Slaughter Individual Chapter II. Diversion

 

Chapter Two: ‘The Detour’

Unusual

The airport wasn’t above ground.

Kryštof realised this the moment the train slowed down after a long journey and came to a halt at the underground station. The doors opened.

Before him lay a vast hall bathed in cold white light. There was none of the usual station atmosphere here – no shops, no benches, no information boards for passengers. Just a few platforms, metal railings and a row of droids.

And above all, silence reigned.

After a moment, the train behind him set off again. Kryštof remained standing where he was.

‘Carry on,’ a voice said.

He looked at the droid standing a few metres in front of him.

‘Where to?’

The droid pointed. ‘The transport sector.’

Kryštof set off.

The ankle restraints prevented him from taking long strides. After a few metres, he got used to their restriction. It was strange how quickly a person could adapt to something they would have considered utterly unacceptable just a few hours earlier.

He walked through a door. Then another. Then he stepped into the lift, directed there by a droid standing nearby. As he ascended and stepped out of the lift cabin, he found himself in a hall that already resembled an airport. Only without passengers, without crowds of people. Just the occasional figure in a grey jumpsuit here and there.

On the left-hand side, a long tube leading into the space opened out into the hall. At its end, an aircraft awaited him.

Kryštof stopped.

The aircraft was enormous. It was no ordinary passenger plane. There were no windows; the fuselage was smooth and white, with no markings whatsoever apart from a small emblem of the All-Earth Government Congress.

‘Is this going to Japan?’ he asked the droid standing by the entrance to the aircraft.

The droid nodded. “Yes.”

“How many of us will there be?”

“One hundred and forty-two.”

Kryštof looked at the aeroplane.

“And all of us…”

He didn’t finish his sentence. He didn’t need to.

“Yes,” replied the droid.

 

........................................................................................................................................................................ 

They boarded the aircraft one by one.

Kryštof was roughly halfway through the group.

Inside, there was nothing to suggest it was a normal commercial aircraft. There weren’t even any passenger seats.

Instead of seats, metal structures with transparent walls had been erected on either side of two longitudinal aisles. Inside each one were bunk beds. Three on top of each other.

A total of twenty-four compartments. Three people in each compartment. Kryštof counted for a moment. Then he realised that part of the space was taken up by further rows behind them. The whole aircraft was, in fact, one huge cargo hold.

The people here were not passengers. They were cargo – albeit living cargo.

The droid checked the number on his shoulder.

“CZ0029091973PRM. Compartment 7-C.”

Kryštof looked up. His compartment was the middle one. On the bunk with a grey polyurethane surface below him lay a man with his eyes closed. Above him was another man, staring at the ceiling.

“Can I choose?”

“No.”

“All right.”

He climbed inside.

The cubicle was surprisingly spacious in width, but short. Kryštof had to lie on his side to get comfortable. The transparent wall in front of him closed automatically after a moment.

It wasn’t locked. It didn’t need to be. The restraints on his wrists and ankles were sufficient.

Kryštof looked around.

Some people were trying to sleep; others were staring silently ahead. A man a few compartments away was whispering to the passenger next to him. Kryštof couldn’t make out the words.

Then there was a sound. A short beep. The aircraft doors closed. A relative silence fell, broken only by the muffled hum of the engines.

A faint vibration followed. The aircraft began to taxi.

Kryštof felt his stomach clench. Not out of a fear of flying. But because of where he was flying to.
.................................................................................................................................................................

  

The take-off was surprisingly smooth. Kryštof had never flown in a plane like this before. There was hardly any sound coming from the compartments around him. Just the deep, steady hum of the aircraft’s engines.

After a few minutes, the message lit up: TRANSPORT IN PROGRESS.

Beneath it: ESTIMATED FLIGHT TIME: 11:43:18

The countdown began.

Kryštof noticed that the man laying below him was awake. “Where are they sending you?” he asked.

The man turned his head. “I don’t know.”

“Are you from the Czech Republic?”

“No.”

There was a moment’s silence.

“I’m off to Osaka.”

The man nodded. “Me too.”

Kryštof smiled. “Well, we’ve got that in common.”

The man didn’t smile. “We’ve all got something in common here.”

Kryštof fell silent. That was true. He lay back down on the bunk and let his mind wander home to Marek. It’s going to be tough for him now. Will he manage those three years on his own? Until now, it had always been the two of them, but now he’d be on his own for everything.

Over the last two or three years, Kryštof had caught himself feeling unhappy on several occasions, even though he actually wanted for nothing and was doing well. Better than most of the people around him. He had a good job, a lovely home, a loving and beloved partner… and yet it was as if something was missing. He couldn’t put his finger on it, and it troubled him. He often found himself unable to feel joy for days on end.

People, as a species, often disappointed him. Humanity as a whole seemed incapable of ever learning its lesson and kept making the same mistakes over and over again. People were indifferent to one another and often thoughtless, even cruel. A few times he caught himself thinking that, actually, the way society currently functioned didn’t really bother him. That inevitable end was, in fact, a solution for him too, one that would ensure he would no longer have to think about anything.

With that thought, he managed to drift off into a brief slumber.

.........................................................................................................................................................................

Suddenly, the cabin door opened.

Kryštof flinched. A quick glance at the clock in the aisle told him that about two hours of the flight had passed.

A droid was standing in the doorway. It wasn’t the same as the ones before. This one had a slimmer build and, instead of a neutral face, a simple black display.

“CZ0029091973PRM.”

Kryštof sat up. “Yes.”

“Stand up.”

“Why?”

“An inspection is about to take place.”

Kryštof looked around. Several other people were watching the situation unfold.

“What sort of inspection?”

The droid did not reply. It merely stepped aside.

Kryštof wriggled out of his bunk. He walked slowly out of the cabin.

The droid led him down the aisle towards the rear of the aircraft. No one stopped them. No one asked any questions.

At the very end of the aisle was a small cabin, which they entered. The door closed behind them.

Kryštof looked around.

It was no bigger than a bathroom. There was a camera on one wall, with several lights around it and on the ceiling.

In the middle was a small platform.

“What’s going to happen?”

“The subject will be documented.”

Kryštof was silent for a moment. “What sort of documentation?”

The droid pointed at his jumpsuit. “Remove your clothing.”

Kryštof looked at him in surprise. “Why?”

“The documentation requires a visual record of the entire body.”

That made sense. And that was precisely the worst part of the whole thing. Everything had some sort of logic, a reason.

Kryštof held out his hands towards the droid and pushed the handcuffs right in front of its display. The droid unfastened them.

Kryštof unzipped his overalls and let them slide down. They fell to his feet, covering the restraints on his ankles and the chain.

“Step onto the platform.”

Kryštof obeyed. With a comical shuffling sound, accompanied by the rustle of his overalls, he moved onto the platform.

The lights came on. The camera in front of him activated.

“Face forward.”

Kryštof stood facing the camera.

The machine guided him with a cool, metallic touch, adjusting the angle of his chin and straightening his spine. The camera moved along the rail with a rhythmic ‘rustle’, taking a series of high-resolution images. The flashes weren’t bright, but they were frequent – it was a lightning-fast documentation of his existence.

“From the right.”

Another flash.

“From the left.”

Another.

“Back.”

Kryštof turned round. This time, he wasn’t expecting a flash. It came.

Then came the command: “Arms up.”

He obeyed.

“Arms down.” Another shot.

The whole thing took barely two minutes. Kryštof was beginning to feel that something wasn’t quite right. No one else had apparently been documented in this way. But he kept his thoughts to himself. He realised that he was now a subject. An entry in a database. Part of the documentation.

This was followed by a more intimate documentation session. The droid ordered him to raise his arms, arch his back, reveal the hollow of his neck and the curve of his hips. It recorded his genitals with the same detached precision it had used for his collarbone, and the camera zoomed in to capture the texture of his skin and the elasticity of his tissue. Yet there was nothing erotic about the process.

“Done?”

“Yes.”

The droid pointed at the jumpsuit. “Get dressed.”

Kryštof did so. The droid then refitted and checked his restraints. Then it opened the door.

“Follow me.”

On the way back, Kryštof stopped. “Why did you do that?”

The droid turned round. “The documentation has been completed.”

“I know that.”

“Any further questions?”

Kryštof hesitated for a moment. “Why me, specifically?”

The droid remained silent for a few seconds. “That is the reason for your designation.”

“What designation?”

“Non-standard.”

Kryštof froze. “What’s non-standard about me?”

The droid seemed to look at him through its black display. “I am not authorised to disclose that information to you.”

Then it turned and continued on its way. Kryštof followed it back to his cabin. This time, he didn’t really feel like going back in.

........................................................................................................................................................................

The flight lasted a few more hours. During that time, Kryštof hadn’t slept. He was thinking. What could possibly be ‘non-standard’ about a fifty-year-old man?

His results were excellent. Low levels of contaminants, good muscle mass, above-average bone density. None of that was a reason for any special treatment, was it? Or was it?

The commission’s screen reappeared before his eyes. HUMAN IDENTIFICATION: COMPLETED

And below that, later: NON-STANDARD.

Kryštof closed his eyes.

He wondered why he, of all people, had been placed in this category. The standard procedure for an ‘individual designated for slaughter’ was mass transport – a shared journey towards a shared end. Being isolated was no luxury; it was a sign of a specific purpose. He was not merely food; he was a commodity with a designated buyer. The fear rising in his chest was not a fear of death – that had been anchored in the moment he turned fifty – but a fear of the specific nature of the interest someone had shown in his biological form.

For the first time, it occurred to him that perhaps those entire six days had not been what he thought they were. Perhaps Osaka was not his final destination.

Meanwhile, behind the walls of the aircraft’s fuselage, the plane’s satellite feed was travelling through the air. The images, stripped of any human context and accompanied by his flight log, were being transmitted to a series of encrypted terminals. In the elegant offices of brokers and on the private screens of the wealthiest individuals, images of Kryštof’s body appeared as a series of stills.

The data package contained his medical history, dietary habits and a psychological profile that highlighted his tendency towards submissiveness and his capacity for endurance. To the buyers, he was no longer a fifty-year-old man from Prague; he was an anonymous set of biological parameters.

On a screen in one of Tokyo’s skyscrapers, a broker watched as the images scrolled by. Next to the photographs, a table displaying the current offers flashed. The numbers rose in rapid, silent increments. The label ‘individual designated for slaughter’ was being replaced by the status ‘private purchase’. The buyer was not interested in the nutritional value of the meat, but in the aesthetic and functional utility of the living organism.  

........................................................................................................................................................................

The landing was brief and more abrupt than the take-off. Kryštof suddenly woke up just before the craft touched down. So he’d fallen asleep after all.

The display in front of the cabin showed: WELCOME TO THE ÓSAKA TRANSPORT SECTOR.

Kryštof looked at the others. None of them looked as though they were pleased.

The cabin doors opened one by one. The droids began leading the passengers off the aircraft one by one. This time, no one asked any questions. No one spoke. They all already knew.

The arrivals hall was enormous. Kryštof expected another panel. Instead, there were machines.

Kryštof approached one of them. Facial scan. Iris scan. Barcode scan. Biometric verification.

Then a short beep. SUBJECT ACCEPTED.

Some people were being led off in one direction, others in the other.

Kryštof waited.

Gradually, the people from his flight dwindled around him. In the end, there were about twenty left, then ten. Then five. And then two. Kryštof and the man who’d travelled with him on the plane. He was younger than Kryštof, which was a bit surprising, but that happened too. A medical condition, trouble with the law… sometimes they were even volunteers. However, given his fellow passenger’s behaviour during the flight, Kryštof hadn’t expected that. He cautiously sized up the other man as he looked at him. “Well?”

Kryštof shrugged. “I don’t know.”

Two droids approached them. “CZ0029091973PRM.”

Kryštof stood up.

“And you,” continued the droid, pointing at the other man.

Both were led aside.

“Where are we going?”

“Transport.”

“Where?”

The droid did not reply.

They walked through a door into a smaller hall and from there out onto the tarmac.

........................................................................................................................................................................

It was warm outside. Kryštof realised that this was his first time outside in many hours.

The air was humid and smelled different from that in Prague. A white van with no windows at the back was parked in front of the building. The doors were open. One of the droids got in.

The other stayed outside. “Get in.”

Kryštof paused.

Inside sat three men. Japanese. All in their forties. Two of them were wearing plain dark suits. The third was dressed in a white shirt with the collar undone. None of them looked like civil servants or medical staff.

Kryštof looked at the droid. “Who are they?”

The droid didn’t reply. It waited for both of the transported men to get in.

The other man from his flight got in first. Kryštof hesitated for a moment, but then got in too. After all, he clearly had no other choice.

The doors closed behind them. It was quiet inside. Three Japanese men were scrutinising them.

The man in the white shirt finally leaned forward. He looked Kryštof straight in the eye. Then at his shoulder. At the barcode.

He smiled briefly. “CZ0029091973PRM,” he read out slowly.

Kryštof said nothing.

The man looked up. “So you’re the non-standard one.”

A shiver ran down Kryštof’s spine. “Who are you?”

The man smiled. A little differently this time. “That’s precisely the question I should be asking you.”

The van set off. Kryštof wanted to look out of the window, but there wasn’t one. He had no idea where they were going.

And for the first time since he’d left Prague, he realised something far worse than the fact that he was going to die.

For perhaps it hadn’t even been decided yet how.

 

 

🇨🇿 

Kapitola druhá "Odklon"

Nestandardní

Letiště nebylo nad zemí.

Kryštof si to uvědomil ve chvíli, kdy vlak po dlouhé jízdě zpomalil a zastavil v podzemní stanici. Dveře se otevřely.

Před ním se rozprostírala široká hala osvětlená studeným bílým světlem. Nebyla tu žádná nádražní atmosféra, žádné obchody, žádné lavičky, žádné informační tabule pro cestující. Jen několik nástupišť, kovové zábradlí a řada droidů.

A především tu vládlo ticho.

Vlak za jeho zády se po chvíli opět rozjel. Kryštof zůstal stát na místě.

„Pokračujte vpřed,“ ozval se hlas.

Podíval se na droida stojícího několik metrů před ním.

„Kam?“

Droid ukázal paží. „Transportní sektor.“

Kryštof vykročil.

Kotníková pouta mu nedovolovala dělat dlouhé kroky. Po několika metrech si na jejich omezení zvykl. Bylo zvláštní, jak rychle se člověk dokáže přizpůsobit něčemu, co by ještě před několika hodinami považoval za naprosto nepřijatelné.

Prošel dveřmi. Pak dalšími. Pak nastoupil do výtahu, do kterého ho poslal blízko stojící droid. Když vystoupal vzhůru a vystoupil z výtahové kabiny, ocitl se v hale, která už připomínala letiště. Jen bez cestujících, bez davů lidí. Jen tu a tam další postava v šedavém overalu.

Po levé straně ústil do haly dlouhý tubus vedoucí do prostoru. Na jeho konci čekalo letadlo.

Kryštof se zastavil.

Letadlo bylo obrovské. Nešlo o běžné dopravní letadlo. Nebyla tu okénka, trup byl hladký a bílý, bez jakéhokoli označení kromě malého znaku Všezemského vládního kongresu.

„Tohle poletí do Japonska?“, zeptal se droida stojícího u vstupu do letadla.

Droid přikývl. „Ano.“

„Kolik nás bude?“

„Sto čtyřicet dva.“

Kryštof se podíval na letadlo.

„A všichni…“

Nedořekl. Nemusel.

„Ano,“ odpověděl droid.

---

Do letadla nastupovali po jednom.

Kryštof byl přibližně v polovině skupiny.

Uvnitř nebylo nic, co by připomínalo běžné dopravní letadlo. Nebyla tam ani sedadla pro cestující.

Místo sedadel byly po obou stranách dvou podélných uliček vybudovány kovové konstrukce s průhlednými stěnami. Uvnitř každé z nich byly palandy. Tři nad sebou.

Celkem dvacet čtyři kójí. V každé kóji tři lidé. Kryštof chvíli počítal. Pak si uvědomil, že část prostoru zabírají další řady dál za nimi. Celé letadlo bylo vlastně jeden obrovský přepravní prostor.

Lidé tu nebyli cestující. Byli náklad, ač živý.

Droid zkontroloval číslo na jeho rameni.

„CZ0029091973PRM. Kóje 7-C.“

Kryštof se podíval nahoru. Jeho kóje byla prostřední. Na pryčně s šedým polyuretanovým povrchem pod ním ležel muž s očima zavřenýma. Nad ním další muž, který se díval do stropu.

„Mohu si vybrat?“

„Ne.“

„Dobře.“

Vlezl dovnitř.

Kóje byla překvapivě prostorná na šířku, ale krátká. Kryštof se musel položit na bok, aby se mohl pohodlně uložit. Průhledná stěna před ním se po chvíli automaticky uzavřela.

Nebyla zamčená. Nemusela být. Pouta na zápěstích a kotnících byla dostatečná.

Kryštof se rozhlédl.

Někteří lidé se snažili spát, jiní mlčky zírali před sebe. Jeden muž o několik kójí dál si šeptem povídal s vedlejším spolucestujícím. Kryštof nerozuměl slovům.

Pak se ozval zvuk. Krátké pípnutí. Dveře letadla se zavřely. Nastalo relativní ticho, rušené jen tlumeným hučením motorů. 

Následovalo slabé zavibrování. Letadlo se rozjelo.

Kryštof ucítil, jak se mu sevřel žaludek. Ne ze strachu z létání. Z toho, kam letí.

---

Vzlet byl překvapivě hladký. Kryštof nikdy předtím neletěl v takovém letadle. Z kójí kolem něj nebyly slyšet téměř žádné zvuky. Jen hluboké, pravidelné hučení motorů letadla.

Po několika minutách se rozsvítil nápis: TRANSPORT PROBÍHÁ.

Pod ním: PŘEDPOKLÁDANÁ DOBA LETU: 11:43:18

Čas začal odpočítávat.

Kryštof si všiml, že jeho soused pod ním je vzhůru. „Kam vás posílají?“ zeptal se.

Muž otočil hlavu. „Nevím.“

„Jste z Čech?“

„Ne.“

Chvíli bylo ticho.

„Já do Ósaky.“

Muž přikývl. „Já taky.“

Kryštof se pousmál. „Tak to máme společné.“

Muž se neusmál. „Všichni tady máme něco společného.“

Kryštof se odmlčel. To byla pravda. Zase si lehl zpět na lehátko a v mysli se zatoulal domů k Matějovi. Bude to mít teď těžké. Zvládne ty tři roky o samotě? Doteď byli a všechno dva, teď už bude na vše jen on.

V posledních dvou třech letech se Kryštof několikrát přistihl, že se necítí šťastný, ačkoliv mu vlastně nic nescházelo a měl se dobře. Lépe než většina lidí kolem něj. Měl dobrou práci, hezký domov, milujícího a milovaného partnera... a přesto jako by mu něco scházelo. Nedokázal to definovat a trápilo ho to. Často nedokázal mít radost po celé dny.

Lidé jako druh ho často zklamávali. Lidstvo jako celek se zřejmě nedokázalo nikdy poučit a dopouštělo se stále stejných chyb. Lidé k sobě byli lhostejní a často bezohlední až zlí. Párkrát se přistihl při myšlence, že mu vlastně současné fungování společnosti není proti mysli. Ten určený konec je vlastně i pro něj řešením, které zajistí, že už nebude muset na nic myslet.

S tím se mu podařilo na chvíli upadnout do dřímoty. 

---

Náhle se otevřely dveře kóje.

Kryštof sebou trhl. Rychlý pohled na hodiny v uličce mu prozradil, že uběhly asi dvě hodiny letu.

Ve dveřích stál droid. Nebyl stejný jako ti předtím. Tenhle měl štíhlejší konstrukci a místo neutrální tváře měl jednoduchý černý displej.

„CZ0029091973PRM.“

Kryštof se posadil. „Ano.“

„Vstaňte.“

„Proč?“

„Bude provedena kontrola.“

Kryštof se podíval kolem. Několik dalších lidí sledovalo situaci.

„Jaká kontrola?“

Droid neodpověděl. Pouze ustoupil stranou.

Kryštof vstal. Pomalým krokem vyšel z kóje.

Droid ho vedl uličkou směrem k zadní části letadla. Nikdo je nezastavil. Nikdo se na nic neptal.

Na samém konci uličky byla malá kabina, do které vstoupili. Dveře se za nimi zavřely.

Kryštof se rozhlédl.

Nebyla větší než koupelna. Na jedné stěně byla kamera, kolem ní a na stropě několik světel.

Uprostřed malá plošina.

„Co se bude dít?“

„Proběhne dokumentace subjektu.“

Kryštof chvíli mlčel. „Jaká dokumentace?“

Droid ukázal na jeho kombinézu. „Odložte oděv.“

Kryštof se na něj překvapeně podíval. „Proč?“

„Dokumentace vyžaduje vizuální záznam celého těla.“

To dávalo smysl. A právě to bylo na celé věci nejhorší. Všechno mělo nějakou logiku, důvod.

Kryštof natáhl ruce před droida a pouta mu strčil přímo před displej. Droid mu je odepnul.

Kryštof si rozepnul kombinézu a spustil ji dolů. složila se mu k nohám a přikryla pouta s řetězem.

„Postavte se na plošinu.“

Kryštof poslechl. Legračním šouráním za šustění overalu se posunul na plošinu.

Rozsvítila se světla. Kamera před ním se aktivovala.

„Čelem.“

Kryštof se postavil čelem ke kameře. 

Stroj ho vedl chladným, kovovým dotykem, upravoval úhel jeho brady a narovnával mu páteř. Kamera se posouvala po kolejnici s rytmickým "šustotem" a pořizovala sérii snímků ve vysokém rozlišení. Blesky nebyly jasné, ale časté – byla to blesková dokumentace jeho existence.

„Zprava.“

Další záblesk.

„Zleva.“

Další.

„Záda.“

Kryštof se otočil. Tentokrát už žádný záblesk nečekal. Přišel.

Pak se ozvalo: „Paže vzhůru.“

Poslechl.

„Paže dolů.“ Další snímek.

Celé to trvalo sotva dvě minuty. Kryštof začínal mít pocit, že tu něco nehraje. Nikdo jiný zřejmě takhle dokumentován nebyl. Ale raději si to nechal pro sebe. Uvědomoval si, že teď je objektem. Položkou v databázi. Součástí dokumentace.

Poté následovala intimnější dokumentace. Droid mu přikázal zvednout ruce, prohnout záda, odhalit prohlubeň na krku a křivku boků. Zaznamenával jeho pohlavní orgány se stejnou odtažitou přesností, jakou použil u klíční kosti, a kamera přiblížila záběr, aby zachytila strukturu kůže a pružnost tkáně. V tom procesu ale nebyla žádná erotika.

„Hotovo?“

„Ano.“

Droid ukázal na kombinézu. „Oblékněte se.“

Kryštof tak učinil. Droid mu pak opět nasadil a zkontroloval jeho pouta. Pak otevřel dveře.

„Následujte mě.“

Cestou zpět se Kryštof zastavil. „Proč jste to udělali?“

Droid se otočil. „Byla provedena dokumentace.“

„To vím.“

„Další otázka?“

Kryštof chvíli váhal. „Proč právě já?“

Droid několik sekund mlčel. „To je důvod vašeho označení.“

„Jakého označení?“

„Nestandardní.“

Kryštof ztuhl. „Co je na mně nestandardního?“

Droid jako by se na něj díval svým černým displejem. „Nemám oprávnění vám tuto informaci sdělit.“

Pak se otočil a pokračoval. Kryštof za ním šel zpět ke své kóji. Tentokrát už se mu do ní moc nechtělo.

---

Let trval ještě několik hodin. Během té doby už Kryštof nespal. Přemýšlel. Co může být na padesátiletém muži nestandardního? 

Výsledky měl výborné. Nízkou hladinu kontaminantů, dobrou svalovou hmotu, nadprůměrnou hustotu kostí. Nic z toho přece nebylo důvodem k nějakému zvláštnímu zacházení. Nebo ano?

Před očima se mu znovu objevila obrazovka komise. LIDSKÁ IDENTIFIKACE: UKONČENA

A pod ní později: NESTANDARDNÍ.

Kryštof zavřel oči.

Přemýšlel, proč právě on byl zařazen do této kategorie. Standardním postupem pro „jedince určeného k porážce“ byl hromadný transport, společná cesta ke společnému konci. Být izolován nebyl žádný luxus; byl to znak konkrétního využití. Nebyl pouhou potravou; byl zbožím s určeným kupcem. Strach, který mu stoupal v hrudi, nebyl strachem ze smrti – ten byl ukotven v okamžiku, kdy mu bylo padesát –, ale strachem z konkrétní povahy zájmu, který někdo projevil o jeho biologickou podobu.

Poprvé ho napadlo, že možná celých těch šest dní nebylo tím, čím si myslel. Možná Ósaka nebyla jeho konečná destinace.

Mezitím za stěnami trupu letadla cestovalo vzduchem satelitní vysílání letadla. Snímky, zbavené jakéhokoli lidského kontextu a doplněné o jeho letový deník, se přenášely na řadu šifrovaných terminálů. V elegantních kancelářích makléřů i na soukromých obrazovkách nejbohatších lidí se obrazy Kryštofova těla objevovaly jako série snímků.

Datový balíček obsahoval jeho anamnézu, stravovací návyky a psychologický profil, který zdůrazňoval jeho sklon k podřízenosti a schopnost vytrvalosti. Pro kupující už nebyl padesátiletým mužem z Prahy; byl anonymním souborem biologických parametrů. 

Na obrazovce v jednom z mrakodrapů v Tokiu sledoval makléř, jak se obrazy postupně posouvají. Vedle fotografií blikala tabulka s aktuálními nabídkami. Čísla stoupala v rychlých, tichých krocích. Označení „jedinec určený k porážce“ bylo nahrazováno statusem „soukromý nákup“. Kupujícího nezajímala nutriční hodnota masa, ale estetická a funkční užitečnost živého organismu.

 

---

Přistání bylo krátké a prudší než vzlet. Kryštof se náhle probudil těsně před dosednutím. Tak přece jen nakonec usnul.

Na displeji před kójí se objevilo: VÍTEJTE V ÓSAKA TRANSPORTNÍM SEKTORU.

Kryštof se podíval na ostatní. Nikdo se netvářil, že by měl radost. 

Dveře kójí se postupně otevřely. Droidi začali jednotlivé subjekty odvádět z letadla. Tentokrát se nikdo neptal. Nikdo nemluvil. Všichni už věděli.

---

Příjmová hala byla obrovská. Kryštof čekal další komisi. Místo toho tu byly automaty. 

K jednomu z nich Kryštof přistoupil. Skenování obličeje. Skenování duhovky. Skenování čárového kódu. Ověření biometrických údajů.

Potom krátké pípnutí. SUBJEKT PŘEVZAT.

Někteří lidé byli odváděni jedním směrem, jiní druhým. 

Kryštof čekal.

Kolem něj postupně ubývali lidé z jeho letu. Nakonec jich zůstalo asi dvacet, pak deset. Pak pět. A potom dva. Kryštof a muž, který s ním cestoval v letadle. Byl mladší než Kryštof, což bylo trochu překvapivé, ale i to se stávalo. Zdravotní vada, problémy se zákonem... dokonce někdy se jednalo i o dobrovolníky. To ale, vzhledem k chování svého spolupasažéra za letu, Kryštof nepředpokládal. Opatrně si druhého muže prohlížel, když ten se na něj podíval. „Tak co?“

Kryštof pokrčil rameny. „Nevím.“

Dva droidi přišli jejich směrem. „CZ0029091973PRM.“

Kryštof vstal.

„A vy,“ pokračoval droid a označil druhého muže.

Oba byli odvedeni stranou.

„Kam jdeme?“

„Transport.“

„Kam?“

Droid neodpověděl.

Prošli dveřmi do menší haly a z ní pak ven na plochu.

---

Venku bylo teplo. Kryštof si uvědomil, že je poprvé po mnoha hodinách venku.

Vzduch byl vlhký a voněl jinak než pražský. Před budovou stála bílá dodávka bez oken v zadní části. Dveře byly otevřené. Jeden z droidů nastoupil dovnitř.

Druhý zůstal venku. „Nastupte.“

Kryštof se zastavil.

Uvnitř seděli tři muži. Japonci. Všichni kolem čtyřiceti. Dva z nich měli na sobě jednoduché tmavé obleky. Třetí byl oblečený v bílé košili s rozepnutým límečkem. Ani jeden nevypadal jako úředník, ani jako zdravotník.

Kryštof se podíval na droida. „Co jsou zač?“

Droid neodpověděl. Čekal, až oba transportovaní nastoupí.

Druhý muž z jeho letu nastoupil první. Kryštof chvíli váhal, ale pak nastoupil také. Koneckonců stejně zřejmě neměl jinou možnost.

Dveře se za nimi zavřely. Uvnitř bylo ticho. Tři Japonci si je prohlíželi.

Muž v bílé košili se nakonec naklonil dopředu. Podíval se Kryštofovi přímo do očí. Pak na jeho rameno. Na čárový kód.

Na okamžik se pousmál. „CZ0029091973PRM,“ přečetl pomalu.

Kryštof nic neřekl.

Muž zvedl oči. „Takže vy jste ten nestandardní.“

Kryštofovi přeběhl mráz po zádech. „Kdo jste?“

Muž se usmál. Tentokrát trochu jinak. „To je právě otázka, kterou bych vám měl položit já.“

Dodávka se rozjela. Kryštof se chtěl podíval z okna, ale žádné tam nebylo. Netušil, kam jedou.

A poprvé od chvíle, kdy opustil Prahu, si uvědomil něco mnohem horšího než skutečnost, že zemře.

Možná totiž ještě vůbec nebylo rozhodnuto, jak.