If you are younger then18y, please, leave!

If you are younger then18y, please, leave!

Please, read!

Warning!
In this blog you can find immages (mostly drawings) that can be disturbing and not acceptable to view for everyone. It is only fantasy and has no connection with reality. But, in any case, if you think you might feel upset by these creations, please, LEAVE!
The same rule for minors - if you are under legal age, please, leave this blog!

neděle 12. dubna 2026

Midsummer party - chapter 1

 

It's been a few years since I received a short story from an internet friend (with whom I share some similar fantasies) that he edited, but it was written by another friend of his, who writes under the name Denis. The short story is from 2019 and even though it really interested me at the time, I didn't publish it because the text is not mine and I wasn't entirely sure if it would be appropriate. But over the years, I thought about it and thought it would be a shame not to share the short story with my fans...

I asked my friend about the possibility of publishing it, and he discussed it with the author of the original text and both agreed. That's why I can now offer you the short story.

I decided to publish it in chapters and my goal will be to draw an illustration for each chapter. In the traditional way, although it is clear that with the help of AI the results would be available immediately and probably more perfect... but it would be (at least for me), less fun :-)

I will publish the story in three language versions - in English (I consult the translation with another friend, a native speaker), in Czech (there the translation is my work, hopefully it won't be too bad) and in the original language - Russian.

 

Je to už několik let, co jsem od jednoho známého z internetu, se kterým sdílíme některé podobné fantazie, dostal k přečtení povídku, kterou editoval, ale napsal ji jiný jeho kamarád, píšící pod jménem Denis. Povídka je už z roku 2019 a i když mě tehdy hodně zaujala, nepublikoval jsem ji, protože text není můj a nebyl jsem si úplně jistý, jestli by to bylo vhodné. Během let jsem nad tím ale přemýšlel a řekl jsem si, že by byla škoda povídku nesdílet s mými příznivci... 

O možnost jejího uveřejnění jsem požádal svého kamaráda a on to zas projednal s autorem původního textu a oba souhlasili. Proto vám tu povídku teď mohu nabídnout. 

Rozhodl jsem se ji uveřejňovat po jednotlivých kapitolách a mou snahou bude ke každé kapitole nakreslit ilustraci. Tradičním způsobem, i když je jasné, že za pomoci AI by výsledky byly k dispozici hned a nejspíš by byly dokonalejší... ale bylo by to (minimálně pro mne), méně zábavy :-)

Povídku budu zveřejňovat ve třech jazykových variantách - v angličtině (překlad konzultuji s jiným kamarádem, rodilým mluvčím), v češtině (tam je překlad mým dílem, snad nebude příliš špatný) a v původním jazyce - ruštině.

  

Midsummer Holiday Celebration

 

Chapter 1. In Anticipation of the Festival   🇬🇧

It was Friday, 23 June. I was sitting in a stuffy office, finishing off another module in our big project. Despite the heat, the work was going smoothly and I felt good. As I finished writing the lines of code, I thought about tomorrow’s company trip. As was tradition, the whole office was heading out of town for three days to the lakeside to celebrate Ivan Kupala, and the company’s birthday at the same time. Everyone was looking forward to this event. For me, this was my first trip, as I’d only started working at the company in August. I was 20, and I was the youngest one there, the newbie.

Judging by the enthusiastic stories, last year’s photos and videos, everyone traditionally behaved very freely at the party: they barbecued meat, drank, danced naked around the bonfire and also swam naked in the lake at night. Then, of course, a wild orgy followed, and it all got me really excited. The alcohol was flowing freely, and there was plenty of other grub on hand too. I really wanted to be part of all that. A list of what to bring was already hanging in the canteen, with condoms listed as a separate item for the lads, and a special note at the bottom saying not to bring a swimsuit, because everyone would be swimming naked. I slipped my hand into the slit in my T-shirt and fiddled with the piercing in my nipple.

I was snapped out of my pleasant thoughts by a message on Telegram from our secretary, Inna: ‘Denis, please come to Elsa Andreevna’s office. Now!’

‘Why do they need me?’ I wondered, stepping out into the corridor and heading for the top floor.

“Denis, where are you off to?” asked Lenka, who was just coming out of the next room. Lenka and I had a sort of relationship: you couldn’t really call it love, but we often met up, went for walks, and, of course, had plenty of sex.

“Well, Frau Elsa’s called me up for some reason,” I replied.

Inna, the secretary in the reception area, gave me a strange look that made me wonder what kind of misdeeds I might have committed. But nothing came to mind; I’d been on my best behaviour lately, and there was absolutely nothing to hold against me. Elsa Andreevna, our managing director, was sitting at a long table, and next to her sat Anton, our technical director and, incidentally, her son. The firm was run by his father, Arsen Borisovich, but he himself rarely interacted with the staff.

Elsa Andreevna had always treated me with a certain kindness and warmth; she had sought me out at university herself, following a recommendation from my lecturer, Professor Zamyatin.

“Did you call for me?” I asked.

“Yes, Denis, come in! Sit down!”

I walked in. Elsa Andreevna gave me a scrutinising look, and she and Anton exchanged a meaningful glance. I was wearing a loose-fitting T-shirt, the slits of which gave a clear view of my torso, and shorts – the dress code at the company was very relaxed; or rather, there wasn’t one at all, and everyone wore whatever they liked.

 

“I see you’re looking better and better!” said Elsa Andreevna. “I hear you go to the gym every day?” – the company paid for the fitness classes, and I made the most of the opportunity to keep myself in good shape, though I wasn’t exactly a bodybuilder.

“Yes, an hour in the gym and an hour swimming,” I replied.

“Come on, take off your T-shirt and show me!” she asked, and, seeing that I was embarrassed, continued: “Don’t be shy! It’s just us here. Besides, everyone’s going to see you soon anyway,” – I realised what that last sentence meant a little later, but didn’t think much of it at the time.

I pulled off my T-shirt and turned to face them!

“Excellent! Just excellent, Denis!” said Elsa. “Well done! If only everyone were like that! A healthy lifestyle is very important!

“Got a new tattoo?” Anton pointed to the dragon writhing on my left side, its snout pressed against my nipple. My nipples themselves were adorned with piercing rings.

“Yes, yes, back in April!” I replied, taken aback by this unscheduled inspection.

“Or maybe he’ll show us some more...” Anton began.

“Anton! Don’t!” Elsa cut him off. “Right, Denis, sit down now!”

I put on the T-shirt and sat down hesitantly, and they, as if slightly embarrassed, were silent for a few seconds before Elsa Andreevna, choosing her words carefully, said:

“Denis! You know how much we value all our employees,” I nodded. “For us, they are our main asset, our greatest value. We value each of you for your high intelligence and talent. We’re delighted that all our company’s staff are one big, close-knit family. You’ve been with us for 10 months, and I believe you’ve really come into your own here as an honest, decent and very valuable employee! I very much hope you enjoy working here.”

“Yes, yes, of course, it’s a great honour for me to work for such a company”, - I mumbled, having absolutely no idea why she was having this conversation or where she was heading with it.

“We’d like you to continue working for us too. But… Unfortunately, it’s not entirely up to us,’ she said, opening the folder in front of her. My heart began to race. ‘This year, our company has been allocated an increased meat procurement quota.’ We’d hoped it wouldn’t be implemented, but the other day we received an order from the State Meat Procurement Service. It requires us to make available to the SMPS one of our male employees aged under 25 with a physique of at least C+.”

My heart started pounding wildly at first, then sank somewhere deep inside, and my temples began to throb.

“P-provide?” I muttered.

“Well, yes. He’ll be processed in the usual way at the Central Public Slaughterhouse.”

“I... I...”

“Denis, I understand how unpleasant and even frightening all this is. Believe me, it’s twice as unpleasant for us, because we’re the ones who had to make the decision. Of all our staff, Roma Tkachev, Zhenya Bobrov and you meet the specified criteria.’ Roma has been with us for almost five years now; he’s currently involved in a very important project, and his duties cannot be handed over to anyone else. Besides, objectively speaking, his qualifications are far superior to yours, and we’re not prepared to lose him.” I felt myself go completely numb with horror at these words, for this was about my life.

“You and Zhenya are roughly on the same level, and we spent a long time deciding between you,” continued Elsa. “It was very difficult, to be honest; I care about you both equally,” a faint, unfounded hope began to stir within me. “But Zhenya is leaner and more sinewy, whereas you’ve built up quite a bit of muscle; objectively speaking, you’re meatier and look more impressive… I think you’d be just the thing for the roasting pan. You’ll soon understand why this is so important. That’s why we’ve chosen you after all,” my world began to crumble completely, but the worst thing was that they’d chosen between us based on how meaty we were!

“But… I… But how… After all, I…” The words stuck in my throat.

“Denis! I understand everything! And I understand how you feel right now; your world is crumbling, and it will soon collapse completely. Believe me, Anton, Arsen Borisovich and I—it pains us all deeply. Believe me, my heart bleeds when I think of what lies ahead for you,” Elsa Andreevna was genuinely a little distressed.

“GMS offered to pay a buy-out fee for you,” Anton continued. “But it’s a very large sum – 10 million roubles. Paying 10 million, even for such a talented specialist as you, is economically unviable and makes no sense. You yourself understand that you’re not worth that kind of money. So, I’m sorry...”

"Am...am I going to end up in the Central Slaughterhouse?" I asked, my voice breaking. "And then I..."

"No, no! Don't worry, it's not like that at all! Denis, listen, we wouldn't want you to think we've betrayed you. We really don't want you to end up in the general slaughterhouse. They'll do truly terrible things to you there. I spoke with Arsen Borisovich, and he agreed with me. We'll pay for you ourselves, so you don't end up in the Central Slaughterhouse or on the market. That's the least we can do for you. We want you to be with us until the end. We won't fire you; you'll stay on staff and come with us tomorrow for John Baptist."

"But... I don't..." I sincerely didn't understand what she was talking about, since the typical turnaround time for an order was no more than three days, and I had no way of making it to the party.

"Anton has a good friend, Yegor; they went to school together," she continued. "He's a co-owner of a private procurement company. We've agreed on everything and made it official. They'll pick you up later this evening, do everything they need to do, and bring you back tomorrow morning. Just in time for our departure, so you can join us... and..."

"They'll do whatever it takes. They'll do whatever it takes. They'll do whatever it takes," pounded in my head. I was already losing my head and barely understanding what she was saying. My heart was pounding.

"They'll do whatever it takes?" I asked out loud.

"Well, yes," she answered calmly. "They'll slaughter you, gut you, and cut you up. They'll marinate the carcass." She placed her hand on my wrist. "Don't worry, they have excellent conditions and equipment. They're true masters of their craft and slaughter animals very skillfully—we've bought fresh meat from them many times, and it's excellent. They have their own unique methods. They specialize in young boys, just like you. They'll cut you up there like a young lamb, you know, like they put on the shelves at Azbuka Vkusa. At the Central Slaughterhouse, there's a conveyor belt, but here they'll have an individual approach to each animal, including you. By the way, your carcass cost us 220,000 rubles, more than usual."

My hands were shaking. I suddenly realized with horror what they were about to do.

"You... you're going to eat me? At a party?" I asked, my voice breaking.

I remembered walking past the Azbuka display cases and seeing the choice, meaty carcasses of 19- to 25-year-olds laid out in the ‘Young Men's Meat’ section. Was I really going to become like that? And end up on my own team's table, too!

"Yes, what's the big deal?" Elsa asked, genuinely surprised. "You still need to be slaughtered and turned into meat, so it's better to be eaten by your own team than to be sent off to the market and scattered across frying pans and plates. I talked to some of the guys – they're all in favor and would be happy to eat you. I think this is the least we can do to honor you and send you off with dignity. I suppose a corporate dinner with your participation on the menu is honor enough? And so you'll remain with the team. You, of course, won't be able to see these honors or hear what your colleagues will say about you; for you, it will all end on the cutting table of the slaughterhouse, but I can assure you that it will be quite, quite dignified.”

I horrifiedly imagined that picnic, where pieces of my meat, perfectly cooked, were placed on paper plates and eaten with glasses of red wine.

"You want to... make shashlik and barbecue out of me?" I managed to squeeze out.

"Well, I don't know about shashlik," Elsa replied. "We'll probably roast you whole. As we just discovered, it would look fantastic on the spit."

"And medium rare," Anton added. "So the meat is juicy, rare! I love that! The guys will just gut you and saw you up, and then..."

I imagined Lenka stabbing a large piece of meat, oozing blood, and I almost felt sick.

"Denis, I understand you're confused and scared right now, there's too much information, but you need to decide quickly and now—in three hours, you're supposed to be taken to the slaughterhouse to be beaten and butchered. You need to sign consent to be processed at a private slaughterhouse and a contract," she said, pulling out the papers.

I stared at them with empty eyes, unable to discern the letters.

"So, does that mean I'm going to die today?" I asked, confused. "Like, really soon? Usually they give three days to do things, say goodbye..."

"Unfortunately, it's either that or the Social Slaughterhouse. You don't want to go to the Social Slaughterhouse, do you?"

"No, no!"

"Then sign it and they'll take care of you today. You're from the village, right? Right? Your parents live far away anyway and wouldn't have had time to come, so why do you need these three days?"

"Yes, yes, you're right, of course! I'll sign everything!" I signed the agreement and consent form with a flourish, without reading it, where Anton pointed.

"Now go to your room and wait for them to come for you. Hand over the work to Sasha Nesterov and Olya Mikhailova," Elsa said.

"And, Denis, don't eat anything today, okay? Believe me, it'll be easier for you when Yegor butchers you. And the meat will be cleaner."

"Good!"

"And, Den, don't worry. This happens to a lot of people these days."

“Yes, of course.”

“The guys already know everything; Inna told them while we were talking here.”

I walked out unsteadily. I couldn't get myself together. My teeth were chattering, my knees were shaking. I didn't want to see anyone, so I quickly hid in the restroom and locked myself in a stall. I simply took off my pants and sat there for about 20 minutes, staring into space. Then I threw up—the tension and stress took their toll. Maybe it was for the best. Afterwards, I felt better, wiped my tears, and went to my desk. I wanted to slip into my corner unnoticed, but that was impossible. It felt like everyone was looking at me. Although, perhaps they were.

When I entered the room, a heavy silence fell. I slipped into my cubicule and hid behind the monitor, trying not to make eye contact. For a few minutes, everyone pretended to work. Zlata Lavrova was the first to approach me.

"Denis, I know you don't feel like talking to anyone right now, you're withdrawn. Don't do this! Talk to us! We all love and appreciate you! And we'll love you tomorrow, when your torso is already spinning on a spit, and then, when you'll be delighting our stomachs with your delicious meat. Everyone here would love to try you. Of course, we all wish all this hadn't happened," Zlata said, holding my hand and stroking my shoulder. "But it happened, and nothing can be done about it, Den! Accept it as it is!"

"Zlat, I'm trying!" I answered sincerely. "But I can't, I can't accept that tomorrow I'll become raw material for a barbecue! I'm not cattle, not a sheep! I can't imagine you eating me tomorrow!"

"Well, I can certainly do that," she replied. "Denchik, you're certainly not a sheep! But you are cattle, even if you're human, but still, you're just meat cattle. That's what all the documents say. And the sooner you're slaughtered, the better off you'll be. I heard you'll end up at a great private slaughterhouse."

"Yes, Elsa said Anton's friend runs it. That the conditions there are much better than in the public slaughterhouse. I hope it will be easier for me to leave there."

"Oh, Dan, I wouldn't count on it. Sure, the conditions are good, the equipment and tools are good, but they beat you very harshly there, maybe even harsher than in the public one."

"You think so?"

"That's what they say. You'll find out soon enough."

The guys came up to me one after another, reassuring me, encouraging me, and joking. They told me how good I'd be tomorrow and asked me not to be afraid at the slaughterhouse. I calmed down a bit and even got excited.

Half an hour later, Lenka arrived. It was obvious she'd been crying. We went out into the hallway, I sat on the windowsill, and she sat on my lap.

“Den... I don't know what to say. I really don't know. It's all so unexpected.”

"Me too! I'm so embarrassed. I don't want..." I swallowed, "I don't want you... to see me like this... there... on the spit!"

"Deen! Stop it!" She patted my head. "I've seen you in so many ways: at work, drunk, naked. Now I'll see you dead and on a spit! Just don't worry about it. Don't think about it when you... you... well, you know! At first I wanted to not go tomorrow, but Elsa said I had to, I had to go for you. But I think I won't be able to swallow a single bite tomorrow. And Anton cooks meat so well, rare!"

I hugged her, and we kissed. Then we popped into the restroom together, she took off my T-shirt, I pulled down my pants and took her. Roughly and passionately.

 

 

Kapitola 1: V předvečer svátku   🇨🇿 

Byl pátek 23. června. Seděl jsem v dusné kanceláři a dokončoval další modul našeho velkého projektu. Navzdory horku se mi pracovalo lehce a cítil jsem se dobře. Dokončoval jsem řádky kódu a přemýšlel o zítřejším firemním výletu. Tradičně se celá kancelář vydala na tři dny do přírody, aby oslavila Svatojánskou noc a zároveň narozeniny společnosti. Všichni se na tuto událost těšili. Pro mě to byla první cesta, protože jsem do společnosti nastoupil teprve v srpnu. Bylo mi dvacet a byl jsem tu nejmladší.

 Podle nadšených recenzí, fotografií a videí z loňského ročníku se na festivalu všichni tradičně chovali velmi uvolněně, grilovali maso, popíjeli, tančili nazí u táboráku a také se nazí koupali v nočním jezeře. Pak samozřejmě následovaly šílené orgie a všechno se divoce rozjelo. Alkohol se rozléval proudem a jídla bylo dost. Opravdu jsem se toho všeho chtěl zúčastnit. V jídelně už byl seznam věcí, které si máme přinést, s kondomy jako samostatnou položkou a zvláštní poznámkou dole, že nejsou povoleny žádné plavky, protože všichni budou plavat jen nazí. Vsunul jsem ruku do průstřihu trička a mnul si piercing v bradavce.

Z příjemných myšlenek mě vytrhla zpráva od naší sekretářky Inny: "Denisi, přijď prosím do kanceláře Elsy Andrejevny. Hned!"

"Proč mě potřebují?", uvažoval jsem, když jsem vyšel na chodbu a zamířil do nejvyššího patra.

„Denisi, kam jdeš?“ zeptala se mě Lenka, která právě vyšla z vedlejší místnosti. Měli jsme s Lenkou takový vztah: neříkali jsme tomu láska, ale hodně jsme spolu chodili a samozřejmě jsme často šukali.

„Paní Elsa mě volá," odpověděl jsem.

Recepční Inna se na mě podívala takovým zvláštním pohledem, že mě napadlo, kde a jakých prohřešků jsem se dopustil. Ale nic mě nenapadalo, poslední dobou jsem byl vzorný a nebylo vůbec nic, z čeho bych mohl být obviněn. U dlouhého stolu seděla Elsa Andrejevna, naše výkonná ředitelka, a vedle ní Anton, náš technický ředitel, a její syn. Firmu vedl jeho otec Arsen Borisovič, ale sám se zaměstnanci komunikoval jen zřídka.

Elza Andrejevna se ke mně vždy chovala laskavě a vřele, sama mě vyhledala na univerzitě a vzala mě na doporučení mého učitele profesora Zamjatina.

,,Volali jste?“ zeptal jsem se.

„Ano, Denisi, pojď dál! Posaďte se!"

Vstoupil jsem. Elsa Andrejevna na mě vrhla jakýsi zkoumavý pohled a s Antonem se na sebe významně podívali. Měl jsem na sobě volné tričko, přes které se rýsovala moje hruď, a šortky. Byl to volný dress code, přesněji řečeno žádný nebyl a každý si nosil, co chtěl.

„Jsi čím dál hezčí, jak vidím!“ Elsa Andrejevna řekla. „Prý chodíš každý den do posilovny?“ Firma mi platila návštěvu posilovny a já jsem aktivně využíval možnosti udržovat se v kondici, i když jsem nebyl žádný sportovec.

„Jo, hodinu v posilovně a hodinu plavání," odpověděl jsem.

„No tak, sundej si tričko a ukaž se!“ Pobídla mě, a když viděla, že jsem v rozpacích, pokračovala: „Nestyďte se! Každý je tu přítel. Kromě toho tě všichni brzy uvidí." Nechápal jsem, co ta poslední věta znamená, ale v tu chvíli jsem o tom moc nepřemýšlel.

Svlékl jsem si triko a otočil se k nim čelem.

„Skvělé! Prostě skvělé, Denisi!“ řekla Elsa. „Vedl sis dobře! Kéž by takoví byli všichni! Zdravý životní styl je důležitý!“

„Máte nové tetování?“ Anton ukázal na draka, který se svíjel na mém levém boku a čenichem se mi opíral o bradavku. V bradavkách byly piercingové kroužky.

„Ano, ano, už v dubnu!“ odpověděl jsem, překvapen touto nečekanou prohlídkou.

 „A proč mi neukážete...“ začal Anton.

„Antone! Ne!“ zarazila ho Elsa. „Dobře, Denisi, teď si sedni!“

Oblékl jsem si tričko a váhavě se posadil. Několik vteřin mlčeli, jako by byli trochu v rozpacích, než Elsa Andrejevna, pečlivě volíc slova, řekla:

„Denisi. Víš, jak moc si vážíme všech našich zaměstnanců," přikývl jsem. „Jsou pro nás hlavním aktivem, naší hlavní hodnotou. Vážíme si každého z vás pro váš skvělý intelekt a talent. Jsme rádi, že všichni naši zaměstnanci jsou jedna velká a přátelská rodina. Jste u nás již 10 měsíců a věřím, že jste zde plně rozkvetl jako poctivý, slušný a velmi cenný zaměstnanec! Opravdu doufám, že se vám zde líbí.“

„Ano, ano, samozřejmě, je pro mě čest pracovat pro takovou společnost," zamumlala jsem a vůbec jsem si netušil, proč se o tom bavíme a na co naráží.

„Rádi bychom, abyste s námi zůstali i nadále. Ale... Ne všechno je bohužel na nás," otevřela složku před sebou. Srdce se mi rozbušilo. „Letos naše společnost spadla do rozšířené kvóty na dodávky masa. Doufali jsme, že se nás to nakonec nedotkne, ale v těchto dnech jsme obdrželi objednávku od Státní služby pro nákup masa. Nařizuje nám, abychom dali SMS k dispozici jednoho z našich zaměstnanců mladších 25 let s postavou ne horší než C+.“

Srdce mi nejprve zběsile bušilo a pak se ponořilo někam dolů, ve spáncích mi cukalo.

„P... „Zamumlal jsem.

„No, ano. Budeš poražen na Ústředních veřejných jatkách. „Já...“

„Já...Já...“.

„Denisi, chápu, jak je to všechno nepříjemné a dokonce děsivé. Věřte mi, že pro nás je to dvojnásob nepříjemné, protože jsme to byli my, kdo musel učinit rozhodnutí. Ze všech našich zaměstnanců splňují tato kritéria Roma Tkačev, Žeňa Bobrov a vy. Roma s námi pracuje téměř pět let, nyní se podílí na velmi důležitém projektu a jeho funkce nelze delegovat na nikoho jiného. Kromě toho je jeho kvalifikace objektivně mnohem vyšší než vaše a my nejsme připraveni o něj přijít."  Cítil jsem, jak mě při této úvaze zalévá tupá hrůza, protože šlo o můj život.

„Ty a Žeňa máte přibližně stejnou kvalifikaci a my jsme se mezi vámi dlouho rozhodovali," pokračovala Elsa. „Bylo to velmi těžké, musím být upřímná, jste pro mě oba stejně důležití." Ve mně se objevila nesmělá, ničím nepodložená naděje. „Ale Žeňa je štíhlejší a šlachovitější a ty jsi nabral nějaké svaly, jsi objektivně masitější a vypadáš působivěji... Myslím, že jsi pro fritézu ideální. Vidíš, proč je to důležité. Proto jsme si nakonec vybrali tebe.“

Svět se začal náhle hroutit, ale nejhorší bylo, že si mezi námi vybírali podle tělesnosti!

„Ale...já... Ale jak... Chci říct, já...“ slova mi uvízla v krku.

„Denisi! Rozumím! A chápu, co právě teď cítíš; tvůj svět se hroutí a brzy se zhroutí úplně. Věřte mně, Antonovi a Arsenu Borisoviči, že nás to všechny velmi bolí. Věřte mi, že mi krvácí srdce, když pomyslím na to, co prožíváte." Elsa Andrejevna byla skutečně trochu smutná.

HMS nám nabídla, že za tebe můžeme zaplatit výpalné," pokračoval Anton. „Ale je to velmi vysoká částka - 10 milionů rublů. Platit deset milionů, i za tak talentovaného odborníka, jako jste vy, je ekonomicky nevýhodné a nedává to smysl. Sám víte, že za takové peníze nestojíte. Takže se omlouváme...“

„Jdu... jdu na Ústřední jatka?“ zeptal jsem se sklesle. „A pak budu...“

„Ne, ne! Nebojte se, tak to vůbec není! Denisi, poslouchejte, neradi bychom, abyste si myslel, že jsme vás zradili. Opravdu nechceme, abyste skončil na veřejných jatkách. Tam vám udělají opravdu hrozné věci. Mluvil jsem s Arsenem Borisovičem a ten se mnou souhlasil. My zaplatíme, abyste neskončil na ústředních jatkách a nešel na trh. To je to nejmenší, co pro vás můžeme udělat. Chceme, abyste s námi byl až do konce. Nevyhodíme vás, zůstanete zaměstnancem a zítra s námi budete na oslavě Svatojánské noci.

„Ale... Já ne...“ upřímně jsem nechápal, o čem mluví, protože obvyklá lhůta na vyřízení objednávky byla maximálně tři dny a to se v žádném případě nedalo stihnout do svátku.

„Anton má dobrého kamaráda Jegora, chodili spolu do školy," pokračovala. „Je spolumajitelem soukromé dodavatelské společnosti. Všechno jsme s ním domluvili a uzavřeli oficiální smlouvu. Dnes večer tě vyzvednou, udělají, co je třeba, a zítra ráno tě přivezou zpátky. Právě včas před naším odjezdem, takže se k nám můžete připojit... připojíte se k nám a...“

Udělají, co je třeba. Udělají cokoli, co bude potřeba. Udělají, co bude třeba, bušilo mi ve spáncích. Už jsem nemyslel jasně a moc jsem nerozuměl tomu, co říkala. Srdce mi vyskočilo z hrudi.

„Udělají, co je potřeba?“ Znovu jsem se nahlas zeptal. Udělají cokoli?

"No, ano," odpověděla klidně. „Zabijí, vyvrhnou a naporcují. Maso naloží do marinády," položila mi ruku na zápěstí. „Nebojte se, mají velmi dobré zázemí a vybavení, jsou to odborníci ve svém oboru a porážejí dobytek velmi zručně; koupili jsme u nich čerstvé maso mnohokrát a bylo perfektní. Mají vlastní patentované metody. Specializují se na mladé chlapce, jako jsi ty. Tam tě naporcují jako mladé jehně, víš, jak to dávají do regálů v Abecedě Chuti. V Centrální jatkách je to jako na běžícím pásu, ale tady mají individuální přístup ke každému zvířeti, včetně tebe. Mimochodem, tvoje tělo nás stálo 220 tisíc rublů, což je dražší než obvykle.

Ruce se mi třásly. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, co se chystají udělat.

„Vy... chystáte se mě sníst? Na slavnosti?“ optal jsem se váhavým hlasem.

Vzpomněl jsem si, jak jsem chodil kolem výloh „Abecedy chuti“ a viděl tam v oddělení masa mladých mužů rozlehlý výběr masitých těl chlapců ve věku 19-25 let. Budu vypadat zrovna tak? A navíc se dostanu na stůl v mém vlastním kolektivu!

„Ano, o co jde?“ Elsa byla skutečně překvapená. „Stejně tě teď musí někdo porazit a udělat z tebe maso, takže tě raději nechám sníst ve tvém vlastním kolektivu, než abys šel na trh byl rozeset po pánvích a talířích všude možně. Mluvila jsem s některými kluky. Jsou pro a s radostí tě ochutnají. Myslím, že to je to nejmenší, co můžeme udělat, abychom ti vzdali čest a důstojně se s tebou rozloučili. Předpokládám, že firemní večeře s tebou na jídelním lístku je dostatečná pocta? A tak zůstaneš s kolegy. Ty samozřejmě nebudeš moci vidět tyto pocty a slyšet, co o tobě budou říkat tvoji kolegové, pro tebe to všechno skončí na porážkovém stole jatek, ale mohu tě ujistit, že to bude velmi a velmi důstojné.“

S hrůzou jsem si představil piknik, kde se kousky mého dobře upečeného masa dávají na papírové talíře a zapíjejí červeným vínem ve sklenicích.

„Chcete... ze mě udělat gril a kebab?“ vymáčkl jsem ze sebe.

„No, o kebabu nic nevím," odpověděla Elsa. „Pravděpodobně budeme grilovat tvé tělo vcelku. Jak jsme právě viděli, na rožni bude vypadat skvěle!“

„A také lehce opečené“,  Anton dodal. „Šťavnaté maso s krví, tak se mi to líbí! Prostě tě vykuchají a rozřežou a pak... Bude to v pohodě.“

Představil jsem si, jak Lenka bodá do velkého kusu, z něhož vytéká krev, a skoro se mi udělalo špatně.

„Denisi, chápu, že jsi teď zmatený a vyděšený, informací je příliš mnoho, ale musíme se rozhodnout rychle a hned. Za tři hodiny už bys měl být odvezen na jatka, aby tě porazí a rozporcují. Musíš podepsat souhlas se zpracováním na soukromých jatkách a smlouvu," vytáhla papíry.

Zíral jsem do nich prázdnýma očima a nedokázal rozeznat písmena.

„Znamená to, že zemřu už dnes?“ zmateně jsem se zeptal. „Tak brzy? Obvykle dávají tři dny na vyřízení nutností, na rozloučení...“

„Bohužel buď to, nebo veřejná jatka. Nechceš jít na Veřejná jatka, že ne?“

„Ne, ne!“

„Tak to podepiš a tím se z toho vyvlékneš. Jsi z venkova, že? Je to tak? Tvoji rodiče stejně bydlí daleko a neměli by čas přijet, tak k čemu by ti byly ty tři dny?“

„Ano, ano, samozřejmě máte pravdu! Podepíšu to všechno!“ podepsal jsem smlouvu a souhlas, kde mi Anton ukázal, aniž bych četl.

„Nyní jdi do své pracovny a počkej, až pro tebe někdo přijde. Předej svou práci Sašovi Nestěrovovi a Oljovi Michajlovovi," řekla Elsa.

„A Denisi, dnes nic nejez, ano? Věř mi, že až tě bude Jegor zabíjet, bude to pro tebe snazší. A maso bude čistší.“

„Dobře!“

„A Dene, netrap se. V dnešní době se tohle stává mnoha lidem.“

„Ano, jistě.“

„Kluci už všechno vědí, Inna jim to řekla, když jsme se tu bavili.“

Odcházel jsem a potácel se. Nemohl jsem se vzpamatovat. Zuby mi drkotaly, kolena se mi třásla. Nechtěl jsem nikoho vidět, a tak jsem spěchal na záchod a zavřel se v kabince. Jen jsem si sundal kalhoty a asi 20 minut jsem tam seděl a zíral na jedno místo. Pak jsem se pozvracel, stres a hrůza. Pravděpodobně to pomohlo. Cítil jsem se potom lépe, utřel jsem si slzy a vrátil se na své pracoviště. Chtěl jsem se nepozorovaně vplížit do svého kouta, ale nešlo to. Zdálo se, že se na mě všichni dívají. A asi to tak i bylo.

Když jsem vstoupil do místnosti, rozhostilo se dlouhotrvající ticho. Vplížil jsem se za svůj stůl, schoval se za monitor a snažil se nikomu se nedívat do očí. Několik minut všichni předstírali, že pracují v tichosti. Jako první mě oslovila Zlata Lavrová.

„Denisi, vím, že se ti teď nechce s nikým mluvit, stáhl ses do sebe. Nedělej to! Obrať se na nás! Všichni tě máme rádi a vážíme si tě! A budeme tě mít rádi i zítra, až se tvůj trup bude točit na rožni a až potěšíš naše žaludky svým jemným masem. Všem tady by nevadilo tě ochutnat. Samozřejmě si všichni přejeme, aby se to všechno nestalo," řekla Zlata, držela mě za ruku a hladila po rameni. „Ale stalo se to a nedá se s tím nic dělat, Dene! Ber to jako nutnost!“

„Zlatko, snažím se! „Odpověděl jsem upřímně. „Ale já nemůžu, nemůžu se smířit s tím, že zítra budu surovinou na grilovámí! Nejsem dobytek, nejsem ovce! Nedokážu si představit, že mě zítra sníš!

„A to já klidně dokážu,“ odpověděla. „Denčičku, ty samozřejmě nejsi ovce! Ale jsi dobytek, sice lidského původu, ale přesto jen kus masa. Tak to říkají všechny dokumenty. A čím dřív tě zabijí, tím líp pro tebe samotného. Slyšela jsem, že tě čekají skvělá soukromá jatka.“

„Jo, Elsa říkala, že je provozuje Antonův přítel. Že podmínky jsou tam mnohem lepší než ve veřejném. Doufejme, že se mi odtud bude lépe odcházet.“

„Ach, Dane, s tím bych moc nepočítala. Jsou tam sice dobré podmínky, vybavení a nástroje, ale zacházejí tam s lidmi velmi tvrdě, možná dokonce ještě tvrději než ve veřejných zařízeních.“

„Myslíte?“

„Říká se to. Brzy se o tom přesvědčíš sám.“

Kluci ke mně přicházeli jeden po druhém, uklidňovali mě, povzbuzovali a vtipkovali. Říkali mi, jak skvěle si zítra povedu, a prosili mě, ať se v hloubi nestrachuji. Trochu jsem se uklidnil a dokonce mě to i povzbudilo.

O půl hodiny později přišla Lenka. Bylo vidět, že plakala. Vyšli jsme na chodbu, já si sedl na parapet a ona na můj klín.

„Dene... Nevím, co na to říct. Opravdu nevím. Je to všechno tak náhlé.“

„Pro mě taky! Je mi to tak trapné. Nechci... – polkl jsem – nechci, abys... mě viděla takového... tam... na rožni!“

„Deene! Přestaň! – pohladila mě po hlavě. – Viděla jsem tě už v nejrůznějších situacích: v práci, opilého, nahého. Teď tě uvidím mrtvého a na rožni! Jen si s tím nedělej starosti. Nemysli na to, když... tě... no, víš co! Nejdřív jsem zítra nechtěla jet, ale Elsa řekla, že musím, že musím jet kvůli tobě. Ale mám pocit, že mi zítra nebude nic chutnat. A přitom Anton tak skvěle připravuje maso, s krví!“

Objal jsem ji a políbili jsme se. A pak jsme spolu vběhli na záchod, ona mi sundala tričko, já si stáhl kalhoty a vzal si ji. Hrubě a vášnivě.

 

Глава 1. В предвкушении праздника 🇷🇺

Было 23 июня, пятница. Я сидел в душном офисе и заканчивал очередной модуль в нашем большом проекте. Несмотря на жару, работалось легко и на душе было приятно. Дописывая строки кода, я думал о завтрашней корпоративной поездке. Весь офис традиционно на три дня ехал за город на берег озера праздновать Ивана Купалу, а заодно и день рождения фирмы. Этого события ждали все. Для меня эта поездка была первой, ведь я начал работать в компании только в августе. Мне было 20, и я был тут самый младший, салага.

Судя по восторженным рассказам, прошлогодним фото и видео, на празднике все традиционно вели себя очень раскованно: жарили мясо, пили, танцевали голышом вокруг костра и также голышом купались в ночном озере. Потом, разумеется, следовала безумная оргия, и это все дико заводило. Алкоголь лился рекой, да и прочей жратвы было заготовлено достаточно. Мне очень хотелось во всем этом поучаствовать. В столовой уже висел список того, что нужно было брать с собой, где отдельным пунктом для мальчиков значились презервативы, а внизу было особо отмечено, что купальник брать не следует, потому что все будут купаться только голыми. Я засунул руку в прорезь майки и потеребил пирсинг на соске.

Из приятных мыслей меня выхватило сообщение в телеграме от нашего секретаря Инны: «Денис, зайди, пожалуйста в кабинет к Эльзе Андреевне. Сейчас!»

«Зачем я им понадобился?», - удивился я, выходя в коридор и направляясь на верхний этаж.

- Денис, ты куда? - спросила меня Ленка, как раз выходившая из соседней комнаты. У нас с Ленкой были типа отношения: любовью это назвать было нельзя, но мы часто встречались, гуляли, ну и, конечно, активно трахались.

- Да, фрау Эльза зачем-то вызывает, - ответил я.

Секретарь Инна в приемной посмотрела на меня каким-то странным взглядом, который заставил меня задуматься о том, где и какие прегрешения я совершил. Но на ум ничего не приходило, в последнее время я был паинькой, и предъявить мне было решительно нечего. Эльза Андреевна, наш исполнительный директор, сидела за длинным столом, а рядом с ней устроился Антон, наш техдиректор и по совместительству, ее сын. Фирмой руководил его отец Арсен Борисович, но он сам редко общался с сотрудниками.

Эльза Андреевна всегда относилась ко мне с какой-то добротой и теплотой, она сама выискала меня в университете, взяв по рекомендации моего преподавателя профессора Замятина.

- Вызывали? - спросил я.

- Да, Денис, проходи! Садись!

Я вошел. Эльза Андреевна окинула меня каким-то изучающим взглядом, они с Антоном многозначительно переглянулись. На мне была свободная майка, в прорези которой был отлично виден торс, и шорты - дресс-код в компании был очень свободный, правильнее сказать, его не было совсем и все ходили, кто в чем хочет.

- Я смотрю, ты все хорошеешь! - сказала Эльза Андреевна. - Слышала, ты каждый день ходишь в зал? - занятия в фитнесе оплачивались компанией, и я активно пользовался предоставленной возможностью, чтобы держать себя в хорошей форме, хотя качком и не был.

- Да, час в зале и час плаваю, - ответил я.

- Ну-ка, сними майку, покажись! - попросила она, и, увидев, что я смутился, продолжила: - Да не стесняйся ты! Тут все свои. К тому же тебя и так все скоро увидят, - что означала последняя фраза, я понял немного позже, но сейчас не придал ей значения.

Я стянул майку и повернулся к ним!

- Отлично! Просто отлично, Денис! - сказала Эльза. - Ты - молодец! Все бы так! Здоровый образ жизни - это очень важно!

- Сделал новую татуировку? - Антон показал на дракона, который извивался у меня на левом боку и упирался мордой в сосок. В самих сосках красовались колечки-пирсинг.

- Да-да, еще в апреле! - ответил я, удивленный таким внеплановым осмотром.

- А может еще покаже... - начал было Антон.

- Антон! Не надо! - одернула его Эльза. - Ладно, Денис, теперь садись!

Я надел майку и нерешительно сел, а они, как будто немного смутившись, несколько секунд молчали, прежде, чем Эльза Андреевна, аккуратно подбирая слова, сказала:

- Денис! Ты знаешь, как мы ценим всех наших сотрудников, - я кивнул. - Для нас они - главный актив, главная ценность. Мы ценим каждого из вас за высокий интеллект и талант. Мы рады, что все сотрудники нашей компании - одна большая и дружная семья. Ты работаешь у нас 10 месяцев, и я считаю, ты полностью раскрылся тут, как честный, порядочный и очень ценный сотрудник! Я очень надеюсь, что тебе нравится здесь работать.

- Да-да, конечно, для меня большая честь работать в такой компании, - пробубнил я, совершенно не понимая, зачем весь этот разговор и к чему она клонит.

- Мы тоже хотели бы, чтобы ты и дальше работал у нас. Но... Не все зависит от нас, к сожалению, -она открыла лежащую перед ней папку. Сердце ускорило ритм. - В этом году наша компания попала в расширенную квоту по мясозаготовке. Мы надеялись, что она не будет реализована, но на днях получили наряд от Государственной мясозаготовительной службы. Он предписывает нам предоставить в распоряжение ГМС одного из наших сотрудников мужского пола до 25 лет с телосложением не ниже С+.

Сердце сначала бешено застучало, а потом ухнуло куда-то вниз, задергались виски.

- П..предоставить? - пробормотал я.

- Ну да. Он будет разделан в общем порядке на Центральной общественной бойне.

- Я...Я...

- Денис, я понимаю, как это всё неприятно и даже страшно. Поверь, нам неприятно вдвойне, потому что именно нам пришлось принимать решение. Из всех наших сотрудников под указанные критерии подходит Рома Ткачев, Женя Бобров и ты. Рома работает у нас уже почти пять лет, он сейчас задействован в очень важном проекте, его функции невозможно кому-то передать. К тому же, объективно, его квалификация намного выше твоей и мы не готовы лишиться его, - я почувствовал, что весь оцепенел от ужаса от этих рассуждений, ведь речь шла о моей жизни.

- Вы с Женей примерно одной квалификации, и мы долго выбирали между вами, - продолжала Эльза. - Это было очень сложно, скажу честно, вы оба дороги мне одинаково, - внутри меня появилась робкая безосновательная надежда. - Но Женя более худощавый и жилистый, а ты неплохо нарастил мускулы, ты объективно более мясистый и выглядишь более впечатляюще... Я думаю, для жаровни самое то. Ты сейчас поймешь, почему это так важно. Поэтому мы все же выбрали тебя, - мир начал окончательно рушится, но самое ужасное, что они выбирали между нами исходя из мясистости!

- Но...Я.. Но как же... Ведь я... - слова застревали в горле.

- Денис! Я все понимаю! И понимаю, что ты сейчас чувствуешь, твой мир рушится, и он скоро рухнет совсем. Поверь, мне, Антону и Арсену Борисовичу, нам всем очень больно от этого. Поверь мне, у меня сердце обливается кровью, когда я думаю о том, что тебе предстоит, - Эльза Андреевна и правда была немного огорчена.

- ГМС предлагала нам заплатить откупные за тебя, - продолжил Антон. - Но это очень большая сумма - 10 млн. рублей. Платить 10 миллионов, даже за такого талантливого специалиста, как ты, экономически невыгодно и нет никакого смысла. Ты и сам понимаешь, что ты не стоишь таких денег. Поэтому, извини...

- Я...Я попаду на Центральную бойню? - спросил я упавшим голосом. - А потом меня...

- Нет-нет! Не бойся, все совсем не так! Денис, послушай, мы бы не хотели, чтобы ты думал, что мы предали тебя. Мы очень не хотим, чтобы ты попал на общую бойню. Там с тобой сделают действительно ужасные вещи. Я поговорила с Арсеном Борисовичем, и он со мной согласился. Мы сами заплатим за тебя, чтобы ты не оказался на Центральной бойне и не попал на рынок. Это то немногое, что мы можем сделать для тебя. Мы хотим, чтобы ты был с нами до конца. Мы не будем увольнять тебя, ты останешься в штате и поедешь с нами завтра на Ивана Купалу.

- Но... Я не... - я искренне не понимал, о чем она говорит, ведь обычный срок исполнения наряда составлял не более трех дней, и я никак не успевал на праздник.

- У Антона есть хороший друг - Егор, они вместе учились в школе, - продолжила она. - Он совладелец частной заготовительной компании. Мы обо всем с ним договорились и все официально оформили. Они заберут тебя ближе к вечеру, сделают все, что нужно и завтра утром привезут обратно. Как раз к нашему отъезду, чтобы ты смог к нам... присоединиться и...

«Сделают всё, что нужно. Сделают всё, что нужно. Сделают всё, что нужно» - стучало у меня в висках. Я уже плохо соображал и плохо понимал, что она говорит. Сердце просто выпрыгивало из груди.

- Сделают всё, что нужно? - вслух переспросил я.

- Ну да, - спокойно ответила она. - Забьют, выпотрошат, разделают. Тушку замаринуют, - она положила мне руку на запястье. - Ты не волнуйся, у них очень хорошие условия и оборудование, они действительно мастера своего дела и очень искусно забивают скотину - мы не раз покупали у них свежее мясо и оно было превосходно. У них свои авторские методики. Они как раз специализируются на молоденьких мальчиках, таких, как ты. Тебя там разделают, как молодого ягненка, знаешь, как на прилавках «Азбуки вкуса» выкладывают. На Центральной бойне там конвейер, а тут индивидуальный подход к каждой скотине, в том числе, к тебе будет. Кстати, твоя тушка обошлась нам в 220 тыс. рублей, дороже обычного.

Мои руки дрожали. Я внезапно с ужасом осознал, что они собираются сделать.

- Вы... вы собираетесь съесть меня? На празднике? - срывающимся голосом спросил я.

Я вспомнил, как проходил мимо витрин «Азбуки» и видел там разложенные отборные мясистые тушки парней 19-25 лет в отделе «Мясо молодых мужчин». Неужели я стану таким же? Да еще и попаду на стол в собственный коллектив!

- Да, а что тут такого? - искренне удивилась Эльза. - Тебя все равно теперь необходимо забить и сделать мясо, так пусть лучше тебя съедят в родном коллективе, чем ты отправишься на рынок и разбредешься по сковородкам и тарелкам. Я поговорила с некоторыми ребятами - они все за и с удовольствием тебя отведают. Я считаю, что это то немногое, что мы можем сделать для тебя, чтобы воздать тебе почести и с достоинством проводить тебя. Я полагаю, корпоративный ужин с твоим участием в меню - это достаточные почести? И так ты останешься с коллективом. Ты, конечно, не сможешь увидеть эти почести и услышать, что будут говорить о тебе твои коллеги, для тебя все закончится на разделочном столе бойни, но могу тебя заверить, что это будет весьма и весьма достойно

Я с ужасом представил себе этот пикник, где куски моего мяса, хорошо прожаренного, раскладывают по бумажным тарелкам и едят под красное вино в стаканчиках.

- Вы хотите... сделать из меня шашлыки и барбекю? - выдавил я из себя.

- Ну, не знаю насчет шашлыков, - ответила Эльза. - Скорее всего, мы зажарим твою тушку целиком. Как мы только что убедились, она великолепно будет смотреться на вертеле.

- И небольшой прожарки, - добавил Антон. - Чтобы мясо было сочное, с кровью! Я такое обожаю! Ребята тебя лишь выпотрошат и распилят, а дальше...

Я представил себе Ленку, которая накалывает большой кусок, из которого сочится кровь и мне чуть не стало дурно.

- Денис, я понимаю, ты сейчас растерян и испуган, слишком много информации, но решать надо быстро и сейчас - через три часа тебя уже должны забрать на бойню, чтобы отбить и разделать. Тебе нужно подписать согласие на обработку в частной бойне и договор, - она вытащила бумаги.

Я смотрел в них пустыми глазами, не различая букв.

- Получается, что я умру уже сегодня? - растерянно спросил я. - Вот прямо скоро? Обычно же дают три дня на дела, прощание...

- К сожалению, или так, или Общественная бойня. Ты же не хочешь на Общественную бойню?

- Нет-нет!

- Тогда подписывай и сегодня тебя разделают. Ты ведь из деревни? Правильно? Твои родители все равно живут далеко и не успели бы приехать, так зачем тебе эти три дня?

- Да-да, вы правы, конечно! Я все подпишу! - я размашисто подписал договор и согласие, не читая, там, где показал Антон.

- Теперь иди к себе и жди, когда за тобой придут. Работу передай Саше Нестерову и Оле Михайловой, - сказала Эльза.

- И, Денис, сегодня уже ничего не ешь, ладно? Поверь, тебе же самому так будет легче, когда Егор будет тебя забивать. И мясо чище получится.

- Хорошо!

- И, Ден, не волнуйся. Такое со многими случается в наше время.

- Да, конечно.

- Ребята уже все знают, Инна им сказала, пока мы беседовали тут.

Я вышел, пошатываясь. Мне никак не удавалось прийти в себя. Зубы стучали, колени тряслись. Я никого не хотел видеть, а потому поскорее укрылся в туалете и заперся в кабинке. Просто снял штаны и сидел минут 20, глядя в одну точку. Потом меня вырвало - сказалось напряжение и стресс. Возможно, это и к лучшему. После этого мне стало легче, я утер слезы и пошел на свое рабочее место. Мне хотелось проскочить в свой угол незамеченным, но это было невозможно. Казалось, все смотрят на меня. Хотя, наверное, так оно и было.

Когда я вошел в комнату, повисло тягостное молчание. Я прошмыгнул к себе и спрятался за монитором, пытаясь не встретиться ни с кем глазами. Несколько минут все молча делали вид, что работают. Первой ко мне подошла Злата Лаврова.

- Денис, я знаю, тебе сейчас не хочется ни с кем разговаривать, ты ушел в себя. Не делай этого! Поговори с нами! Мы все любим и ценим тебя! И будем любить тебя и завтра, когда твой торс уже будет вращаться на вертеле, и потом, когда ты будешь наслаждать наши желудки своим прекрасным мясом. Тут все непрочь попробовать тебя. Конечно, мы бы все хотели, чтобы всего этого не случилось, - говорила Злата, держа меня за руку и поглаживая по плечу. - Но это случилось и ничего уже не сделаешь, Ден! Прими это, как должное!

- Злат, я пытаюсь! - искренне ответил я. - Но не могу, не могу принять то, что завтра стану сырьем для барбекю! Я же не скотина, не баран! Я не могу представить, что ты завтра будешь меня есть!

- А я вот очень даже могу, - ответила она.- Денчик, ты, конечно, не баран! Но ты скотина, пусть и человеческого происхождения, но всего лишь мясная скотина. Так говорят все документы. И чем быстрее тебя забьют, тем лучше тебе же самому. Я слышала, ты попадешь на отличную частную бойню.

- Да, Эльза говорила, что ей заправляет друг Антона. Что там условия намного лучше, чем на общественной. Надеюсь, мне будет там легче уйти.

- Ой, Ден, я бы не рассчитывала на это. Там, конечно, хорошие условия, оборудование и инструменты, но бьют там очень жестко, может даже жестче, чем на общественной.

- Ты думаешь?

- Так говорят. Скоро ты все узнаешь сам.

Ребята подходили ко мне один за другим, успокаивали, приободряли, шутили. Говорили, как хорош я буду завтра и просили не бояться на забое. Я немного успокоился и даже возбудился.

Через полчаса пришла Ленка. Было заметно, что она плакала. Мы вышли в коридор, я сел на подоконник, а она мне на колени.

- Ден... Я не знаю, что сказать. Правда, не знаю. Все так неожиданно.

- Для меня тоже! Мне так неловко. Я не хочу... - я сглотнул, - не хочу, чтобы ты... видела меня таким... там... на вертеле!

- Деен! Перестань! - она потрепала меня по голове. - Я каким тебя только ни видела: и за работой, и пьяного, и голого. Теперь увижу мертвого и на вертеле! Ты только не волнуйся об этом. Не думай об этом, когда ты... тебя... ну, ты понимаешь! Я сначала хотела не ехать завтра, но Эльза сказала, что я должна, должна поехать ради тебя. Но мне кажется, что мне завтра кусок в горло не полезет. А ведь Антон так классно готовит мясо, с кровью!

Я обнял ее, и мы поцеловались. А потом вместе заскочили в туалет, она сняла с меня майку, я приспустил штаны и взял ее. Грубо и страстно.

Žádné komentáře:

Okomentovat