Stav světa, stav mé rodiny a změny v ní a v neposlední řadě "objev AI" generátorů obrázků (a koneckonců i tvorby textů) mě v posledních dnech, týdnech a měsících (ve zpětné perspektivě) uvrhly do zvláštního duševního stavu a rozpoložení.
Zřejmě i vzhledem k věku, který je pro gay muže poměrně podstatnou životní okolností, jsem se podle všech plíživých i výraznějších známek dostal zase jednou do "krize středního věku". Bolestně čím dál konkrétnější je uvědomování si blížícího se konce života, posílené ještě obavami o budoucnost našeho světa, naší civilizace, našich hodnot. Vše pak za pomoci hraní si s AI generátorem obrázků vyústilo v podivně transcendentální touhu tomu všemu uniknout... ovšem podivně pokroucenou mým smyslem pro praktičnost a zároveň empatickou touhou do všeho vmontovat nějaké dobro, prospěch.
Jenže tak by to samozřejmě v reálném světě nefungovalo a fungovat nebude. Žádné oběti pro "vyšší dobro" vlastně prakticky nefungují. Možná tak v době války nebo na poli vědy a výzkumu, ale v takové situaci se nejspíš (v prvním případě "díky bohu snad") nikdy neocitnu. A tak mi zbývá o tom jen tiše snít u počítače a snažit se svůj každodenní život žít aspoň trochu užitečně ku prospěchu svých blízkých i své práce, zaměstnavatele.
A asi je to tak jedině dobře, protože reálně je sice moje fascinace fenoménem sv. Šebestiána zatím téměř celoživotní, ale je tak nějak "teoretická", fantazijní. Ve skutečnosti nejsem ani trochu fanouškem bolesti, takže má tvorba je vlastně dost rozporuplná. Máte to také tak?
Nicméně od věku dospívání mě pronásleduje představa nahého mužského těla vydaného napospas svým mučitelům, samozřejmě vždy i s erotickým podtónem. Vždy také s určitým ohledem na estetiku a na druhou stranu s osvobozujícím vědomím definitivnosti konce (a tedy bez další potřeby pečovat o svou tělesnou stránku do budoucna). A zatímco v tomhle snově výtvarně idealistickém přístupu se nebojím kombinovat metody trápení a likvidace a tím celé scéně (alespoň v mých očích) přidat na atraktivitě, v reálu bych, ani při tom vědomí finálnosti a osvobození od další péče o tělo pro budoucno, nedokázal snášet větší bolest a proto bych asi doufal v rychlý konec. Ten v mých AI experimentech reprezentuje muž s kopím, které by doufám v případě hrozby náročnější kombinace bolestivých mučení rychlou ranou do srdce ukončilo už tak dostatečné trápení šípy.
Znám reálného člověka, kterému intenzivní bolest, a to dokonce na genitáliích, dělá dobře a nedokáže si ji dlouhodobě odepřít... nicméně tam pak vzniká právě to riziko následků do zbytku života a navíc tím podstatně stresuje svého partnera, který to v delší perspektivě zřejmě nebude psychicky zvládat. Takže tam bych já dospět nechtěl ani kdyby mi bolest nevadila... což není můj případ.
Takže teď mám zas po dlouhé době hlavu plnou myšlenek, kterým jsem se v téhle intenzitě věnoval snad jen v pubertě... Asi to není nic k jásání, ale snad to zatím nikomu ani neubližuje. Jen už teď nemám takovou radost z toho, že si ty scény můžu kreslit... protože AI to už teď leckdy zvládne lépe, přesvědčivěji a s mnohem menší námahou a časovou investicí... a z toho pro mne plynou další frustrace.
Žádné komentáře:
Okomentovat