Slaughter Individual Chapter III.
The Auction
I.
As the vehicle moved away from the city’s dazzling neon lights, the landscape changed. Osaka’s concrete buildings gave way to the undulating greenery of the countryside and eventually gave way to a towering wall of ancient cedars and high, blackened walls. They arrived at a haven of anachronistic luxury: the family’s summer residence, whose roots stretched back to the days of the shogunate. It was a complex of architectural contrasts – pavilions with black wooden panelling that seemed to float on the mirror-like surface of calm water, gardens with smooth gravel resembling frozen stone waves, and a perfection so absolute that it felt oppressive.
The estate had changed its purpose. It was no longer a family home, but a meticulously maintained venue for the black market elite – a place where ‘assets’ were displayed before undergoing their final processing.
Kryštof was led to a changing room, where the mechanical efficiency of the droid was replaced by the quiet and meticulous care of human hands. No clothes were laid out there. Instead, they brought rolls of hemp rope, dyed a rich, natural reddish-brown colour.
The whole process was a slow, methodical ritual. The assistants did not speak; they worked with rhythmic care, skilfully winding the rope around Kryštof’s chest, arms and thighs. This was not the crude binding of a prisoner, but the art of *shibari*. The ropes were tightened to a precisely calculated tension, creating a complex geometric harness that pushed his chest forwards and arched his spine, whilst pulling his shoulders back into a position of permanent, vulnerable openness. The roughness of the hemp chafed his skin, which stood in sharp contrast to the delicacy of his surroundings.
Then, bound and swaying, he was led out onto the wide wooden veranda of the main pavilion. Beside him, the other, younger man was bound in a similar manner. Together they were hoisted into heavy dark-wood frames that served as living pedestals. They hung in an upright position, their weight distributed between the ropes and the frames, so that they could not move a single part of their bodies. They were no longer men; they were sculptures of flesh and rope, displayed as works of art in a gallery of biological luxury.
The evening air was saturated with the scent of damp moss and burning incense. As soon as the very same lanterns, covered in gold leaf, were lit—casting long, flickering shadows upon the raked gravel—the guests began to arrive. They were men and women of indeterminate nationality, dressed in understated, expensive linen, whose voices sounded like a quiet, melodic murmur of courtesy.
They surrounded the two men with the aloof curiosity of connoisseurs. Kryštof felt the heat of their presence even before he felt their touch. A woman in a slate-grey dress stopped in front of him. She did not look him in the face; her gaze was fixed on the tautness of the rope digging into his ribs. She stretched out a hand with cool, slender fingers and pressed her thumb firmly into the hollow of his collarbone to test the elasticity of the skin and the firmness of the muscle beneath.
‘The marbling is subtle,’ she whispered to her companion in a voice that sounded like a quiet, expert observation. ‘Age has given the skin a certain… translucency. It’s quite impressive.’
The second man on display was being examined by a group of three men who were speaking in quiet, rapid voices. One of them was probing the man’s calf muscle with a small silver instrument, checking for atrophy or any hidden illness. The bound man did not even blink; his face remained as motionless as a statue’s, his eyes fixed on the distance, and he had long since withdrawn into his own inner fortress.
In that bizarre situation, Kryštof felt a strange, almost detached sense of beauty. The light from the lanterns reflected off the black wood of the pavilion; the white murmur of the garden waterfall provided a backdrop to the gentle clinking of champagne glasses; and he was the centrepiece of this aesthetic composition. He was the focal point of desire and pleasure, his body a magnet for the guests’ curiosity.
A man wearing a heavy gold ring on his little finger approached. He did not speak. He merely ran his hand along the side of his body, from his armpit to his hip, and his touch lingered on his chest.
II.
The man with the gold ring kept his hand still for a long time. He pressed his palm against Kryštof’s ribs and felt the rapid, shallow rhythm of his heartbeat. There was no passion in that gesture, only the cool, tactile assessment of an expert skilfully verifying the authenticity of a rare find. He then took a step back and uttered a single word to the evening’s auctioneer, a man in an anthracite suit holding a digital tablet.
The auction was not a boisterous affair with shouting bidders and wooden hammers. It was a quiet, algorithmic exchange. The guests clustered around the two men, their faces illuminated by the glow of their mobile devices, and placed bids that made the numbers on the auctioneer’s screen dance in a frenzied, invisible dance. Kryštof watched them – as they discussed his skin as if it were a vintage of wine, as they debated the ‘aesthetic appeal’ of his posture. He felt a deep sense of vertigo, as if he were floating a few inches above his own body, watching someone else being appraised.
As soon as the light on the auctioneer’s tablet, which had remained the same colour for so long, flashed from amber to a steady, triumphant green, the auction ended.
The man with the gold ring did not collect it. Nor did the buyer attend the garden party. The auctioneer stepped forward, his voice a dry whisper that barely drowned out the rustling of the wind in the cedars.
“Lot CZ0029091973PRM has been acquired,” announced the auctioneer. “The transaction is complete. The auctioned item will now be prepared for immediate transport.”
Kryštof did not understand the meaning of the word *repatriation* until they cut his ropes and led him back to the black transport vehicle. They did not take him to the slaughterhouse; they took him to a private hangar, where a Gulfstream jet was waiting, its engines humming with a quiet, predatory power. The atmosphere inside was completely different. There was not a trace of the grey foam and feeding tubes from the cargo hold; these had been replaced by soft leather seats and the scent of fresh lilies.
He was now wearing a heavy, cream-coloured silk robe that felt foreign against his skin – a garment that suggested a status he did not, in fact, possess. A steward served him proper food – slices of chilled pear and smoked salmon – and treated him with a frightening, exaggerated politeness, as though he were a fragile glass object.
It was only during the long flight back to Europe that he learnt who had become his owner. He overheard the steward speaking to the pilot in the cockpit – it was a conversation conducted in hushed tones and with respectful forms of address. The name that was mentioned did not refer to a specific person, but to a position: President of the European Union.
This realisation struck Kryštof with a cold, crystalline clarity. He had not been purchased for consumption in the nutritional sense. He had been purchased as a gift. In the corridors of the highest power, where the laws of the Nutrition Commission were drafted, there existed a second currency – the prestige derived from owning a ‘perfect’ specimen, a living ornament that signalled wealth through the sheer waste involved in keeping a fifty-year-old man alive. He was a trophy of biological obsolescence, a carefully selected plaything for a man who viewed the world as a collection of assets to be acquired and then discarded.
The descent into the Czech basin was a slow, sweeping arc of gold and green. As the jet touched down on a private runway in the Czech countryside, Kryštof felt a wave of agonising irony. He was returning to his native soil, to the air he had breathed for five decades, yet he was returning as a foreign object, as a piece of imported luxury.
The journey to the estate took him through forests that had once been the refuge of his youth, but which were now manicured with such geometric precision that they felt oppressive to him. He saw the gate – a massive structure of black stone and wrought iron, atop which sat a stylised falcon of polished brass, the coat of arms of a family whose wealth had survived three wars and a dozen periods of decline.
The grounds were a masterpiece of manicured nature: lawns so green they looked as if they had been painted, hedges trimmed into strict, architectural shapes, and a lake in which the pale, grey sky was reflected with eerie stillness. At the end of the driveway stood the castle with its modern extensions, a monolith of pale limestone and vast glass walls that seemed to soak up the surrounding light. It was a house designed for observation, for displaying things.
The car came to a halt. A man in a subdued black uniform opened the door. He did not offer his hand; he simply waited for Kryštof to step out onto the gravel.
He was led through the grand entrance, his footsteps echoing in the vast, dimly lit entrance hall. The air here smelled of beeswax and the dust of bygone eras – a scent that bore witness to an unbroken power stretching back hundreds of years. The entrance hall was a cavern of marble and shadows, above whose ceiling hung a single massive chandelier, reminiscent of a frozen explosion of crystal.
🇨🇿
Kapitola III. - Aukce
I.
Jak se vozidlo vzdalovalo od oslnivých neonů města, krajina se měnila. Betonová zástavba Ósaky se rozpouštěla v zvlněné zeleni venkova a nakonec ustoupila tyčící se hradbě prastarých cedrů a vysokým, zčernalým zdem. Dorazili do útočiště anachronického luxusu: letního sídla rodu, jehož kořeny sahají až do dob šógunátu. Byl to komplex architektonických protikladů – pavilony s černým dřevěným obložením, které jako by se vznášely na zrcadlové hladině klidné vody, zahrady s uhlazeným štěrkem, připomínající zmrzlé kamenné vlny, a dokonalost tak absolutní, že působila tísnivě.
Panství změnilo svůj účel. Už to nebyl rodinný dům, ale pečlivě upravené místo pro elitu černého trhu – místo, kde se „aktiva“ vystavovala před tím, než prošla konečným zpracováním.
Kryštofa odvedli do šatny, kde mechanickou efektivitu droida nahradila tichá a pečlivá péče lidí. Žádné oděvy tam připraveny nebyly. Místo toho přinesli svitky konopného lana, obarveného do syté, přírodní rudohnědé barvy.
Celý proces byl pomalým, metodickým rituálem. Asistenti nemluvili; pracovali s rytmickou pečlivostí a zručně ovíjeli provaz kolem Kryštofova hrudníku, paží a stehen. Nešlo o hrubé svázání vězně, ale o umění *shibari*. Provazy byly utaženy s přesně vypočítaným napětím, čímž vznikl složitý geometrický postroj, který mu tlačil hruď dopředu a prohýbal páteř, zatímco ramena mu táhl dozadu do polohy trvalé, zranitelné otevřenosti. Tření konopí drásalo jeho kůži, což bylo ostrým kontrastem k jemnosti pojetí okolí.
Poté ho, svázaného a kolísajícího, odvedli na širokou dřevěnou verandu hlavního pavilonu. Vedle něj byl podobně svázán i ten druhý, mladší muž. Společně byli vyzdviženi do těžkých rámů z tmavého dřeva, které sloužily jako živé podstavce. Viseli ve vzpřímené poloze, jejich váha byla rozložena mezi lana a rámy, takže nemohli pohnout ani částí těla. Už to nebyli muži; byly to sochy z masa a lan, vystavené jako umělecká díla v galerii biologického luxusu.
Večerní vzduch byl prosycen vůní vlhkého mechu a hořícího kadidla. Jakmile se rozsvítily ty samé lucerny pokryté zlatými lístky, které vrhly dlouhé, blikající stíny na uhrabaný štěrk, začali přicházet hosté. Byli to muži a ženy neurčité národnosti, oblečení v nenápadném, drahém lnu, jejichž hlasy zněly jako tichý, melodický šum zdvořilosti.
Obklopili oba muže s odtažitou zvědavostí znalců. Kryštof pocítil žár jejich přítomnosti ještě dříve, než ucítil jejich dotek. Žena v břidlicově šedých šatech se zastavila před ním. Nedívala se mu do tváře; upírala pohled na napětí provazu, který se mu zarýval do žeber. Natáhla ruku s chladnými a štíhlými prsty a palcem pevně zatlačila do prohlubně u jeho klíční kosti, aby vyzkoušela pružnost kůže a pevnost svalu pod ní.
„Mramorování je nenápadné,“ zašeptala svému společníkovi hlasem, který zněl jako tichá, odborná poznámka. „Zralost dodala kůži jistou… průsvitnost. Je to docela působivé.“
Druhého vystaveného si prohlížela skupina tří mužů, kteří hovořili tichým, rychlým hlasem. Jeden z nich pomocí malého stříbrného nástroje prohmatával lýtkový sval toho muže a zjišťoval, zda nedošlo k atrofii nebo zda netrpí skrytou nemocí. Svázaný ani nemrkl; jeho tvář zůstala nehybná jako tvář sochy, oči upřené do dálky, a už dávno se uzavřel do své vlastní vnitřní pevnosti.
Kryštof v té bizarní situaci pociťoval podivný, jakoby odloučený pocit krásy. Světlo luceren se odráželo na černém dřevě pavilonu, bílý šum zahradního vodopádu tvořil kulisu pro jemné cinkání sklenic se šampaňským a on byl středobodem této estetické kompozice. Byl ohniskem touhy a požitku, jeho tělo magnetem pro zvědavost hostů.
Muž s těžkým zlatým prstenem na malíčku se přiblížil. Nemluvil. Pouze mu přejel rukou po straně těla, od podpaží k boku, a jeho dotek se zdržel na hrudi.
II.
Muž se zlatým prstenem dlouho nehnul rukou. Přitlačil dlaň ke Kryštofovým žebrům a vnímal rychlý, mělký rytmus jeho srdce. V tom gestu nebyla žádná vášeň, pouze chladné, hmatové posouzení odborníka, který zkušeně ověřuje pravost vzácného nálezu. Poté ustoupil o krok zpět a pronesl jediné slovo k moderátorovi večera, muži v antracitovém obleku, který držel digitální tablet.
Aukce nebyla hlučnou událostí s křičícími dražiteli a dřevěnými kladívky. Byla to tichá, algoritmická výměna. Hosté se shlukovali kolem těch dvou mužů, jejich tváře osvětlené záři jejich mobilních zařízení, a zadávali nabídky, které měnily čísla na obrazovce moderátora v zběsilém, neviditelném tanci. Kryštof je pozoroval – jak diskutovali o jeho kůži, jako by šlo o ročník vína, jak debatovali o „estetické působivosti“ jeho držení těla. Pocítil hluboký pocit závratě, jako by se vznášel několik palců nad vlastním tělem a sledoval, jak je oceňován někdo cizí.
Jakmile světlo na tabletu moderátora, které mělo dlouho stejnou barvu, přebliklo z jantarové na stálou, triumfální zelenou, dražba skončila.
Muž se zlatým prstenem si ho nevyzvedl. Kupující se ani nezúčastnil zahradní slavnosti. Moderátor vystoupil vpřed a jeho hlas byl suchým šepotem, který sotva přehlušil šumění větru v cedrech.
„Položka CZ0029091973PRM byla získána,“ oznámil moderátor. „Transakce je dokončena. Vydražená položka teď bude připravena k okamžitému převozu.“
Kryštof nepochopil význam slova *repatriace*, dokud mu nepřestřihli provazy a neodvedli ho zpět do černého transportního prostředku. Nevzali ho na jatka; odvezli ho do soukromého hangáru, kde čekalo tryskové letadlo Gulfstream, jehož motory hučely tichou, dravou silou. Prostředí uvnitř bylo zcela jiné. Po šedé pěně a výživových hadičkách z nákladového prostoru tu nebylo ani stopy a nahradila je měkká kožená sedadla a vůně čerstvých lilií.
Měl teď na sobě těžký krémově zbarvený hedvábný plášť, který mu na kůži připadal cizí – oděv, jenž naznačoval postavení, které ve skutečnosti neměl. Sluha mu podával skutečné jídlo – plátky vychlazené hrušky a uzeného lososa – a zacházel s ním s děsivou, přehnanou zdvořilostí, jako by byl křehkým skleněným předmětem.
Teprve během dlouhého letu zpět do Evropy se dozvěděl, kdo se stal jeho majitelem. Zaslechl, jak steward hovoří s pilotem v kokpitu – byl to rozhovor vedený tichým hlasem a s uctivými osloveními. Jméno, které padlo, neoznačovalo konkrétní osobu, ale funkci: prezident Evropské unie.
Toto poznání zasáhlo Kryštofa s chladnou, křišťálovou jasností. Nebyl zakoupen za účelem spotřeby v nutričním smyslu. Byl zakoupen jako dárek. V kuloárech nejvyšší moci, kde se psaly zákony Výživové komise, existovala druhá měna – prestiž plynoucí z vlastnictví „dokonalého“ exempláře, živé ozdoby, která signalizovala bohatství pouhým plýtváním spojeným s udržováním padesátiletého muže naživu. Byl trofejí biologické zastaralosti, pečlivě vybranou hračkou pro muže, který vnímal svět jako soubor aktiv, která je třeba získat a poté odhodit.
Sestup do České kotliny byl pomalým, širokým obloukem zlaté a zelené barvy. Když tryskáč přistál na soukromé přistávací dráze na českém venkově, Kryštof pocítil vlnu mučivé ironie. Vracel se na svou rodnou půdu, do vzduchu, který dýchal pět desetiletí, ale vracel se jako cizí objekt, jako kus dovezeného luxusu.
Cesta k panství ho vedla lesy, které kdysi byly útočištěm jeho mládí, nyní však upravenými s takovou geometrickou přesností, že na něj působily tísnivě. Uviděl bránu – mohutnou stavbu z černého kamene a tepaného železa, na jejímž vrcholu trůnil stylizovaný sokol z leštěné mosazi, erb rodiny, jejíž bohatství přežilo tři války a tucet úpadků.
Areál byl mistrovským dílem upravené přírody: trávníky tak zelené, že vypadaly jako namalované, živé ploty zastřižené do přísných, architektonických tvarů a jezero, v němž se s děsivým klidem zrcadlila bledá, šedá obloha. Na konci příjezdové cesty stál zámek s moderními přístavbami, monolit z bledého vápence a rozlehlých skleněných stěn, které jako by nasávaly okolní světlo. Byl to dům navržený k pozorování, k vystavování věcí.
Auto zastavilo. Dveře otevřel muž v uniformě tlumené černé barvy. Nepodal ruku; prostě čekal, až Kryštof vystoupí na štěrk.
Byl proveden honosným vchodem a jeho kroky se rozléhaly v rozlehlé, šeré vstupní hale. Vzduch zde voněl včelím voskem a prachem dávných časů – vůní, která svědčila o nepřetržité moci sahající stovky let do minulosti. Vstupní hala byla jeskyně z mramoru a stínů, nad jejímž stropem visel jediný mohutný lustr, připomínající zamrzlý výbuch křišťálu.
