslí vážně.

První text návrhu se jmenoval Optimalizace biologických zdrojů lidské populace. Dnes už se tomu říká jednodušeji: Potravinový systém.

Kryštof si pamatoval den, kdy vláda oznámila výsledky Sydneyského kongresu, na který se sjeli zástupci všech zemí a národů.

Seděl tehdy s několika přáteli v hospodě. V televizi vystupoval prezident Evropské unie. Vedle něj stál humanoidní droid. Nebyl nijak děsivý. Naopak. Měl příjemnou tvář, neutrální výraz a hlas, který zněl téměř lidsky. Mluvil klidně, matematicky. Vysvětloval, že člověk je organismus schopný přeměny. Že po určitém věku spotřebovává více zdrojů, než vytváří. Že péče o seniory zatěžuje zdravotnictví. Že jejich odchod uvolňuje bydlení, pracovní místa, lékařskou péči. A především potraviny.

Pak přišla věta, která tehdy vyvolala celosvětové protesty: „Člověk je nejdokonalejší dostupný zdroj živočišných bílkovin pro člověka.“

Protesty trvaly osm měsíců. Pak postupně všude na světě došly potraviny. Protesty skončily.

Když vystoupil z tramvaje, ve vzduchu visela vůně vlhkého betonu a podzimu. Žižkovské nákladní nádraží bývalo kdysi centrem průmyslové logistiky, místem plným potravin, vlaků a aut; nyní bylo bránou k transformaci. Budova se tyčila nad celou čtvrtí jako funkcionalistický monolit z železobetonu, kovu a skla, v jejích oknech se odrážela obloha barvy natlučené švestky.

Stála tam fronta, i když to nebyla fronta zoufalství. Byla to fronta rezignace. Lidem stojícím kolem něj byli většinou padesát, někteří byli možná o něco starší – ti, kterým se podařilo odložit předvolání díky lékařským odvoláním nebo administrativním omylům. Stáli v tak hlubokém tichu, že bylo až tíživé. Někteří drželi v ruce malé kousky papíru; jiní jen zírali před sebe, ramena jim poklesla pod tíhou společenské smlouvy, kterou všichni stvrdili už jen tím, že dál dýchali.

Personál byl bezchybně zdvořilý. Měl na sobě měkké, krémově zbarvené uniformy, které připomínaly luxusní lázně nebo soukromou kliniku. Žena s jemným úsměvem a deskou s papíry nasměrovala Kryštofa ke vstupním dveřím.

„Zabere to jen chvilku, prosím,“ řekla hlasem, který zněl jako melodické bzučení. „Prosím, přistupte blíž. Pohybujte se plynule. Byli bychom rádi, kdyby váš krevní tlak zůstal během vyšetření stabilní.“

Kryštof prošel vstupním turniketem. Žádná kontrola zbraní. Žádní vojáci.

Jen kamera a droid.

„Dobrý den,“ řekl droid.

„Dobrý.“

„Vaše identifikace?“

Kryštof přiložil zápěstí ke snímači.

„Kryštof Novák.“

Droid chvíli mlčel.

„Ano.“

Potom dodal:

„Zatím.“

Kryštof se zarazil.

Droid pokračoval, jako by nic neřekl.

„Místnost číslo sedmnáct. Druhé patro. Čekejte na vyvolání.“

Podal mu malou kartičku s vytištěným číselným kódem.

„Děkuji.“

„Není zač.“

To byla zvláštní věc. Droidi bývali zdvořilí. Až nepříjemně.

Kryštofa vedla navigace řadou chodeb, které působily jako vnitřek živého organismu – stěny se zakřivovaly a zužovaly, až ho nakonec uvedli do sterilní místnosti bez oken.

Komise seděla za stolem z leštěného hliníku a skla.

Uprostřed seděl droid.

Na jeho hrudi svítilo označení: VGC-NUTRI/LOG-7

Žena po jeho levici se představila jako doktorka Havlová.

Muž napravo jako nutriční specialista Beneš.

„Dobrý den, pane Nováku,“ řekla doktorka.

„Dobrý den.“

„Účelem dnešního jednání je dokončení vašeho nutričního posouzení.“

„Rozumím.“

„Svlékněte se prosím do naha a svršky uložte do plastikového pytle ve stojanu vedle dveří.“

Kryštof se s mírnými rozpaky svlékal. Nejprve si zul boty a odložil je do symbolem označené přihrádky pod plastikovým pytlem. Následovala košile, pak kalhoty a nakonec ponožky. U slipů chvíli zaváhal, ale nakonec si je rychle stáhl a hodil do pytle za ostatními kousky oděvu. Chvíli pak stál nahý proti té trojici a snažil se nevypadat vyplašeně nebo zahanbeně. Koneckonců se neměl v žádném ohledu za co stydět.

„Děkuji.“, pronesla doktorka. „Posaďte se prosím tady na židli.“

Doktorka se podívala do tabletu.

„Chronická onemocnění?“

„Ne.“

„Léky?“

„Ne.“

„Alergie?“

Kryštof zavrtěl hlavou.

Doktorka několik vteřin studovala údaje.

„Výborný zdravotní stav.“

Kryštof se pousmál.

„To mě těší.“

Doktorka se na něj podívala. Možná v tom bylo něco jako lítost. Ale pokud ano, rychle to zmizelo.

„Vaše laboratorní výsledky jsou velmi dobré. Nízká hladina kontaminantů. Dobrá svalová hmota. Nadprůměrná hustota kostí.“

Nutriční specialista se naklonil k obrazovce.

„Velmi dobrý exemplář.“

Slovo exemplář zaznělo tak samozřejmě, že Kryštof chvíli přemýšlel, zda ho opravdu slyšel.

Pak se podíval na droida.

„Kam tedy pojedu?“

Droid odpověděl okamžitě.

„Ósaka.“

Kryštof zamrkal.

„Japonsko?“

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Přibližně šest dní.“

Kryštof se opřel.

Šest dní.

Najednou to bylo všechno skutečné. Ne dnes. Ne zítra. Ale za šest dní.

„A potom?“

Nikdo neodpověděl hned.

Nakonec promluvil droid.

„Po příjezdu budete převeden do zpracovatelského zařízení.“

Kryštof přikývl.

„Rozumím.“

Na stole před ním se rozsvítil dokument.

ROZHODNUTÍ NUTRIČNÍ KOMISE

SUBJEKT: CZ0029091973PRM

STATUS: JATEČNÍ JEDINEC

Kryštof se na ta slova díval.

Pod nimi byla další informace.

LIDSKÁ IDENTIFIKACE: UKONČENA

„Mohu se na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ odpověděla doktorka.

„Kdy přestanu být Kryštofem?“

Tentokrát se odmlčeli všichni tři.

Droid nakonec řekl:

„Administrativně jste jím přestal být právě teď.“

.................................................................................. 

Pouta nebyla těžká. To Kryštofa překvapilo. Čekal něco masivního, kovového. Místo toho mu technik nasadil kolem zápěstí tenké černé pásy. Už měl na sobě lehkou jednoduchou kombinézu z netkané lehce šedofialové textilie, bez kapes, bez knoflíků, bez jakéhokoli osobního označení, která se vpředu zapínala na suchý zip.

Když si ji začal oblékat, všiml si, že na něj technik zírá. Kryštof se snažil nedávat najevo, že si toho všiml, ale měl pocit, že to působilo, jako by se snad technikovi líbil. Když si technik myslel, že ho Kryštof nevidí, zíral mu do rozkroku. Pak si rychle a rádoby nenápadně udělal pár poznámek do svého tabletu.

Kotníková pouta byla podobná jako ta na zápěstích, ale byla spojena kovovým řetězem, umožňujícím chůzi, ale ne běh.

„Nebude to bolet,“ řekl technik.

„To doufám.“

„Nejste vězeň.“

Kryštof se na něj podíval. „Ne?“

Technik se pousmál. „Ne. Jste transportovaný nutriční subjekt.“

To bylo vlastně horší.

Po několika minutách pomalé chůze koridorem přišlo tetování.

Malý stroj na výsuvné konzole se přitiskl ke kůži na levém rameni. Kryštof ucítil několik rychlých vpichů. Pak bylo hotovo.

Technik zkontroloval výsledek. Čárový kód a pod ním drobným fontem jeho nové jméno: CZ0029091973PRM

Bylo to malé, úhledné, téměř elegantní. Kryštof si ho prohlédl v jednom ze zrcadel, která pokrývala stěny koridoru a odrážela to slabé světlo, které tu v podzemí vyluzovaly ledkové pruhy na stropě.

Kód mu připadal absurdně malý vzhledem k tomu, co znamenal.

Technik mu položil ruku na rameno a zastavil ho.

„Vaše osobní věci budou doručeny rodině,“ řekl.

Kryštof přikývl. Pak se rychle zeptal: „A kdybych žádnou neměl?“

Technik pokrčil rameny. „Pak by byly ekologicky zlikvidovány.“

Kryštof kývl.

Pak ho odvedli do dalšího výtahu.

 

III.

Přechod do podzemní dráhy byl jako sestup do podzemního šera. Kryštofa vedli řadou klenutých chodeb, kde se vzduchem nesla vůně starého maziva. Cesta byla pomalou, rytmickou symfonií cinkajícího kovu – společným šouravým krokem třiceti dalších jatečných jedinců, všech spoutaných stejnými černými pouty, směřujících k dopravnímu uzlu, který spojoval Žižkov s letištěm Ruzyně.
Nešlo o osobní vlak, ale o vysokokapacitní nákladní soupravu, trubici bez oken z leštěného chromu a bzučících magnetů. Byl uveden do oddílu, který připomínal spíše přepravní klec pro dobytek než vagón. Stěny byly vyloženy syntetickou antimikrobiální pěnou a osvětlení tvořilo tlumené, pulzující jantarové světlo, které se zdálo být synchronizováno s nízkofrekvenčním hučením motoru.
Seděl na úzké lavici, nohy roztažené jak mu dovolil řetěz pout na kotnících. Vedle něj seděla žena, možná padesát pět let, jejíž tvář připomínala mapu hlubokých vrásek a vybledlé elegance.

Kdysi byla profesorkou lingvistiky na Karlově univerzitě, jak mu řekla; nyní byla pouhým zdrojem bílkovin. Její oči byly prázdné a upíraly se na protější stěnu, ale když si všimla Kryštofova namáhavého dýchání, natáhla spoutanou ruku a lehce se dotkla hřbetu jeho ruky.

Byla to malá, nečekaná laskavost – krátký záblesk lidského uznání v prostoru, který byl stvořen k tomu, aby ho vymazal. Kryštof cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Podíval se na ostatní: jeden muž vypadal jako bývalý bankéř, žena, která klidně mohla být vysloužilou ošetřovatelkou, a muž, který kdysi pravděpodobně hrál na violoncello ve filharmonickém orchestru. Byla to sbírka duchů, v očích státu již mrtvých, a přece stále dýchajících a chvějících se v umělém chladu kabiny.

„Nebojuj s tím znecitlivěním,“ zašeptala žena suchým, chraplavým hlasem. „Když ten chlad pustíš dovnitř, zůstane tam. Když ho odháníš, kousne tě jen o to víc.“

Kryštof si opřel hlavu o pěnovou výplň a zavřel oči. Snažil se představit si plán Ósaky, města, které znal jen z architektonických časopisů, a představoval si, jak asi vypadají mrakodrapy v centru, když na ně dopadají paprsky ranního slunce. Nejraději by se proměnil v technický výkres, v soustavu čar a úhlů, aby nemusel cítit tíživou váhu šedé látky, která se mu lepila na kůži, ani to, jak mu pouta odírají odřenou kůži na zápěstích.

Když vozidlo na chvíli zpomalilo u křižovatky, dveře jejich kóje se posunuly a otevřely. Dovnitř vstoupil vysoký úředník z Výživové komise – muž, kterého Kryštof poznal z přijímací haly, ačkoli nebyl členem tříčlenné komise. Byl to správce, vysoce postavený úředník s tváří jako vyhlazený kámen a v uhlově šedém hedvábném obleku, který se leskl pod jantarovým osvětlením.

Úředník se na ostatní ani nepodíval. Zamířil přímo ke Kryštofovi a zastavil se jen pár palců od něj.
Muž držel v ruce tenký, šifrovaný tablet, jehož obrazovka vrhala na jeho tvář bledě modré světlo.
Na Kryštofa nepromluvil; místo toho se podíval na čárový kód na Kryštofově rameni a pak zase na obrazovku, jako by ověřoval sériové číslo na nějakém přesném stroji.
Kryštof sledoval, jak úředníkov palec klouže po obrazovce a otevírá další soubor. Nebyla to výživová tabulka ani lékařská zpráva. Na zlomek vteřiny byla obrazovka viditelná i pro Kryštofa – byla na ní jeho fotografie ve vysokém rozlišení ze soukromé galerie, pořízená před lety v BDSM klubu na okraji Prahy, zachycující ho v okamžiku syrové, disciplinované podřízenosti. Pod obrázkem byla řada poznámek, napsaných nikoli klinickým jazykem kalorického přínosu, ale přesnou, sbírkovou terminologií sběratele.
*Fenotyp: Výjimečný. Psychologický profil: Poslušný/Odolný. Estetická hodnota: Vynikající.*
Pohled úředníka spočinul na šířce Kryštofovy hrudi a jeho oči se zúžily v profesionálním, hladovém zájmu. Na tabletu zadal poslední příkaz a pak ustoupil, přičemž jeho výraz zůstal stejně neutrální jako samotný systém.

Když se dveře začaly zavírat a vlak se rozjel směrem k letišti, úředník se na chvíli zastavil v chodbě. Přiložil si k ústům malý, nenápadný komunikační přístroj a jeho hlas, tiché mumlání, se slabě rozléhalo skrz mezeru, než se dveře zcela uzavřely.
„Vzorek je zajištěn,“ zašeptal muž. „Sběratel bude s kvalitou této úrody spokojen.“