...and finally, it will all be over. The hopeless insignificance and futility of human existence... In fact, he didn't even mind that the process of ending his life was underway, even though it was premature, at least in terms of his age and physical condition. He was still full of strength, but even so, he felt exhausted.

He stood with his back pressed against a thick wooden stake and felt a whole range of physical sensations. The pain caused by the arrows stuck in his body was occasionally relieved by the unpleasant cutting of the thick ropes that bound him to the stake at his wrists, above his elbows, and also above his ankles. In fact, he could hardly move, which was quite important when the arrows were being shot at him. He had no choice but to wait passively for the arrowhead to pierce his skin and stick into his body. Thigh, stomach, chest... and perhaps the most painful was his groin - his lower abdomen. Despite this range of pain, he could sometimes feel the rough bark, edges, and splinters of the wooden logs and branches under the soles of his bare feet. 

The pile of wood he was standing on was quite high. The moment that filled him with fear had come a moment ago, when one of the executioners lit the brushwood sticking out of the pile at the bottom edge, deep in front of him. The fire was slowly burning, and already the heat radiating to his shins was intense and no longer pleasant.The fact that he volunteered to be the victim had one advantage. He had the opportunity to end it all with a single nod and did not have to undergo the agony of being consumed alive by flames while naked and bound. The second executioner stood nearby, with a sharp spear on a long staff at the ready. One well-aimed blow between the ribs would pierce his heart and quickly end his suffering.

He looked around at the crowd once more. For a moment, he allowed himself to feel the drops of rain beginning to fall on his hot cheeks for the last time, stretched and clenched his fingers and toes again, straightened up as much as the tight ropes allowed, and turned to the spearman.

He nodded slowly. 

 ................................... 

 ...a konečně bude vše skončeno. Ta bezvýchodná bezvýznamnost a marnost lidského bytí... Vlastně mu ani nevadilo, že právě probíhá proces ukončení jeho života, ač to bylo předčasně, alespoň z hlediska jeho věku a fyzického stavu. Byl ještě plný sil, ale i přesto se cítil vyčerpaný.

Stál zády přitisknutý k silnému dřevěnému kůlu a vnímal celou škálu fyzických vjemů. Bolest, způsobená šípy, které měl zabodnuté v těle, občas ustoupila nepříjemnému zařezávání se silných provazů, kterými byl ke kůlu připoután v zápěstích, nad lokty a taky nad kotníky. Vlastně se téměř nemohl pohnout, což bylo dost zásadní, když na něj ty šípy stříleli. Nezbývalo mu než trpně čekat, až špička šípu prorazí jeho kůži a zabodne se mu do těla. Stehno, břicho, hruď... a snad nejvíc bolela slabina - podbřišek. Občas i přes tuhle škálu bolestí cítil hrubou kůru, hrany a třísky z dřevěných polen a větví, které cítil pod chodidly bosých nohou. 

Hromada dřeva, na které stál, byla poměrně vysoká. Okamžik, který ho naplňoval obavami, nastal už před chvílí, kdy jeden z vykonavatelů pochodní zapálil chrastí vyčuhující z hromady při dolním okraji, hluboko před ním. Oheň se pomalu rozhoříval a už teď bylo teplo, které sálalo k jeho holením, intenzivní a přestávalo být příjemné.

To, že se k oběti nabídl dobrovolně mělo jednu výhodu. Měl možnost ukončit to všechno jedním kývnutím a nemusel podstoupit pohlcení připoutaného nahého těla plameny zaživa. Druhý vykonavatel stál poblíž, s připraveným ostrým kopím na dlouhém dřevci. Jedna dobře mířená rána mezi žebra mu probodne srdce a rychle ukončí jeho utrpení.

Ještě jednou se rozhlédl po přihlížejícím davu. Chvíli si dovolil naposledy cítit kapky začínajícího deště na svých horkých tvářích, protáhl a zase zaťal prsty rukou i nohou, narovnal se, jak jen mu to těsné provazy dovolovaly, a otočil se na kopiníka.

Pomalu kývl.