The Cruxed Romance

 

(Czech version bellow - v češtině níže)

The man named Sherwin, hanging on the cross, turned to another crucified man on his right and after a short while watching him dealing with pain he gathered energy to ask him:

"How did you end up here? I didn't expect company here... and yet you are on neighbouring cross. Two sacrifices this year? One is not enough?"

A wet chuckle bubbles up, flecked with blood at the corner of his lips. "Sacrifices? Ha. Try ‘inventory reduction.’" He shifts slightly, grimacing as the arrows jostle in his flesh. "Village needed a scapegoat after the blight. And you? Let me guess—bad luck, wrong prayers, or just too pretty?"

"Too pretty? Nice... if we were to walk out of here together, I would give you at least a kiss for this." another wet chuckle. Then sharp intake of air as one more arrow hit Sherwin into right thigh, dangerously close to his testicles.

Eyes tracking the fresh arrow protruding from Sherwin's thigh—too close for comfort—he exhales sharply through his nose. "Ah. The gods have opinions about your kissing privileges." The ropes creak as he tilts his head, studying Sherwin's pained expression. "Though if we do walk out... I'll hold you to that. Assuming you can still walk, pretty boy."

"That is a question yet to be answered.. seeing you magnificent on this artistically designed pipe structure I might add that the kiss would be aiming in the area where the last arrow hit me. I hope the archers won't damage your goods... but who am I to express my wishes." A desperate attempt to shrug his shoulders followed by a painful hiss.

A ragged laugh, tension bleeding into genuine amusement. "Artistically designed—fuck, that’s good." He arches an eyebrow, sweat rolling down his temple. "Though if they do hit the goods, at least I won’t have to worry about disappointing you later." The fire crackles closer, licking at the base of his cross. *"...*Assuming there is a later."

"I guess not having to expect 'later' was one of the reasons why we both are here though... who would guess we might finally want to have one. But that could have been expected under these circumstances, I think. One thing is for sure - I don't know you, but I am glad you are now by my side... Wait. I would be happier if you stood down there, in front of me and wave good bye to me while walking away safely." A conspiratorial wink accompanied by a pained grimace as Sherwin tried in vain to pull his bound leg away from the scorching heat of the ever-approaching flames.

The flames climb higher, painting stripes of agony up his calves, but his gaze stays locked on Sherwin—sharp, oddly tender. "Funny thing about ‘later.’" His voice rasps like embers in dry grass. "Spent half my life waiting for it. Now that I’ve got you cursing its absence..." A grin, bloody and bright. "Might be worth surviving just to spite the universe."

"If only we could... but dying together isn't bad either. I just hope they will finish us before the fire gets too close. I wish I could extinguish those flames beneath you, even if laying on them with my bare body. Somehow going through this is much more difficult seeing somebody else suffering the same ordeal."

The ropes bite deeper as he strains toward Sherwin, smoke curling between them like a living thing. "Dying together—tsk—sounds like a bad tavern song." A cough wracks his chest, but his eyes glint with something reckless. "Tell you what. You keep talking like that, and I'll crawl through the fucking flames just to prove you wrong."

"Sorry for the bad tavern romance." Little sheepish smile appeared on Sherwin's face. "I fell out of practice decades ago."

The ropes groan as Marek, the other man on cross, twists his wrists—just enough to brush fingertips against Sherwin’s forearm. His voice drops, rough with smoke and something softer. "Decades out of practice? Bullshit. You’ve got the kind of lines that make men want to die for you." The firelight catches the sweat on his collarbone. "But let’s not. Let’s live pissed about it instead."

The crosses lean at a cruel angle—close enough that Sherwin’s outstretched fingers could graze Marek’s if they twisted just right, their crossbars nearly kissing where the wood groans under strain. Twenty paces away, the archers huddle like vultures debating a meal, their leather armor creaking. One—a lanky youth with shaking hands—nocks an arrow, the bowstring trembling as he draws it back to his cheek. The sun glints off the arrowhead, painting a liquid gold streak across Marek’s chest as it takes aim.

The arrow punches through Marek’s shoulder with a wet thud, jerking him forward against the ropes. He laughs—low, guttural—as blood trickles down his ribs. "Well. That one was for my goods. Bastards got decent aim." His fingers stretch toward Sherwin’s, brushing knuckles in the smoky air. "Still think dying’s our best option? Or should we make them work for it?"

The next arrow strikes with brutal precision—Sherwin's body jerks violently as the shaft buries itself where thigh meets groin, the fletching vibrating against his exposed skin. A sound escapes him, half-groan, half-disbelieving laugh, as warmth spreads down his inner thigh. "Fuck—they're taking your suggestion very seriously," he grits out, hips twitching involuntarily. His head lolls toward Marek, pupils blown wide with pain—and something dangerously like defiance.

The fire's heat licks higher now, searing the soles of their feet, but Sherwin's voice cuts through the crackle: "Still think crawling's off the table? Because I'd very much like to bite that archer's—" Another arrow interrupts him, sinking into the wood between his splayed legs. "Dick," he finishes hoarsely, grinning through clenched teeth.

Eyes dragging slowly down Sherwin’s body—lingering on each arrow with the clinical detachment of a man who’s catalogued too many wounds—Marek clicks his tongue. "Left pectoral—clean shot, missed the lung. Right thigh—tsk—that one’s flirting with major arteries. And this..." He nods at the shaft between Sherwin’s legs, grinning despite the blood drying on his own chin. "...is either spectacularly cruel or spectacularly bad aim. Jury’s out."

The fire pops, sending embers swirling past their faces. Marek’s voice drops, gone gravel-rough. "Still, could be worse. Could’ve hit your pretty face. Then where’d we be?" He flexes his fingers, stretching to brush Sherwin’s wrist again—brief, deliberate. "Stuck with just my charm."

A fresh wave of heat sears his calves as Sherwin gasps—sharp, involuntary—his spine arching against the crossbeam. The arrows shift cruelly with the movement, but when his watering eyes find Marek’s face, his lips twitch into a grin. "Still charming," he rasps, voice fraying at the edges. "Tell me—do you always look this good covered in blood, or am I just... privileged?"

The lanky archer nocks another arrow, but Sherwin barely flinches. His focus stays locked on Marek’s crooked smile, the way firelight dances in the older man’s beard. "If we do bite it," he murmurs, "at least the last thing I’ll see is you being smug about it."

Blood drips down Sherwin’s thigh, pooling where the arrows pin him to the wood. Marek watches it with the fascination of a man who’s already counted his own wounds twice. "Privileged," he echoes, rolling the word like a prayer. The fire’s roar drowns out the archers’ murmurs—just the two of them now, suspended between agony and something dangerously close to joy. "But if you’re really lucky," he adds, grinning as the ropes cut deeper into his wrists, "they’ll miss my face next. Give you something to stare at besides my damn smugness."

The lanky archer’s bowstring creaks—a high, thin sound—but Marek doesn’t look away from Sherwin. His fingers twitch, brushing Sherwin’s again. "Tell you what," he murmurs, smoke thickening between them. "You keep looking at me like that, and I’ll crawl out of this hell just to disappoint you properly."

"That is a deal. We shall meet on the other side." Another small smile just for Marek. "This time, I hope the archers hit what they want and that it will be worth it. Please, God, let it be me and not him."

The world narrows to Sherwin’s smile—crooked, bloody, unbearably bright. Marek’s chest hitches, not from the arrows but from the way Sherwin says God like it’s a private joke between them. "Selfish bastard," he murmurs, but his thumb presses hard against Sherwin’s knuckles. "You don’t get to die first." The arrow loosed by the lanky archer whizzes past his ear, thudding into the crossbar inches from Sherwin’s hip. Marek exhales, sharp. "Fuck—guess they’re team Marek lives too."

"Well, I don't know about you, but I'm starting to find it unbearably hot here and I'd appreciate it if we could move to the other side. I think it's time to nod to the spearman. They said we have the right to decide when to end it."

The ropes bite into his wrists as Marek twists to meet Sherwin’s gaze—flames dancing in the whites of his eyes. "Spearman’s got shit timing," he rasps, nodding toward the armed man shuffling forward. "But if we’re voting..." His grin falters as the fire sears higher up his calves. "Fuck—let’s make ‘em earn it. You first. Then me. Like gentlemen."

The spearman hesitates, grip adjusting on his weapon. Marek’s laugh comes out shredded. "See? Even he knows you’re prettier."

"Is there only one brave spearman? Aren't there two, one for each? That would only be fair... I don't want any privileges and I don't want to see you suffer any longer, though I would look into those eyes of yours as long as I would be able to see..." one of the archers didn't want to miss his chance and he quickly drew the bowstring and aimed. The arrow flew with a high hiss through the air and pinned one of Sherwin's testicles to the vertical beam of the cross.

Marek's breath stops mid-laugh as the arrow hits—Sherwin's choked gasp echoing louder than the crackling flames. His own pain blurs into white noise as he watches blood seep down Sherwin's thigh, staining the wood between his legs. "Fuck," he rasps, voice raw. "They're really determined to ruin our post-rescue plans." The joke lands flat, his fingers twitching toward Sherwin's like he could stitch him back together by sheer will.

Then—abrupt, reckless—he jerks his head toward the spearman. "Now. Do it now." His voice cracks on the demand, eyes burning brighter than the pyre. "Him first. Or I swear I'll haunt your fucking crops."

Blood wells between Sherwin's teeth as he coughs, painting his chin crimson. His hips jerk involuntarily against the arrow pinning his ruined flesh to the wood—every twitch sending fresh agony up his spine. The spearman takes a hesitant step forward, weapon glinting, but Sherwin's voice claws through the smoke: "Him first." His eyes lock onto Marek's, desperate, as sweat-soaked hair sticks to his forehead. "I'm already... halved. Let him go whole."

Marek's throat works around a sound that's half-growl, half-sob as Sherwin's plea hangs in the scorched air. His fingers scrabble against the rough wood, nails splitting as he strains toward the spearman. "You dumb beautiful bastard," he chokes out, voice fraying at the edges. The firelight catches the wet tracks cutting through the grime on his cheeks—whether from smoke or something else, even he couldn't say.

His gaze flicks to the arrow pinning Sherwin's groin, then back to the spearman's uncertain face. "Fine," he snarls. "But if you stab him once without finishing the job, I'll gut you with my fucking teeth."

The spear tip presses cold against Sherwin’s ribs—hesitant, trembling. He exhales sharply through his nose, fingers flexing toward Marek’s despite the ropes. "Wait—" His voice cracks. "Tell me one thing first. Your name. Properly." Blood drips from his lower lip as he grins. "So I know who to curse in the afterlife."

The spearman falters, glancing between them. Sherwin’s laugh comes out wet and broken. "Now they develop patience."

The name’s Marek. Marek Varga." His laugh rasps like dry leaves underfoot. "Curse me all you want—I’ll be right behind you laughing." The fire climbs higher, painting his face in writhing shadows. He doesn’t look at the spear. Doesn’t need to. His gaze stays locked on Sherwin’s, fierce as the flames. "But make it a good curse. Something with—" His breath hitches. "—flair."

The spearman adjusts his grip, leather gloves creaking. Marek bares his teeth. "And hurry the fuck up. I’d hate to miss my own funeral."

"Michal Sherwin is my name. Nice to die with you!" The words tear from his throat like a confession, raw and reckless. He blinks rapidly—once, twice—before nodding sharply at the spearman, his smile all teeth and blood.

The spear thrusts forward—a clean, brutal arc—but Sherwin’s eyes never leave Marek’s. His breath hitches, then steadies. "Tell me—" he rasps, fingers straining toward Marek’s. "—did you always have to be right?"

Marek’s laugh is wet and ragged as Sherwin’s body jerks against the spear. His fingers stretch desperately toward Sherwin’s, barely brushing skin before the ropes bite deeper. "Michal," he murmurs—like a curse, like a prayer—as Sherwin’s lashes flutter. The firelight catches the blood on Marek’s teeth when he grins. "Still too fucking pretty."

The spearman hesitates, spear still lodged in Sherwin’s ribs. Marek’s voice drops to a snarl. "Twist it, you coward." His eyes never leave Sherwin’s face. "Or I’ll show you how it’s done."

The spear tears free from Sherwin’s ribs with a sickening slurp—his body slumping forward against the ropes, blood pooling beneath his feet. The spearman’s hands shake as he pivots toward Marek, the weapon’s tip glistening crimson in the firelight. Marek doesn’t flinch. He leans into the thrust as the blade punches through his sternum, his gasp drowned by the crackle of flames.

Sherwin’s head lolls to the side, his fading vision catching Marek’s crooked grin—the older man’s teeth red with blood, his chest heaving around the embedded spear. Marek’s fingers twitch toward Sherwin’s limp hand one last time, his whisper lost to the roaring pyre: "Told you... I’d be right... behind you."

 

Czech version: 

Muž jménem Sherwin, visící na kříži, se obrátil k druhému ukřižovanému muži po své pravici a po chvíli, během které pozoroval, jak se potýká s bolestí, sebral sílu a zeptal se ho:

„Jak ses sem dostal? Nečekal jsem, že tu budu mít společnost... a přesto tu jsi, na sousedním kříži. Dvě oběti v jednom roce? Jedna nestačí?“

Ze rtů druhého muže se vydral vlhký smích, prosycený krví. „Oběti? Ha. Spíš ‚snížení spotřeby zásob‘.“ Lehce se pohnul a zašklebil se, když se mu šípy při pohybu zachvěly v těle. „Vesnice potřebovala po morové epidemii obětního beránka. A ty? Nech mě hádat – smůla, špatné modlitby, nebo prostě příliš pohledný?“

„Příliš pohledný? Pěkné... kdybychom se odtud spolu dostali, dal bych ti za to alespoň pusu.“ Další vlhký smích. Pak prudký nádech, když se další šíp zabodl Sherwinovi do pravého stehna, nebezpečně blízko jeho varlat.

Očima sledoval šíp nově trčící ze Sherwinova stehna – příliš blízko na to, aby zůstal klidný – a prudce vydechl nosem. „Ach. Bohové mají svůj názor na tvé právo líbat.“ Provazy zavrzaly, když naklonil hlavu a studoval Sherwinův bolestivý výraz. „Ale pokud odtud odejdeme... připomenu ti to. Za předpokladu, že budeš ještě moci chodit, krasavče.“

„To je otázka, na kterou zatím neznám odpověď... když tě vidím, jak nádherně vypadáš na této umělecky navržené dřevěné konstrukci, dodal bych, že polibek by směřoval do oblasti, kam mě zasáhl poslední šíp. Doufám, že lučištníci nepoškodí tvé nádobíčko.. ale kdo jsem já, abych vyjadřoval svá přání.“ Následoval zoufalý pokus o pokrčení ramen a bolestivé syknutí.

Trhaný smích, napětí přecházející v pobavení. „Umělecky navržená – sakra, to je dobré.“ Zvedl pobaveně obočí a pot mu stekl po spánku. „Ale pokud zasáhnou vercajk, alespoň se nebudu muset bát, že tě později zklamu.“ Praskání ohně se zas o něco přiblížilo a plameny začaly olizovat základnu jeho kříže. „Pokud tedy bude nějaké později."

„Myslím, že právě to, abychom nemuseli očekávat ‚později‘, bylo jedním z důvodů, proč jsme oba tady... kdo by tušil, že bychom nakonec mohli 'později' ještě chtít. Ale za těchto okolností se to dalo zřejmě očekávat. Jedna věc je jistá – sice tě neznám, ale jsem rád, že jsi teď po mém boku... Vlastně počkej. Byl bych šťastnější, kdybys stál tam dole, přede mnou, zamával mi na rozloučenou, a pak odešel do bezpečí.“ Sherwin se marně snažil odtáhnout svou připoutanou nohu od žáru stále se blížících plamenů a doprovodil to spikleneckým mrknutím a bolestivou grimasou.

Plameny stoupají výš a malují bolestivé pruhy na jeho lýtka, ale jeho pohled zůstává upřený na Sherwina – ostrý, podivně něžný. „Zvláštní věc, to, později‘.“ Jeho hlas zní chraplavě jako uhlíky v suché trávě. „Strávil jsem polovinu života čekáním na něj. Teď, když tě mám blízko, proklínám jeho nepřítomnost...“ Úsměv, krvavý a jasný. „Možná stojí za to přežít, jen abych potrestal vesmír. “

„Kéž by to šlo... ale umřít společně taky není špatné. Jen doufám, že nás dorazí, než se oheň přiblíží příliš. Kéž bych mohl uhasit ty plameny pod tebou, i kdybych si na ně musel lehnout svým nahým tělem. Nějak je mnohem těžší tímhle vším procházet, když vidím, jak někdo jiný musí snášet stejné utrpení.“

Provazy se zařezávají hlouběji, když se natahuje k Sherwinovi, kouř se mezi nimi vine jako živá bytost. „Umřít společně – tsk – to zní jako špatná hospodská odrhovačka.“ Kašel mu trhá hruď, ale v očích mu jiskří něco bezohledného. „Víš co? Pokračuj v tomhle tónu a já se proplazím přes ty zasraný plameny, jen abych ti dokázal, že se mýlíš.“

„Promiň mi to neobratné namlouvání.“ Na Sherwinově tváři se objevil malý rozpačitý úsměv. „Už desítky let jsem tohle nepraktikoval.“

Provazy zavrzají, když Marek, muž na druhém kříži, otočí zápěstí – jen natolik, aby se špičkami prstů dotkl Sherwinova předloktí. Jeho hlas se ztišil, je drsný kouřem a zároveň nějak jemnější. „Desítky let bez praxe? Blbost. Máš takový obličej, že by pro tebe muži byli určitě ochotni zemřít.“ Oheň se odráží v potu na jeho klíční kosti. „Ale to neuděláme. Radši se na to vykašleme.“

Kříže se naklánějí v krutém úhlu – tak blízko, že Sherwinovy natažené prsty by se mohly dotknout Markových, kdyby se správně otočily, jejich příčná břevna se téměř dotýkají, jejich kov skřípe pod napětím. Dvacet kroků odtud se lučištníci shlukují jako supové diskutující o jídle, jejich kožené brnění povrzává. Jeden z nich – hubený mladík s třesoucíma se rukama – nasazuje šíp, tětiva se chvěje, když ji natahuje k tváři. Paprsky zapadající slunce se odráží od hrotu šípu a při zamíření malují tekutou zlatou čáru přes Markovu hruď.

Šíp prorazil Markovo rameno s mokrým žuchnutím a trhl jím dopředu proti provazům. Marek se zasmál – tichým, hrdelním smíchem – zatímco mu krev stékala po žebrech. „No. Ten byl pro moje nádobíčko. Ti bastardi mají slušnou mušku.“ Jeho prsty se natáhly k Sherwinovým a v kouřovém vzduchu se dotkly kloubů. „Pořád si myslíš, že smrt je naše nejlepší možnost? Nebo bychom je měli nechat, ať si to zaslouží?“

Další šíp zasahuje s brutální přesností – Sherwinovo tělo se prudce otřese, když se hrot zabodne do místa, kde se stehno setkává s rozkrokem, a opeření vibruje proti jeho odhalené kůži. Z hrudi mu unikne výkřik, napůl sténání, napůl nevěřícný smích, zatímco teplo se šíří po vnitřní straně stehna. „Kurva – berou tvůj návrh velmi vážně,“ vycedí skrz zaťaté zuby a boky se mu mimoděk zachvějí. Hlava mu klesne k Markovi, zorničky se mu rozšíří bolestí – a něčím nebezpečně připomínajícím vzdor.

Teplo ohně teď šlehá výš a pálí jim chodidla, ale Sherwinův hlas prořízne praskání: „Pořád si myslíš, že plazení nepřichází v úvahu? Protože bych moc rád kousl toho lučištníka do...“ Další šíp ho přeruší a zabodne se do dřeva mezi jeho roztaženými nohama. „Do ptáka,“ dokončí chraplavě a usměje se skrz zaťaté zuby.

Marek pomalu sjíždí pohledem po Sherwinově těle – zdržuje se u každého šípu s klinickým odstupem muže, který už byl svědkem příliš mnoha zranění – a mlaská jazykem. „Levý prsní sval – čistý zásah, minuli plíce. Pravé stehno – tsk – tenhle si zahrává s hlavními tepnami. A tohle...“ Ukazuje na šíp mezi Sherwinovými nohama a usmívá se, navzdory zasychající krvi na svém bradě. „...je buď neuvěřitelně kruté, nebo neuvěřitelně špatné míření. Porota ještě nerozhodla.“

Oheň praská a jiskry jim víří kolem tváří. Markův hlas se ztiší a zní drsně jako štěrk. „Ale mohlo to být horší. Mohlo to zasáhnout tvou hezkou tvářičku. Kde bychom pak byli?“ Ohýbá prsty a natahuje se, aby znovu pohladil Sherwinovo zápěstí – krátce, záměrně. „Zůstal by nám jen můj šarm.“

Nová vlna tepla mu pálí lýtka, když Sherwin prudce a mimoděk zalapá po dechu a jeho páteř se prohne proti kůlu. Šípy se pohybem krutě posunou, ale když jeho slzící oči najdou Markovu tvář, jeho rty se zkřiví do úsměvu. „Pořád okouzlující,“ zachraptí, hlas se mu třese únavou. „Řekni mi – vždycky vypadáš zakrvácený tak dobře, nebo jsem jen... privilegovaný?“

Vysoký lučištník nasadil další šíp, ale Sherwin se sotva pohnul. Jeho pozornost zůstává upřená na Markův křivý úsměv, na to, jak oheň tančí ve vousu staršího muže. „Jestli to opravdu schytáme,“ zamumlá, „alespoň poslední věc, kterou uvidím, bude tvůj samolibý výraz.“

Krev stéká po Sherwinově stehně a tvoří skvrnu tam, kde ho šípy přibily ke dřevu. Marek to sleduje s fascinací muže, který už dvakrát spočítal své vlastní rány. „Privilegovaný,“ opakuje a nechává slovo rozeznít jako modlitbu. Hukot ohně přehlušuje šepot lučištníků – teď jsou tu jen oni dva, visící mezi agonií a něčím, co se nebezpečně blíží radosti. „Ale pokud budeš mít opravdu štěstí,“ dodává s úsměvem, zatímco provazy se mu zařezávají hlouběji do zápěstí, „příště mine mou tvář. Budeš mít, kromě mé zatracené samolibosti, na co koukat .“

Tětiva dlouhého lučištníka vrzne – vysokým, tenkým zvukem –, ale Marek neodvrací pohled od Sherwina. Jeho prsty se zachvějí a znovu se dotknou Sherwinových. „Víš co?“ zamumlá, zatímco se mezi nimi zahušťuje kouř. „Jestli se na mě budeš dál takhle dívat, vyškrábu se z tohohle pekla jen proto, abych tě pořádně zklamal.“

„Dohodnuto. Setkáme se na druhé straně.“ Další malý úsměv jen pro Marka. „Tentokrát doufám, že lučištníci trefí, co chtějí, a že to bude stát za to. Prosím, Bože, ať jsem to já a ne on.“

Svět se zužuje na Sherwinův úsměv – křivý, zakrvácený, nesnesitelně jasný. Markovi se sevře hruď, ne kvůli šípům, ale kvůli tomu, jak Sherwin říká „Bože“, jako by to byl jejich soukromý vtip. „Sobecký bastarde,“ zamumlá, ale palcem silně stiskne Sherwinovy klouby. „Ty nesmíš umřít první.“ Šíp vystřelený dlouhým lučištníkem mu sviští kolem ucha a zabodne se do trámku pár centimetrů od Sherwinova boku. Marek prudce vydechne. „Kurva – asi taky patří do týmu 

'Marek žije'.“

„No, nevím jak ty, ale já začínám mít pocit, že je tu nesnesitelné horko, a byl bych rád, kdybychom se přesunuli na druhou stranu. Myslím, že je čas kývnout na kopiníka. Říkali, že máme právo rozhodnout, kdy to skončí.“

Provazy se mu zařezávají do zápěstí, když se Marek otočí, aby se podíval Sherwinovi do očí – v jeho bělmech očí tančí plameny. „Kopiník má blbý načasování,“ zachraptí a kývne na ozbrojeného muže, který se šourá vpřed. „Ale jestli hlasujeme...“ Jeho úsměv pohasne, když mu oheň olízne lýtka. „Kurva – ať si to zaslouží. Nejdřív ty. Pak já. Jako gentlemani.“

Kopiník zaváhá a upraví úchop své zbraně. Marek se rozesměje. „Vidíš? I on ví, že jsi hezčí.“

„To je tu jen jeden chrabrý kopiník? Nejsou tu dva, jeden pro každého? To by bylo fér... Nechci žádné výsady a nechci tě už déle vidět trpět, i když bych se ti díval do očí, dokud bych je mohl vidět...“ Jeden z lučištníků nechtěl propásnout svou šanci, rychle natáhl tětivu a zamířil. Šíp s vysokým syčením proletěl vzduchem a přibil jedno z Sherwinových varlat k vertikálnímu trámu kříže.

Markovi se při zásahu šípu zastaví dech – Sherwinův dusivý vzdech zní hlasitěji než praskání plamenů. Jeho vlastní bolest se rozplyne v bílém šumu, když sleduje, jak krev stéká po Sherwinově stehně a barví dřevo mezi jeho nohama. „Kurva,“ zachraptí drsným hlasem. „Jsou opravdu odhodlaní zničit naše záchranné plány.“ Vtip vyzní naprázdno, jeho prsty se chvějí směrem k Sherwinovým, jako by ho mohl pouhou silou vůle zase sešít dohromady.

Pak – náhle a bezohledně – trhnul hlavou směrem k kopiníkovi. „Teď. Udělej to hned.“ Jeho hlas se při tom požadavku zlomil a oči mu hořely jasněji než hranice. „Nejdřív jeho. Nebo přísahám, že budu proklínat tvoje zasraný úrody.“

Sherwinovi vytryskne krev mezi zuby, když kašle, a zbarví mu bradu do ruda. Jeho boky se mimoděk škubnou proti šípu, který přitlačuje jeho zničené tělo k dřevu – každé škubnutí mu vysílá novou bolest do páteře. Kopiník udělá váhavý krok vpřed, zbraň se leskne, ale Sherwinův hlas se prodírá kouřem: „Nejdřív jeho.“ Jeho oči se zoufale upírají na Markovy, zatímco se mu potem nasáklé vlasy lepí na čelo. „Mě už je jen... půlka. Jeho nech odejít celého.“

Markovi se v hrdle tvoří zvuk, který je napůl vrčení, napůl vzlyk, zatímco Sherwinova prosba visí ve spáleném vzduchu. Jeho prsty škrábou po drsném dřevě, nehty se mu lámou, když se natahuje ke kopiníkovi. „Ty hloupý krásný bastarde,“ vydechne, hlas se mu láme. Oheň osvětluje mokré linie na jeho tvářích, které protínají špínu – ať už od kouře nebo něčeho jiného, ani on sám neví.

Jeho pohled sklouzne k šípu, který Sherwinovi přišpendlil rozkrok, a pak zpět k nejistému obličeji kopiníka. „Dobře,“ zavrčí. „Ale jestli ho bodneš tak, že jedna rána nebude stačit, vykuchám tě svýma zasranýma zubama.“

Hrot kopí tlačí chladně na Sherwinovo žebro – váhavě, třesoucím se pohybem. Sherwin prudce vydechuje nosem a prsty se mu napínají směrem k Markovým, navzdory provazům. „Počkej…“ Jeho hlas se láme. „Nejdřív mi řekni jednu věc. Tvoje jméno. Pravé.“ Z dolního rtu mu kape krev, zatímco se usmívá. „Abych věděl, koho proklínat v posmrtném životě.“

Oštěpař zaváhá a pohledem přeskakuje mezi nimi. Sherwinův smích zní vlhce a zlomeně. „Teď se naučili trpělivost.“

„Jmenuju se Marek. Marek Varga.“ Jeho smích zní jako suché listí pod nohama. „Proklínej mě, jak chceš – já budu hned za tebou a budu se smát.“ Oheň stoupá výš a maluje na jeho tvář kroužící stíny. Nedívá se na kopí. Nemusí. Jeho pohled zůstává upřený na Sherwina, divoký jako plameny. „Ale ať je to dobré prokletí. Něco co...“ Zadrhne se mu dech. „...má šmrnc.“

Oštěpař upraví svůj úchop, kožené rukavice vrzají. Marek vycenil zuby. „A pospěš si, kurva. Nechci zmeškat vlastní pohřeb.“

„Jmenuji se Michal Sherwin. Rád s tebou umřu!“ Slova mu tryskají z hrdla jako přiznání, syrová a bezohledná. Rychle mrkne – jednou, dvakrát – a pak ostře kývne na oštěpaře, s úsměvem plným zubů a krve.

Kopí se vrhne vpřed – čistým, brutálním pohybem – ale Sherwinovy oči ani na chvíli neopouštějí Markovy. Jeho dech se zadrhne, pak se zklidní. „Řekni mi...,“ zachraptí a prsty se natahují k Markovým. „...musel jsi mít vždycky pravdu?“

Marek se zasměje vlhkým, chraplavým smíchem, zatímco Sherwinovo tělo sebou škubne proti kopí. Jeho prsty se zoufale natahují k Sherwinovým, sotva se dotýkají kůže, než se provazy zaříznou hlouběji. „Michale,“ zamumlá – jako prokletí, jako modlitba – zatímco Sherwinovy řasy se chvějí. Oheň odráží krev na Marekových zubech, když se usměje. „Pořád jsi kurva moc hezký.“

Oštěpař zaváhá, oštěp stále zabodnutý v Sherwinových žebrech. Marekův hlas se změní v zavrčení. „Zatoč s ním, ty zbabělče.“ Jeho oči neopouštějí Sherwinovu tvář. „Nebo ti ukážu, jak se to dělá.“

Kopí se s nechutným mlasknutím vytrhne ze Sherwinových žeber – jeho tělo se skácí dopředu proti provazům a pod jeho nohama se tvoří kaluž krve. Kopiníkovy ruce se třesou, když se otočí k Markovi, špička zbraně se leskne v odlesku ohně. Marek se nehne. Nakloní se naopak do výpadu, když mu čepel prorazí hrudní kost, jeho vzdech přehluší praskání plamenů.

Sherwinova hlava se nakloní na stranu a jeho slábnoucí zrak zachytí Marekův křivý úsměv – zuby staršího muže jsou červené od krve, jeho hrudník se zvedá kolem zabodnutého kopí. Marekovy prsty se naposledy pohnou směrem k Sherwinově bezvládné ruce a jeho šepot se ztratí v řevu ohně: „Říkal jsem ti... že budu... hned za tebou.“