Slaughter Individual Chapter VII. The Slaughter

Chapter 7 — The Slaughter

I.

The applause did not signal the end of the performance, but rather its transition into a new phase of service. As the guests drifted back to their conversations, their voices blending into a melodic, distant murmur, the President lowered the yew bow with a slow, deliberate grace. He did not look back at the pillar. For him, the focal point had been established; the composition was complete.

Two attendants approached. They moved with a synchronized, hushed efficiency, their uniforms of starch-white linen barely rustling. They did not speak to Kryštof, nor did they offer any gesture of comfort, for one does not comfort the raw materials of a feast. One attendant carried a pair of heavy-duty surgical shears, the other a basin of lukewarm saline.

With a clinical precision that bordered on the pedantic, the first attendant stepped forward and began to sever the shafts of the arrows. The snap of the wood was a sharp, dry sound, echoing against the marble. As the tension of the bolts was released, the flesh—previously pinned and taut—recoiled with a wet, sickening elasticity. Kryštof felt the sudden, rushing void where the steel had been, a vacuum of sensation that was almost as violent as the initial strike.

The second attendant stepped in to dab at the wounds, his movements brisk and devoid of empathy. He worked with the focus of a man cleaning a spill on a countertop. As the restraints were loosened and the ropes fell away, Kryštof’s body gave way to gravity. He collapsed in a heap of trembling limbs, his skin sliding against the polished marble, leaving a smeared, iridescent trail of crimson and interstitial fluid.

"Careful with the bruising," the attendant murmured, not to Kryštof, but to his colleague. "The bruising affects the marbling."

They lifted him then. It was not a gentle carry, but a logistical maneuver—a hoist of dead weight. They bore him away from the warmth of the candlelight and the scent of expensive tobacco, moving toward a concealed door behind a heavy velvet curtain.

The transition was abrupt. The opulent silence of the ballroom was replaced by the utilitarian echo of a servants' stairwell. The walls here were of gray concrete, damp and smelling of old limestone and bleach. As they descended, the air grew cooler, carrying a heavy, humid scent that clung to the back of the throat—a mixture of steamed vegetables, rendered fat, and the metallic tang of a slaughterhouse.

At the bottom of the stairs, a steward waited, checking a silver pocket watch. He looked at the bleeding man in the attendants' arms with a professional, expectant gaze.

"The timing is precise," the steward remarked, his voice a soft, cultured purr. "The guests are savoring their wine. It is the perfect interval. The final course is being prepared; we must ensure the product is delivered to the cold room before the temperature fluctuates."

Kryštof’s consciousness was now a series of flickering images, like a film strip skipping frames. He saw the flicker of fluorescent lights overhead, the blur of stainless steel surfaces, and the rhythmic *clack-clack-clack* of a conveyor belt somewhere in the distance. He felt the vibration of heavy machinery through the floor—the humming heart of the estate's culinary complex.

He tried to remember the smell of the rain in Prague, the way the air felt near the Vltava in autumn, but those memories were being overwritten by the sensory onslaught of the kitchen. He smelled cloves, searing butter, and the sharp, acidic scent of citrus, all swirling around the underlying aroma of raw, open flesh. He thought of Marek’s smile, but the image was distorted, stretching and warping until it looked like a piece of meat hanging from a hook.

The attendants shifted their grip, and Kryštof felt himself being placed onto a rolling gurney. The movement was smooth, a glide through a labyrinth of white tiles and gleaming surfaces. He saw chefs in towering hats moving with frantic, silent urgency, their knives flashing under the lights as they carved something unseen.

The gurney slowed. The air grew suddenly, sharply colder, biting into his exposed skin. At the end of the corridor stood a heavy, insulated door of brushed steel, its handle frosted with a thin layer of ice.

The steward paused at the door, his hand hovering over the latch. He looked down at the barcode on Kryštof’s shoulder, then at the bleeding ruin of his groin, and nodded with a sense of professional satisfaction.

"Into the cold room," the steward commanded. "Keep it chilled. We cannot have the proteins degrading before the final carve."

II.

The door hissed shut, sealing out the distant symphony of the banquet. In the cold room, the silence was absolute, save for the low, mechanical thrum of the refrigeration units and the rhythmic drip of fluid hitting the floor. The room was a temple of utilitarian austerity: white tiles that climbed from the floor to the ceiling, stainless steel tables that mirrored the harsh overhead glare, and a deep, narrow drainage channel carved into the center of the floor, where the slope of the tiles ensured that nothing remained stagnant.

Kryštof felt the sudden, sharp bite of the air. It did not just chill his skin; it seemed to crystallize the very blood in his veins, slowing his heart to a sluggish, heavy beat. He lay on the gurney, his breathing shallow, watching the condensation of his own breath bloom in small, ghostly clouds before him.

A man approached. He wore a heavy white apron of waxed canvas, waterproof and spotless, over a crisp white shirt. This was the head butcher, a man whose face was a map of professional neutrality—eyes focused, mouth set in a thin line of habitual concentration. He did not look at Kryštof as a person, but as a specimen, his gaze gliding over the curves of the torso and the trauma of the lower body with a practiced, analytical eye.

"The blood loss was managed well," the butcher remarked, his voice an even, melodic baritone. He spoke to the attendants, though his eyes remained fixed on the contours of Kryštof’s thigh. "The muscle tone is excellent. High protein density. The stress levels must have peaked and then plateaued; the lactic acid build-up will be minimal."

With a coordinated effort, the attendants hoisted Kryštof from the gurney. He felt the sudden, dizzying shift of gravity. They maneuvered him toward the ceiling, where a series of heavy steel rails ran the length of the room. A large, curved hook of polished chrome dangled from the rail, swaying slightly.

The butcher stepped in to assist, his touch firm and devoid of warmth. He gripped Kryštof’s ankle, guiding the hook through the tendon and skin of the heel with a practiced, sickeningly efficientness. There was a sudden, searing pressure, and then the weight of his entire body shifted.

The assistants lifted Kryštof’s torso off the lounger and skilfully manoeuvred it out from underneath him. They then lowered him in a coordinated manner whilst switching on the winch motor. 

Kryštof was hoisted upward, the chain rattling with a metallic clatter, until he hung inverted with his head about thirty centimetres above the floor.

The world flipped. The drainage channel now looked like a river of gray concrete flowing toward a distant, dark horizon. The white tiles of the ceiling were now the floor, and the refrigeration vents were like mouths breathing a frozen mist upon him. The blood rushed to his head, a pounding, rhythmic throb that synchronized with the ticking of a clock he could no longer see.

The butcher stepped back, crossing his arms, observing the carcass from a distance. He walked a slow circle around Kryštof, his eyes assessing the 'yield'.

"The marbling in the loin will be superb," the butcher noted, his tone one of genuine professional appreciation. "Lean, but with enough intramuscular fat to ensure tenderness. The President's choice of a focal point was a risk, but the resulting shock likely locked the nutrients in place. We will get a magnificent yield from the upper quadrants."

Hanging there, the blood pulsing in his eyes, Kryštof felt a strange, detached clarity. He looked at the barcode on his shoulder, now inverted, the black lines of CZ0029091973PRM shimmering in the sterile light. He realized that the number was not just a label, but a destination. He had been processed by the state, transported by the AI, and now he was being curated by the estate. The transition from citizen to product was finally complete.

He tried to conjure Marek's face, but the image was fracturing. He saw Marek not as a man, but as a scent—the smell of old books and cedarwood—which was rapidly being drowned out by the smell of the cold room: the scent of ozone and raw, chilled iron. A wave of terror surged through him, not a scream, but a silent, internal shudder, a desperate plea for the world to stop being so polite, for someone to shout, to curse, to show a glimmer of hatred rather than this suffocating courtesy.

The butcher returned, his footsteps echoing on the tiles. He reached for a table beside him, where a set of knives lay arranged by size, their blades honed to a mirror finish. He selected a long, slender breaking knife, the steel shimmering with a lethal, silver purity.

The butcher stepped close, the white apron brushing against Kryštof’s hanging hip. He reached out a hand to steady the body, his grip firm and professional, ensuring the product did not sway.

He raised the knife, the edge catching the light of the fluorescent tubes, and positioned the blade

III.

The blade rested for a heartbeat against the skin of the neck, a cold, silver line that demarcated the boundary between the living and the processed. The butcher did not hesitate; there was no dramatic pause, only the smooth, continuous motion of a professional executing a routine task. With a swift, precise flick of the wrist, he opened the carotid artery and the jugular.

Kryštof felt a sudden, paradoxical sensation of warmth. The incision was so clean, the steel so keen, that for a moment there was no pain—only a rushing, torrential release. He felt the pressure in his chest plummet as the blood, driven by the heart's final, frantic efforts, surged out of the open channel. It did not spray; it flowed in a thick, rhythmic curtain, cascading down his chest and pooling on the white tiles below in a widening, steaming lake of crimson.

The sound was a wet, rhythmic drumming, the noise of a faucet left running in a sink. He tried to inhale, but the air only whistled through the gap in his throat, a soft, bubbling hiss. His vision began to tunnel, the harsh white lights of the cold room narrowing into a single, distant star. The throb in his head subsided, replaced by a profound, airy lightness.

The butcher held him steady, his hand resting lightly on Kryštof’s shoulder to prevent the body from swaying. He watched the flow with a clinical gaze, nodding as the volume of blood diminished. He was monitoring the bleed-out, ensuring that the meat would be pale and clean, devoid of the bruised, dark clots that occur when a kill is hurried or imprecise.

As the last of the consciousness ebbed, Kryštof’s last perception was the smell of the butcher’s apron—a scent of soap and old fat. Then, the star vanished, and the silence of the cold room became absolute.

The butcher waited until the heart had fully ceased its mechanical labor. He then reached out and touched the eyelid, checking for the loss of the corneal reflex. Satisfied, he stepped back.

"Clean bleed," he murmured. "The quality is preserved."

The processing began with the skinning. The butcher used a small, curved plucking knife to make the initial incisions around the ankles and wrists, then worked upward. The sound was a rhythmic, tearing noise, like wet parchment being peeled from a wall. He worked with a steady, melodic pace, removing the epidermis in large, translucent sheets. The skin was set aside in a plastic bin—not wasted, but not the primary focus. Underneath, the musculature was revealed in its raw, glistening state: a map of deep reds and pearlescent whites, the marbling of the fat appearing as delicate, ivory threads woven through the loin.

Next came the evisceration. The butcher slid the knife down the midline of the torso, from the sternum to the pelvis, opening the body with a single, confident stroke. The internal organs shifted and spilled forward, a steaming heap of purples and pinks. He removed them one by one—the liver, the heart, the kidneys—each placed into a separate stainless-steel tray with the care of a jeweler sorting gemstones.

"The liver is exceptionally healthy," the butcher noted, weighing it in his hand. "The diet was disciplined."

He then proceeded to the jointing. The carcass was broken down into primal cuts. The shoulders were removed first, the joints popped with a dull, wet thud. Then the legs, severed at the hip with a heavy cleaver that echoed through the room like a gunshot. The loin was carved away from the spine in long, elegant strips. Each cut was a study in geometry, the butcher maximizing the yield, ensuring that not a single gram of usable protein was lost to the bone.

The dressed carcass—now a collection of precise, chilled cuts of meat—was placed upon a silver-lined trolley. The butcher wiped his knife on a white cloth and stepped back to survey his work. The man who had been Kryštof was now a series of categorized products: loins, ribs, flanks, and organs, all resting on a bed of crushed ice.

IV.

The trolley was wheeled out of the cold room and pushed through the gray concrete corridors, ascending once more toward the warmth of the kitchens.

In the culinary theater, the atmosphere was one of high-tension orchestration. The executive chef, a man with a face like a flint stone, received the delivery. It never even occurred to him that what they had brought was, until recently, a breathing, thinking human being. He regarded the meat merely as a collection of raw materials that needed to be transformed. He ran a finger over the texture of the loin, nodding in approval.

"Begin the preparation," the chef commanded. "The guests are reaching the final stage of the wine pairing. We have forty minutes."

The butchering was followed by the artistry of the flame. Two sous-chefs worked in tandem, their movements a choreographed blur of silver and fire. They seasoned the loin with a reduction of pomegranate and black garlic, searing the exterior in heavy copper pans until it achieved a caramelized, mahogany crust. The internal temperature was monitored with digital probes, ensuring a precise, translucent pinkness that promised a melting tenderness. The organs were handled with equal reverence: the liver was sautéed in a brown-butter emulsion with capers and lemon, while the heart was sliced into thin, delicate medallions and poached in a court-bouillon of aromatic herbs.

The plating was a study in minimalism. Each guest was served a single, perfect medallion of the loin, resting upon a bed of creamed parsnips and garnished with a single, crystalline salt flake and a sprig of micro-thyme. The presentation was intended to be architectural, the meat standing as a monument to the President's generosity and the butcher's skill.

V.

The banquet hall had settled into a state of opulent, heavy contentment. The air was thick with the scent of beeswax, expensive perfumes, and the lingering, savory aroma of the roast. The guests, draped in silks and gold, leaned back in their chairs, their movements slow and satisfied. The candlelight flickered against the crystal stemware, casting dancing shadows across faces that were now flush with a warm, metabolic glow.

As the silver platters arrived, a hush fell over the room. The servants moved with ghost-like silence, placing the plates before each guest with a synchronized precision.

The President sat at the head of the table, his expression one of serene triumph. He watched his guests as they took their first bites, his eyes lingering on the way they closed their eyes in a moment of sensory surrender.

"The texture is extraordinary," the woman in gold remarked, her voice a low, appreciative hum. She sliced through the meat with a silver knife, noting how the blade glided through the fibers without resistance. "There is a sweetness to it, a subtle, floral quality that suggests a remarkably low-stress maturation. It is, without question, the most refined cut I have had the pleasure of consuming this season."

A ripple of agreement passed through the guests. They spoke of the flavor in the language of connoisseurs, debating the notes of the reduction and the tenderness of the grain. To them, this was not an act of consumption, but an act of curation. The man on the pillar had ceased to be a person the moment the first bolt had struck; he had become a vintage, a rare vintage produced by the specific intersection of age, geography, and trauma.

"Your generosity is unmatched, Mr. President," a man with a silver goatee murmured, dabbing his lips with a linen napkin. "To provide a specimen of such purity, and to have it prepared with such clinical elegance... it is a testament to your taste."

The President smiled, a thin, cold line of satisfaction. He sipped his wine, the deep red liquid mirroring the color of the pool that had once stained the marble of the pillar. "The focal point," he replied softly, "is everything."

As the evening wound down, the guests began to drift toward the gardens, their laughter light and airy, their bellies full. They spoke of the upcoming season, of other potential 'gifts', and of the effortless efficiency of the new world. The banquet was a triumph of logistics and aesthetics, a seamless integration of human biology and high art.

Deep in the bowels of the estate, far below the laughter and the silver, the cold room remained in its sterile, humming silence. On a stainless-steel prep table, among the discarded trimmings and the remnants of the processing, lay a small, translucent scrap of skin. It had been trimmed away during the final cleaning of the loin, a redundant piece of tissue.

On that pale, discarded fragment of dermis, the black ink of the barcode remained perfectly preserved: CZ0029091973PRM. It lay there for a few hours, a silent, alphanumeric ghost, until a sanitation droid glided past and swept it into a waste bin with a clinical, mechanical efficiency.

 

přípravná skica

🇨🇿 

Kapitola 7 — Porážka

I.

Potlesk neznamenal konec představení, ale spíše přechod do nové fáze ceremoniálu. Zatímco se hosté vraceli ke svým rozhovorům a jejich hlasy se mísily v melodický, vzdálený šum, prezident pomalu a s rozvážnou ladností sklonil tisový luk. Na sloup se neohlédl. Pro něj byl ústřední bod ustanoven; kompozice byla dokončena.

Přiblížili se dva sloužící. Pohybovali se synchronizovaně a tiše, s dokonalou efektivitou; jejich uniformy z křídlově bílého lnu sotva zašustily. Na Kryštofa nepromluvili, ani mu neprojevili žádné gesto útěchy, neboť suroviny pro hostinu se nechlácholí. Jeden ošetřovatel nesl pár robustních chirurgických nůžek, druhý mísu s vlažným fyziologickým roztokem.

S opatrnou přesností, která hraničila s pedantičností, vystoupil první sluha vpřed a začal vytrhávat dříky šípů. Praskání dřeva bylo ostré, suché a odráželo se od mramoru. Jakmile se napětí šípů uvolnilo, maso – předtím přitlačené a napnuté – se uvolnilo s vlhkou, bolestivou pružností. Kryštof pocítil náhlou, prudkou prázdnotu tam, kde předtím byla ocel, vnímání prázdnoty, které bylo téměř stejně násilné jako původní úder.

Druhý ošetřovatel přistoupil, aby rány otřel; jeho pohyby byly rychlé a bez jakéhokoli soucitu. Pracoval s takovým soustředěním, jako by uklízel rozlitou tekutinu z kuchyňské desky. Jakmile byla pouta uvolněna a provazy spadly, Kryštofovo tělo podlehlo gravitaci. Zhroutil se v hromadu chvějících se končetin, jeho kůže klouzala po leštěném mramoru a zanechávala za sebou rozmazanou, duhově se lesknoucí stopu z krvavě červené barvy a mezibuněčné tekutiny.

„Opatrně s těmi ránami,“ zamumlal ošetřovatel, ne však Kryštofovi, ale svému kolegovi. „Modřiny narušují mramorování.“

Pak ho zvedli. Nešlo o jemné přenesení, ale o logistický manévr – zvedání mrtvé váhy. Odnášeli ho pryč z tepla svíček a vůně drahého tabáku a mířili ke skrytým dveřím za těžkou sametovou oponou.

Přechod byl náhlý. Nádherný tlumený šum tanečního sálu vystřídala ozvěna na praktickém schodišti pro služebnictvo. Stěny zde byly ze šedého betonu, navlhlé a vonící po starém vápenci a bělidle. Jak sestupovali dolů, vzduch se ochlazoval a nesl s sebou těžkou, vlhkou vůni, která se lepila na zadní část hrdla – směs dušené zeleniny, roztaveného tuku a kovového pachu jatek.

Na spodním konci schodiště čekal komorník, který rychle zkontroloval stříbrné kapesní hodinky. Na krvácejícího muže v náručí obsluhy se díval profesionálním, hodnotícím pohledem.

„Načasování je přesné,“ poznamenal stevard jemným, kultivovaným hlasem. „Hosté si vychutnávají víno. Je to ideální okamžik. Právě se připravuje poslední chod; musíme zajistit, aby byl produkt doručen do chladírny dříve, než dojde ke kolísání teploty.“

Kryštofovo vědomí se nyní skládalo z řady blikajících obrazů, jako by filmový pás přeskakoval. Viděl blikání zářivek nad hlavou, rozmazané obrysy nerezových povrchů a slyšel rytmické *klap-klap-klap* dopravního pásu někde v dálce. Cítil vibrace těžkých strojů prostupující podlahou – to bylo bzučící srdce kulinářského komplexu tohoto areálu.

Snažil se vybavit si vůni deště v Praze, jak voněl vzduch u Vltavy na podzim, ale tyto vzpomínky byly překrývány smyslovým náporem z kuchyně. Cítil hřebíček, rozpálené máslo a ostrou, kyselou vůni citrusů, to vše vířilo kolem základní vůně syrového, obnaženého masa. Vzpomněl si na Markův úsměv, ale ten obraz se zkreslil, natahoval se a deformoval, až vypadal jako kus masa visící na háku.

Sluhové změnili úchop a Kryštof ucítil, jak ho pokládají na pojízdné lůžko. Pohyb byl plynulý, jako by se vznášel labyrintem bílých dlaždic a lesklých povrchů. Viděl kuchaře ve vysokých čepicích, kteří se pohybovali s horečnatou, tichou naléhavostí; jejich nože se leskly ve světle, zatímco krájeli něco, co nebylo vidět.

Lehátko zpomalilo. Vzduch se náhle a prudce ochladil a zakusoval se do jeho holé kůže. Na konci chodby byly těžké, izolované dveře z leštěné oceli, jejichž klika byla pokryta tenkou vrstvou jinovatky.

Komorník se u dveří zastavil, jeho ruka se vznesla nad kliku. Podíval se na čárový kód na Kryštofově rameni, pak na krvácející trosky v jeho rozkroku a s pocitem profesionálního uspokojení přikývl.

„Do chladírny,“ přikázal. „Udržujte to v chladu. Nemůžeme dopustit, aby se bílkoviny rozložily ještě před finálním porcováním.“

II.

Dveře se se syčením zavřely a odřízly tak vzdálenou symfonii hostiny. V chladné místnosti panovalo naprosté ticho, přerušované pouze tichým mechanickým bzučením chladicích jednotek a rytmickým kapáním tekutiny dopadající na podlahu. Místnost byla chrámem utilitární strohosti: bílé dlaždice sahající od podlahy až ke stropu, nerezové stoly, v nichž se odráželo ostré světlo ze stropních svítidel, a hluboký, úzký odtokový žlab vyhloubený uprostřed podlahy, kde sklon dlaždic zajišťoval, že nic nezůstalo rozlito.

Do Kryštofa se náhle zakousl ostrý chlad vzduchu. Nejenže mu zchladil kůži; zdálo se, jako by mu mrazil samotnou krev v žilách a zpomalil srdce na těžký, malátný tep. Ležel na nosítkách, dýchal mělce a sledoval, jak se před ním z jeho vlastního dechu tvoří malé, přízračné obláčky.

Do jeho zorného pole vstoupil muž. Měl na sobě těžkou bílou zástěru z voskovaného plátna, nepromokavou a bez jediné skvrny, a pod ní vyžehlenou bílou košili. Byl to hlavní řezník, muž, jehož tvář byla ztělesněním profesionální nestrannosti – oči upřené, ústa stažená do tenké linky, jakou vytváří zvyk soustředit se. Pozorně si Kryštofa prohlížel, jeho pohled klouzal po křivkách trupu a poranění dolní části těla zaznamenal zkušeným, analytickým okem.

„Ztráta krve byla dobře zvládnuta,“ poznamenal řezník svým vyrovnaným, melodickým barytonem. Mluvil k pomocníkům, i když jeho pohled zůstal upřený na obrysy Kryštofových stehen. „Svalový tonus je vynikající. Vysoká hustota bílkovin. Úroveň stresu musela dosáhnout vrcholu a poté se ustálit; nahromadění kyseliny mléčné bude minimální.“ 

Přistoupil blíž a podrážky jeho bot rytmicky klapaly o dlažbu. „Klid,“ zašeptal hlavní řezník Kryštofovi do ucha svým hřejivým, uklidňujícím hlasem, který působil děsivěji než výkřik. „Šok způsobí okyselení krve, pokud nebudeme opatrní. Musíme udržet srdce v pomalém rytmu.“

Pomocníci společnými silami zvedli Kryštofovy nohy z desky vozíku. Pocítil náhlou, závratnou změnu těžiště. Posunuli ho směrem ke stropu, kde se po celé délce místnosti táhla řada těžkých ocelových kolejnic. Z kolejnice visel velký, zakřivený dvojitý hák z leštěného chromu, který se mírně pohupoval.

Na pomoc přistoupil řezník, jehož dotek byl pevný, ale bez jakéhokoli tepla. Uchopil Kryštofa za kotníky a s nacvičenou, až odpudivou účinností navedl háky jeden po druhém skrz šlachy a kůži pat. Najednou se ozval palčivý tlak a pak se přesunula váha celého jeho těla.

Pomocníci nadzvedli Kryštofův trup z lehátka a obratně ho z pod něj vymanévrovali. Pak ho koordinovaně spustili a při tom zapnuli motor kladky zvedáku.

Kryštof byl vytažen nahoru, řetěz rachotil kovovým klapáním, až nakonec viselo celé jeho tělo s hlavou asi třicet centimetrů nad podlahou.

Svět se obrátil vzhůru nohama. Odtokový kanál teď vypadal jako řeka šedého betonu, která se valila k vzdálenému, temnému obzoru. Bílé dlaždice stropu se proměnily v podlahu a ventilační otvory chladicího systému připomínaly ústa, z nichž na něj dýchala zmrzlá mlha. Krev se mu nahrnula do hlavy a v hlavě mu pulzovalo rytmické bušení, které se synchronizovalo s tikáním hodin, které už neviděl.

Řezník ustoupil o krok zpět, zkřížil ruce a z dálky si prohlížel jatečně upravené tělo. Pomalu obešel Kryštofa dokola a očima odhadoval „výtěžnost“.

„Mramorování ve svalech zad bude vynikající,“ poznamenal řezník tónem upřímného profesionálního uznání. „Libové, ale s dostatkem intramuskulárního tuku, který zajistí křehkost. Prezidentův výběr místa zásahu byl riskantní, ale výsledný šok pravděpodobně uzamkl živiny na místě. Z horních čtvrtí získáme skvělý výtěžek.“

Jak tam tak visel, s krví pulzující v očích, pocítil Kryštof podivnou, odtažitou jasnost. Pohlédl na čárový kód na svém rameni, který byl nyní obrácený, a černé čáry CZ0029091973PRM se leskly ve sterilním světle. Uvědomil si, že to číslo není jen štítek, ale cíl. Byl zpracován státem, přepraven umělou inteligencí a nyní s ním nakládalo panství. Přeměna z občana na produkt byla konečně dokončena.

Snažil se vybavit si Markovu tvář, ale obraz se rozpadal. Viděl Marka ne jako člověka, ale jako vůni – vůni starých knih a lipového dřeva –, kterou rychle přehlušovala vůně chladné místnosti: vůně ozonu a surového, vychlazeného železa. Projel jím příval hrůzy, ne výkřik, ale tichý, vnitřní záchvěv, zoufalá prosba, aby svět přestal být tak zdvořilý, aby někdo zakřičel, zaklel, projevil alespoň jiskřičku nenávisti místo téhle dusivé zdvořilosti.

Řezník se vrátil a jeho kroky se rozléhaly po dlaždicích. Natáhl se ke stolu vedle sebe, kde ležela sada nožů seřazených podle velikosti, jejichž čepele byly nabroušeny do zrcadlového lesku. Vybral si dlouhý, štíhlý sekací nůž, jehož ocel se leskla smrtící, stříbrnou čistotou.

Přistoupil blíž, bílá zástěra se otřela o kyčel visícího Kryštofa . Natáhl ruku, aby tělo stabilizoval; jeho stisk byl pevný a profesionální, a zajistil aby se produkt nehoupal. Sklonil se, pozvedl nůž, jehož ostří odráželo světlo zářivek, a nasměroval čepel. Levou rukou uchopil Kryštofovu bradu, aby mu zaklonil hlavu a odhalil napnutou linii krku. Ten dotek byl téměř intimní, jemné objímání čelisti, které na letmou vteřinu připomínalo gesto útěchy. 

„Zavři oči, synu,“ zašeptal řezník. „V temnotě je mír.“ 

 
III.

Čepel se na okamžik dotkla kůže na krku – studená stříbrná čára, která vymezovala hranici mezi životem a smrtí. Řezník nezaváhal; nedošlo k žádné dramatické pauze, pouze k plynulému, nepřetržitému pohybu profesionála provádějícího rutinní úkon. Rychlým a přesným pohybem zápěstí přeřízl krční tepnu a žílu.

Kryštof pocítil náhlý, paradoxní pocit tepla. Řez byl tak čistý a ocel tak ostrá, že na okamžik necítil žádnou bolest – jen prudké, bouřlivé uvolnění. Cítil, jak mu z hrudi prudce opadá tlak, zatímco krev, hnaná posledními, zběsilými údery srdce, tryskala z otevřené rány. Nestříkala; tekla jako hustá, rytmická clona, stékala mu po tváři a hromadila se na bílých dlaždicích pod ním v rozšiřujícím se, pářícím se jezeře karmínové barvy.

Ten zvuk připomínal vlhké, rytmické bubnování, jako když někdo nechá puštěný kohoutek v umyvadle. Pokusil se nadechnout, ale vzduch jen pískal skrz mezeru v krku – jemné, bublající syčení. Jeho zrak se začal zužovat, ostrá bílá světla chladné místnosti se smršťovala do jediné vzdálené hvězdy. Pulzování v hlavě ustalo a nahradila ho hluboká, vzdušná lehkost.

Řezník ho pevně držel, ruku měl lehce položenou na Kryštofově boku, aby tělo nekolísalo. S kritickým pohledem sledoval tok krve a přikyvoval, jak se její množství zmenšovalo. Dohlížel na vykrvácení a dbal na to, aby maso bylo bledé a čisté, bez pohmožděných, tmavých sraženin, které vznikají, když je zabití uspěchané nebo nepřesné.

Jak ho pomalu opouštěly zbytky vědomí, Kryštofovým posledním vjemem byla vůně řezníkovy zástěry – vůně mýdla a starého tuku. Poté hvězda zmizela a ticho v chladné místnosti se stalo naprostým.

Řezník počkal, až srdce zcela přestalo se svou mechanickou činností. Poté natáhl ruku a dotkl se víčka, aby zkontroloval, zda zmizel rohovkový reflex. Spokojený ustoupil o krok zpět.

„Čisté vykrvácení,“ zamumlal. „Kvalita zůstala zachována.“

Zpracování začalo stažením kůže. Řezník použil malý, zakřivený nůž na stahování, aby provedl první řezy kolem kotníků a zápěstí, a poté postupoval směrem k trupu. Zvuk byl rytmický, trhavý, jako když se mokrý pergamen odlupuje ze zdi. Pracoval rovnoměrným, poklidným tempem a odstraňoval epidermis ve velkých, průsvitných plátech. Kůže byla odložena do plastového koše – nešla do odpadu, ale nebyla ani hlavním předmětem zájmu. Pod ní bylo odhaleno svalstvo ve svém syrovém, lesklém stavu: mapa sytě červených a perleťově bílých odstínů, mramorování tuku vypadalo jako jemné slonovinové nitky protkávající svalovinu.

Následovalo vyvržení. Řezník přejel nožem podél středové osy trupu, od pánve k hrudní kosti, a jediným sebejistým tahem rozřízl tělo. Vnitřní orgány se sesunuly a vysypaly dopředu – byla to kouřící hromada fialových a růžových orgánů. Vyndával je jeden po druhém – játra, srdce, ledviny – a každý z nich ukládal do samostatné nerezové misky s péčí klenotníka třídícího drahé kameny.

„Játra jsou mimořádně zdravá,“ poznamenal řezník a zvážil je v dlani. „Strava byla vyvážená.“

Poté přistoupil k porcování. Jatečně upravené tělo bylo rozřezáno na základní části. Nejprve byly odstraněny plece, klouby praskly tupým, vlhkým žuchnutím. Poté následovaly nohy, odseknuté v kyčli těžkým sekáčkem, jehož úder se rozléhal po místnosti jako výstřel. Hřbetní svaly byly odříznuty od páteře v dlouhých, elegantních pásech. Každý řez byl lekcí anatomie; řezník maximalizoval výtěžnost a zajistil, že ani jediný gram využitelného bílkovinového materiálu nezůstal na kosti.

Očištěné jatečně upravené tělo – nyní souhrn přesných, chladnoucích kusů masa – bylo uloženo na vozík vyložený stříbrným plechem. Řezník si otřel nůž o bílý hadřík a ustoupil, aby si prohlédl výsledek své práce. Muž, který kdysi byl Kryštofem, byl nyní rozložen na řadu roztříděných produktů: hřbetu, žeber, boků a vnitřností, které všechny ležely na loži z drceného ledu.

IV.

Vozík byl vyvezen z chladírny a tlačen šedými betonovými chodbami, opět stoupajícími směrem k teplu kuchyní.

Na kulinářské scéně panovala atmosféra vypjaté koordinace. Šéfkuchař, muž s tváří tvrdou jako pazourek, převzal zásilku. Že to, co přivezli, bylo ještě před krátkým časem dýchajícím, uvažujícím člověkem, mu vůbec nepřišla na mysl. Na maso se díval jen jako na soubor surovin, které je třeba povýšit. Prstem přejel po struktuře hřbetu a souhlasně přikývl.

„Začněte s přípravou,“ přikázal šéfkuchař. „Hosté se blíží k závěrečné fázi párování vín. Máme čtyřicet minut.“

Po porcování následovalo umění práce s plamenem. Dva pomocní kuchaři pracovali v součinnosti; jejich pohyby tvořily choreografii složenou ze stříbra a ohně. Karé dochutili redukcí z granátového jablka a medvědího česneku a v těžkých měděných pánvích ho nechali zatáhnout zvenku, dokud nedosáhlo karamelizované, mahagonové kůrky. Vnitřní teplotu sledovali pomocí digitálních sond, čímž zajistili přesnou, průsvitnou růžovost, která slibovala jemnost, při které se maso rozplývá na jazyku. S vnitřnostmi se zacházelo se stejnou úctou: játra byla restována v emulzi z hnědého másla s kapary a citronem, zatímco srdce bylo nakrájeno na tenké, jemné medailonky a pošírováno v court-bouillonu z aromatických bylinek.

Servírování bylo ukázkou minimalismu. Každému hostovi byl naservírován jediný, dokonalý medailon ze svíčkové, položený na lůžku ze smetanového pastináku a ozdobený jedinou krystalickou vločkou soli a větvičkou mikrotymiánu. Prezentace měla působit architektonicky, přičemž maso představovalo pomník velkorysosti prezidenta a řezníkovy zručnosti.

V.

V banketním sále zavládla atmosféra opulentní, hluboké spokojenosti. Vůně drahých parfémů vznášející se ve vzduch byla doplněna sytou, lahodnou vůní pečeně. Hosté, odění do hedvábí a zlata, se opírali v křeslech a jejich pohyby byly pomalé a spokojené. Světlo lustrů a svíček se odráželo v křišťálových sklenicích a vrhalo tančící stíny na tváře, které nyní zářily teplým, zdravým ruměncem.

Jakmile byly přineseny stříbrné podnosy, v místnosti zavládlo ticho. Sluhové se pohybovali s tichostí jako duchové a s dokonalou synchronizací pokládali talíře před každého hosta.

Prezident seděl v čele stolu a na tváři měl výraz klidného triumfu. Sledoval své hosty, jak si dávají první sousta, a jeho pohled se pásl na tom, jak zavírají oči v okamžiku smyslového opojení.

„Textura je výjimečná,“ poznamenala žena ve zlatém, a její hlas zněl jako tiché, uznalé brnkání. Prořízla maso stříbrným nožem a vnímala, jak čepel bez odporu klouže po vláknech. „Má v sobě jistou sladkost, jemnou květinovou notu, která naznačuje, že zrálo za mimořádně klidných podmínek. Je to bezpochyby nejrafinovanější kus masa, který jsem měla tu čest v této sezóně ochutnat.“

Mezi hosty se rozlehlo vlnění souhlasu. O chuti hovořili jazykem znalců a diskutovali o tónech redukce i jemnosti zrna. Pro ně to nebyl akt konzumace, ale akt znalectví a ocenění. Muž u sloupu přestal být člověkem v okamžiku, kdy ho zasáhl první šíp; stal se ročníkem, vzácným ročníkem, který vznikl specifickým propojením věku, geografie a traumatu.

„Vaše velkorysost je bezkonkurenční, pane prezidente,“ zamumlal muž se stříbrnou bradkou a otřel si rty lněným ubrouskem. „Poskytnout vzorek takové čistoty a nechat jej připravit s takovou kulinářskou elegancí… to svědčí o vašem vkusu.“

Prezident se usmál – jeho rty utvořily tenkou, chladnou linkou uspokojení. Usrkl víno; tmavě červená tekutina odrážela barvu skvrny, která před nedávnem zbarvila mramor sloupu. „Středobod,“ odpověděl tiše, „je všechno.“

Jak se večer chýlil ke konci, hosté se začali rozcházet do zahrad, s lehkým a bezstarostným smíchem a s nasycenými břichy. Hovořili o nadcházející sezóně, o dalších možných „dárcích“ a o bez námahy fungující efektivitě nového světa. Banket byl triumfem logistiky a estetiky, dokonalým spojením lidské biologie a vysokého umění.

Hluboko v útrobách panství, daleko pod smíchem a stříbrem, panovalo v chladírně sterilní, bzučivé ticho. V přípravně na stole z nerezové oceli, mezi odhozenými odřezky a zbytky po zpracování, ležel malý, průsvitný kousek kůže. Byl odříznut při závěrečném čištění plece – šlo o přebytečný kus tkáně. Na tom bledém, odhozeném kousku kůže zůstal černý inkoust čárového kódu dokonale zachován: CZ0029091973PRM. Ležel tam několik hodin jako tichý, alfanumerický duch, dokud kolem neproklouzl úklidový droid a s důkladnou, mechanickou účinností ho nezametl do odpadkového koše.