The state of the world, the state of my family and the changes within it, and last but not least, the "discovery of AI" image generators (and ultimately text generators) have thrown me into a strange mental state and mood in recent days, weeks, and months (in retrospect).
Probably also due to my age, which is a relatively significant life circumstance for gay men, I have once again entered a "midlife crisis," according to all the subtle and more obvious signs. The realization of the approaching end of life is becoming painfully more and more concrete, reinforced by fears about the future of our world, our civilization, and our values. All this, with the help of playing with an AI image generator, resulted in a strangely transcendental desire to escape it all... but strangely twisted by my sense of practicality and at the same time an empathetic desire to find some good, some benefit in everything.
But of course, that wouldn't work in the real world, and it never will. Sacrifices for the "greater good" don't really work in practice. Perhaps in times of war or in the field of science and research, but I will probably never find myself in such a situation (in the first case, "thank God"). And so all I can do is quietly dream about it at my computer and try to live my daily life in a way that is at least somewhat useful to my loved ones, my work, and my employer.
And perhaps that's just as well, because although my fascination with the phenomenon of St. Sebastian has been almost lifelong, it is somehow "theoretical," fantastical. In reality, I'm not a fan of pain at all, so my work is actually quite contradictory. Is it the same for you?
Nevertheless, since adolescence, I have been haunted by the image of a naked male body at the mercy of its tormentors, always with an erotic undertone, of course. Always with a certain regard for aesthetics and, on the other hand, with the liberating awareness of the finality of the end (and thus without the need to care for one's physical side in the future). And while in this dreamy, artistically idealistic approach, I am not afraid to combine methods of torment and destruction, thereby adding to the attractiveness of the whole scene (at least in my eyes), in reality, even with the knowledge of finality and liberation from further care for the body in the future, I would not be able to endure greater pain and therefore I would probably hope for a quick end. In my AI experiments, this is represented by a man with a spear, which, I hope, in the event of a more demanding combination of painful tortures, would end the already sufficient torment with arrows with a quick blow to the heart .
I know a real person who enjoys intense pain, even on their genitals, and cannot deny themselves it for long periods of time... however, this creates the risk of consequences for the rest of their life and also causes significant stress for their partner, who will probably not be able to cope psychologically in the long term. So I wouldn't want to go there even if I didn't mind the pain... which is not my case.
So now, after a long time, my head is full of thoughts that I only dealt with in such intensity during puberty... It's probably nothing to cheer about, but at least it's not hurting anyone yet. Only now I don't get as much joy out of drawing those scenes... because AI can often do it better, more convincingly, and with much less effort and time investment... and that causes me further frustration.
................
Stav světa, stav mé rodiny a změny v ní a v neposlední řadě "objev AI" generátorů obrázků (a koneckonců i tvorby textů) mě v posledních dnech, týdnech a měsících (ve zpětné perspektivě) uvrhly do zvláštního duševního stavu a rozpoložení.
Zřejmě i vzhledem k věku, který je pro gay muže poměrně podstatnou životní okolností, jsem se podle všech plíživých i výraznějších známek dostal zase jednou do "krize středního věku". Bolestně čím dál konkrétnější je uvědomování si blížícího se konce života, posílené ještě obavami o budoucnost našeho světa, naší civilizace, našich hodnot. Vše pak za pomoci hraní si s AI generátorem obrázků vyústilo v podivně transcendentální touhu tomu všemu uniknout... ovšem podivně pokroucenou mým smyslem pro praktičnost a zároveň empatickou touhou do všeho vmontovat nějaké dobro, prospěch.
Jenže tak by to samozřejmě v reálném světě nefungovalo a fungovat nebude. Žádné oběti pro "vyšší dobro" vlastně prakticky nefungují. Možná tak v době války nebo na poli vědy a výzkumu, ale v takové situaci se nejspíš (v prvním případě "díky bohu snad") nikdy neocitnu. A tak mi zbývá o tom jen tiše snít u počítače a snažit se svůj každodenní život žít aspoň trochu užitečně ku prospěchu svých blízkých i své práce, zaměstnavatele.
A asi je to tak jedině dobře, protože reálně je sice moje fascinace fenoménem sv. Šebestiána zatím téměř celoživotní, ale je tak nějak "teoretická", fantazijní. Ve skutečnosti nejsem ani trochu fanouškem bolesti, takže má tvorba je vlastně dost rozporuplná. Máte to také tak?
Nicméně od věku dospívání mě pronásleduje představa nahého mužského těla vydaného napospas svým mučitelům, samozřejmě vždy i s erotickým podtónem. Vždy také s určitým ohledem na estetiku a na druhou stranu s osvobozujícím vědomím definitivnosti konce (a tedy bez další potřeby pečovat o svou tělesnou stránku do budoucna). A zatímco v tomhle snově výtvarně idealistickém přístupu se nebojím kombinovat metody trápení a likvidace a tím celé scéně (alespoň v mých očích) přidat na atraktivitě, v reálu bych, ani při tom vědomí finálnosti a osvobození od další péče o tělo pro budoucno, nedokázal snášet větší bolest a proto bych asi doufal v rychlý konec. Ten v mých AI experimentech reprezentuje muž s kopím, které by doufám v případě hrozby náročnější kombinace bolestivých mučení rychlou ranou do srdce ukončilo už tak dostatečné trápení šípy.
Znám reálného člověka, kterému intenzivní bolest, a to dokonce na genitáliích, dělá dobře a nedokáže si ji dlouhodobě odepřít... nicméně tam pak vzniká právě to riziko následků do zbytku života a navíc tím podstatně stresuje svého partnera, který to v delší perspektivě zřejmě nebude psychicky zvládat. Takže tam bych já dospět nechtěl ani kdyby mi bolest nevadila... což není můj případ.
Takže teď mám zas po dlouhé době hlavu plnou myšlenek, kterým jsem se v téhle intenzitě věnoval snad jen v pubertě... Asi to není nic k jásání, ale snad to zatím nikomu ani neubližuje. Jen už teď nemám takovou radost z toho, že si ty scény můžu kreslit... protože AI to už teď leckdy zvládne lépe, přesvědčivěji a s mnohem menší námahou a časovou investicí... a z toho pro mne plynou další frustrace.
