Chapter 6 — The Banquet
I.
The scent of the hall was an aggressive composition of beeswax, roasting game, and the cloying, powdery musk of a hundred different perfumes, all competing for dominance under the vaulted ceiling. It was a space of gilded reliefs and heavy velvet, illuminated by a thousand flickering electric candles that cast long, shivering shadows across the smooth marble floor. The laughter of the guests rose in a rhythmic tide, a sound of polished silver and practiced wit, punctuated by the melodic chime of crystal stemware. Here sat the architects of the new world: ministers of trade and nutrition, banking magnates whose fortunes were measured in hectares of repurposed land, and celebrities whose faces were projected onto every screen from Prague to Osaka. They were dressed in fabrics that felt like liquid, their movements slow and feline, lounging in high-backed chairs of carved mahogany.
Kryštof felt the cool smoothness of the clothes they had dressed him in—a tunic of cream-colored silk that clung to his skin, an iridescent garment that suggested a level of luxury he had never known, yet served only to highlight his status as a decorative object. The fabric was thin, almost translucent, hiding the bruises on his thighs and the raw ache in his pelvis, but it did not hide the tremor in his hands. He was led into the center of the hall by the President, whose grip on the back of Kryštof’s neck was not a gesture of affection, but a steering mechanism. The President’s palm was warm and heavy, the fingers curling slightly into the nape of Kryštof’s neck, asserting a claim that had been physically ratified in the dark of the previous night.
As they stepped into the golden circle of the candlelight, the conversation did not stop so much as it shifted, flowing around them like water around a stone. The guests did not gasp; they observed. They leaned forward, their eyes scanning Kryštof with the clinical detachment of art critics assessing a newly acquired sculpture.
"A gift from the East," the President announced, his voice projecting with a smooth, effortless resonance. "A specimen of the Czech stock. I found his constitution to be... remarkably resilient. He possesses a certain elasticity of spirit that is rare in the fifty-year-olds."
The President’s hand slid from his neck to his shoulder, his thumb pressing firmly into the collarbone. Kryštof stood frozen, his gaze fixed on a point of shimmering gold on the far wall, trying to detach his mind from the sudden, suffocating intimacy of the room. He could smell the wine on the breath of the woman nearest to him—a sharp, fermented scent of aged Riesling—as she reached out a manicured hand to touch the silk of his sleeve.
"The skin is remarkably pale," she remarked, her voice a low purr. "Almost translucent. One can see the pulse in the throat."
Another guest, a man with the heavy jowls of a financier, stood up and circled Kryštof, his footsteps echoing on the marble. He did not look at Kryštof’s face; instead, he focused on the line of the hip, the curve of the calf, the way the silk draped over the pelvic bone. He reached out and pinched the skin of Kryštof's upper arm, a hard, testing squeeze to check the muscle tone, the same way a buyer might pinch the fat of a calf at a livestock market.
Kryštof flinched, a small, involuntary spasm that rippled through his chest.
"He is nervous," the financier noted, a thin smile touching his lips. "The fragility adds a certain... piquancy to the presentation."
The President laughed, a soft, melodic sound, and pulled Kryštof closer to his side, his hand sliding down to rest heavily on the small of Kryštof’s back. The pressure was a reminder of the ownership, a physical seal of the transaction. Around them, the feast continued—platters of delicacies were passed, wine flowed in endless streams of crimson and gold—but the center of the room had become a pedestal. Kryštof was the centerpiece, a living ornament intended to stimulate the appetite of the powerful.
"He is seasoned," the President whispered, loud enough for those nearby to hear. "I have spent the last twenty-four hours ensuring he is properly broken in. He understands the nature of his existence here."
At that moment, it crossed Kryštof’s mind that he might have preferred to be inside the Osaka slaughterhouse; by now, he might have had it all behind him and wouldn’t have to passively endure the whims and lusts of the powerful. He realised, however, that he had no choice, because, in fact, he no longer existed.
The guests began to murmur, their interest shifting from the visual to the tactile. A hand brushed against his ribs; a finger traced the line of his jaw. It was a choreographed dehumanization, a slow, social peeling away of his dignity. The cruelty was not in the violence, but in the courtesy—the way they spoke of him as if he were a piece of furniture or a rare breed of hound, all while maintaining the highest standards of aristocratic etiquette.
The financier stepped closer again, his eyes darkening. He didn't stop at a pinch this time
II.
The financier’s hand descended with a sudden, proprietary weight, sliding beneath the hem of the silk tunic to grip Kryštof’s buttocks. He squeezed with a bruising force, hoisting Kryštof’s hips upward, forcing his back to arch and his chest to thrust forward into the open air of the hall. The man’s fingers dug into the flesh, claiming the territory with a casual, crushing authority.
"The silk is a fine veil," the financier murmured, "but the substance beneath is what interests us."
With a sharp, coordinated movement, the financier ripped the tunic upward, bunching the fabric around Kryštof’s waist and exposing his lower body to the golden glare of the candles. The sudden cold of the room hit his skin, and with it came the heat of a dozen predatory gazes. The President did not intervene; he stepped back, a slight, satisfied smile playing on his lips, as if he were presenting a platter of rare delicacies to his most esteemed guests.
The financier did not wait for a signal. He reached for the fastenings of his own trousers, his movements brisk and efficient. He stepped behind Kryštof, grabbing him by the waist to steady him, and thrust his erect cock into him. The impact was sudden and violent, a blunt intrusion that forced a strangled, guttural sound from Kryštof’s throat. He felt the rough friction of the man’s clothing against his thighs and the uncompromising weight of a body that viewed him as a void to be filled.
As the financier began a rhythmic, hammering pace, the other guests drew closer, their faces a blur of curiosity and lust. They did not watch with shame, but with a connoisseur's interest. A woman in a dress of emerald velvet reached out, her fingers traced Kryštof’s stomach and her nails dug into his ribs as she watched the rhythmic shudder of his muscles. She leaned in, smelling the sweat of his fear, her breath warm and smelling of grapes against his throat.
"Look at the way he trembles," she whispered, her voice a vibration against his skin. "Like a frightened bird."
The financier withdrew with a sharp, wet sound, leaving Kryštof staggering, his legs momentarily unable to support him. But there was no reprieve. Before he could recover his balance, he was seized by two other men—a diplomat from the Nutrition Ministry and a younger, lean man with the predatory eyes of a hawk. They maneuvered him toward a low, velvet-covered chaise longue that sat beside a table laden with half-eaten oysters and crystal flutes of champagne.
They pushed him onto the velvet, his limbs splayed, his body a pale contrast to the deep crimson of the fabric. The diplomat stepped over him, his knees pinning Kryštof’s shoulders to the upholstery, while the younger man knelt between his legs. There was no preamble, no tenderness, only the mechanical application of desire. The younger man entered him with a fierce, sudden thrust, his movements frantic and shallow, while the diplomat leaned down to force his mouth open, his tongue invading Kryštof’s oral cavity with a uncompromising, invasive pressure.
Kryštof closed his eyes, and in the darkness of his eyelids, he tried to find a place to hide. He retreated into the narrow corridor of his own mind, drifting away from the physical sensation of being torn apart. He focused on the barcode tattooed on his left shoulder, imagining the ink as a wall, a border that the guests could not cross. *CZ0029091973PRM*. He repeated the alphanumeric sequence like a mantra, a cold, sterile string of characters that defined his current existence. If he was only a number, the pain belonged to the number, not to him.
He thought of Marek. He thought of the quiet mornings in their small apartment in Žižkov, the smell of strong coffee and the sound of the tram rattling the windowpanes. He remembered the specific, gentle weight of Marek’s hand on his cheek, a touch that had sought to understand him, not to consume him. The memory was a fragile, shimmering thing, a piece of glass held up against a storm of degradation. He clung to the image of Marek’s smile, using it as an anchor to prevent himself from drifting entirely into a void of dissociation.
The assault continued, a revolving door of bodies. He was passed from one to another, his position shifted to suit the convenience of the guests. At one point, he was draped over the edge of the mahogany table, the cold surface of the wood pressing against his chest, while two men worked in tandem upon him, their breathing synchronized, their movements a choreography of shared appetite. He felt the spill of various fluids—sweat, saliva, and the warm, thick release of men who viewed his body as a communal vessel.
III.
The President watched from his chair, a glass of deep amber cognac held loosely in his hand, his gaze a steady, unblinking appraisal of the scene. He did not intervene when the guests finally withdrew, their appetites momentarily sated, their faces flushed with a dull, post-coital complacency. They stepped away with a coordinated ease, adjusting their cufflinks and smoothing their trousers, the air of the room returning to a state of polished, aristocratic calm.
Kryštof lay on the crimson velvet of the chaise longue, his breathing a shallow, rattling labor. He felt the cold air of the hall rushing back into the spaces where bodies had recently been, a sudden, jarring void. He was drenched in a cocktail of sweat and other men's fluids, his muscles twitching with an exhausted, involuntary rhythm. He did not move; he had become a landscape of bruises and secretions, a map of the night's excesses.
The transition was seamless. Without a word of command, a cadre of servants in muted grey livery entered the hall. They did not approach with tenderness, but with the clinical efficiency of stagehands. Two of them gripped Kryštof by the armpits and legs, hoisting him up. His legs gave way, his knees buckling as they dragged him toward the center of the room, where a single, massive pillar of white Carrara marble rose toward the ceiling. The pillar was a cold, imposing verticality, its surface polished to a mirror-like sheen that reflected the flickering gold of the chandeliers.
The President stood and approached, his footsteps echoing with a slow, deliberate cadence. In his hand, he carried a pair of silver shears. He reached out, and with a few precise, rhythmic snips, he began to cut away the remnants of the cream-colored silk tunic. The fabric fell in iridescent shreds to the marble floor, discarded like the skin of a fruit.
Kryštof stood naked before the hundred eyes of the assembly. The light of the candles stripped him of every secret. Every mark of the previous twenty-four hours was laid bare: the raw, red friction burns on his thighs, the purpled blooms of fingerprints on his ribs, and the stark, black ink of the barcode on his left shoulder—CZ0029091973PRM—standing out against his pallid skin like a brand on livestock. He was no longer a man; he was a displayed specimen, a study in vulnerability and depletion.
"The preparation is complete," the President announced, his voice regaining its melodic, guiding quality. "The vessel has been emptied. Now, we may appreciate the architecture of the form."
The servants moved in with cords of heavy, braided silk, the color of dried blood. They worked with a practiced, nautical precision. Kryštof’s arms were forced upward, his wrists crossed and bound tightly to the capital of the pillar, the silk biting into his skin. His torso was wound in a spiraling wrap, the cord crossing his chest and stomach in a restrictive harness that arched his back, thrusting his chest forward and exposing his throat. His ankles were lashed together and then tethered to the base of the marble, forcing him into a precarious, stretched posture. He was a living sculpture of tension, his body a taut bowstring of flesh and bone.
The atmosphere in the room shifted. The languidness of the feast was replaced by a sharp, electric anticipation. The same guests who had just used him for their pleasure now looked upon him with a different kind of hunger—a desire for the spectacle of precision and pain.
A steward, dressed in a formal black livery, stepped forward, he was pushing an elegant trolley in front of him, on whose silver trays lay a collection of small, masterfully crafted bows and a row of slender crossbows, accompanied by a supply of shorter arrows with needle-like tips. The weapons were works of art, inlaid with ivory and gold, their strings humming with a lethal potential.
"Ladies and gentlemen," the steward announced, his voice projecting with a theatrical clarity. "We move now to the second movement of our evening. In the tradition of the old world, we evoke the image of the martyr. We present to you the Saint Sebastian of the Nutrition Commission. A study in the intersection of grace and agony."
The guests began to rise, their movements fluid and eager. They approached the steward, selecting their weapons with the careful deliberation of musicians choosing an instrument. The sound of the room changed—the clinking of glasses was replaced by the dry, rhythmic *thrum* of bowstrings being tested, the metallic *click* of crossbow triggers being set.
Kryštof looked out over the sea of faces. They were smiling, their eyes bright with a cruel, sophisticated curiosity. He felt the coldness of the marble pillar against his spine, the only solid thing in a world that had become a blur of golden light and predatory intent. He saw the financier step forward first, his face set in a mask of concentrated focus.
IV.
The financier stepped forward first, his posture rigid with a level of concentration that bordered on the spiritual. He held a slim, ivory-inlaid crossbow, its bolt tipped with a needle of surgical steel. He did not aim for a vital organ; such a mistake would be uncouth, an abrupt ending to a curated experience. Instead, he aimed for the soft, vulnerable expanse of Kryštof’s inner thigh.
The *thrum* of the string was a sudden, violent vibration in the air. The bolt arrived with a wet, sickening thud, burying itself deep into the muscle of the left thigh. Kryštof’s body jerked, a sharp, electric spasm that rattled the silk cords. A high, thin scream tore from his throat—a sound he didn’t recognize as his own. The financier didn't flinch; he merely smiled, noting the way the muscle spasmed around the shaft of the bolt, the blood beginning to bloom in a slow, dark circle against the pallid skin.
"A precise entry," the financier remarked, his voice conversational. "The recoil is exquisite."
Then the others followed, a disciplined procession of cruelty. A woman in a shimmering gold gown stepped up, her eyes wide with a predatory luminescence. She used a traditional bow, the arrow slender and tipped with a barbed head. She aimed for his side, just below the ribs. The arrow hissed through the air and sank into the flank with a sound like a knife through silk. Kryštof’s breath left him in a ragged, wheezing gasp; he could feel the coldness of the metal sliding past his ribs, a deep, invasive pressure that made his vision blur.
The hall became a symphony of rhythmic releases. *Thrum. Thud. Scream.* The guests moved with a choreographed grace, taking turns to adorn the living sculpture. A bolt entered his shoulder, pinning the skin to the marble pillar behind him. Another pierced the meat of his calf, forcing his leg to twist in a grotesque, unnatural angle. The cries of the same man who had been a husband and a partner in Žižkov were now merely the soundtrack to a sophisticated game.
The President stepped forward, his expression one of profound satisfaction. He did not use a crossbow; he held a heavy, ornate bow of dark yew. He looked at Kryštof, not with hatred—for hatred would imply a recognition of humanity—but with the clinical pride of a gardener pruning a hedge.
"The centerpiece requires a focal point," the President whispered.
He drew the string back to his cheek, his eyes narrowing. The arrow flew with a devastating velocity. It did not strike the chest or the limb; it struck the groin. The bolt pierced the soft tissue of the scrotum, driving through the flesh and pinning the genital mass against the cold, white marble of the pillar.
Kryštof’s world exploded into a white, blinding noise. It was a pain beyond the capacity of language, a searing, visceral violation that felt as if his very center were being torn open. He did not scream this time; he choked, his mouth opening in a silent, wide-eyed void of agony. The guests leaned in, their faces alight with a collective, hushed admiration. They watched the way the blood pulsed from the wound, a rhythmic, crimson leaking that stained the white marble in a widening pool.
"The symmetry is breathtaking," the woman in gold whispered, her voice trembling with genuine aesthetic pleasure.
Laughter rippled through the room—not the laughter of mockery, but the appreciative chuckle of a crowd watching a masterful performance. They applauded softly, a polite, rhythmic pattering of hands that sounded like rain on a tin roof. Some guests stepped closer, pointing out the trajectory of the bolts, debating the 'artistry' of the placement, while others sipped their cognac, the amber liquid catching the light of the candles.
As the noise of the crowd receded into a distant, buzzing hum, Kryštof felt his consciousness begin to fray. He was no longer a man; he was a collection of entry points. He was a map of steel and wood and blood. The physical pain had reached a plateau of saturation, a white noise of suffering that paradoxically felt like a numb, distant vibration.
He looked up at the vaulted ceiling, the gold leaf shimmering through a haze of gray. He thought of Marek. He imagined Marek’s hands, not as they were in the memories of their bed, but as they would be now—trying to pull these bolts from his flesh, his fingers shaking, his face etched with a grief that would never find a resolution. He thought of the barcode on his shoulder—CZ0029091973PRM—and realized with a cold, crystalline clarity that the number was the only thing that had survived. The man named Kryštof had been meticulously dismantled, piece by piece.He realised that he hoped he wouldn’t have to live much longer.
🇨🇿
Kapitola 6 – Banket
I.
Sálem se linula pronikavá směs vůní včelího vosku, pečeného zvěřiny a přeslazeného, pudrového pižma stovky různých parfémů, které pod vysokým stropem soupeřily o převahu. Byl to prostor zdobený zlacenými reliéfy a těžkým sametem, osvětlený tisíci blikajících umělých svíček v křišťálových lustrech, jejichž třpyt se odrážel na hladké mramorové podlaze. Smích hostů stoupal v rytmických vlnách, doplněný cinkotem leštěného stříbra a nacvičeného vtipu, proložený melodickým zvoněním křišťálových sklenic. Zde seděli tvůrci nového světa: ministři obchodu a výživy, bankovní magnáti, jejichž jmění se měřilo v hektarech přetvořené půdy, a celebrity, jejichž tváře se promítaly na každou obrazovku od Prahy po Ósaku. Byli oblečeni do látek, které připomínaly tekutinu, jejich pohyby byly pomalé a kočičí, a lenošili v křeslech s vysokými opěradly z vyřezávaného mahagonu.
Kryštof cítil chladivou hladkost šatů, do kterých ho oblékli – krémově zbarvené hedvábné tuniky, která mu přiléhala k pokožce, duhově se lesknoucího oděvu, jenž naznačoval úroveň luxusu, jakou dosud nepoznal, avšak sloužil pouze k zdůraznění jeho postavení jako dekorativního předmětu. Látka byla tenká, téměř průsvitná, a skrývala modřiny na jeho stehnech i palčivou bolest v pánvi, nedokázala však zakrýt chvění v jeho rukou. Prezident ho vedl do středu sálu; jeho ruka, která svírala Kryštofův zátylek, nebyla gestem náklonnosti, ale pouze prostředkem k jeho ovládání. Prezidentova dlaň byla teplá a těžká, prsty se lehce zarývaly do Kryštofova zátylku a uplatňovaly nárok, který byl fyzicky stvrzen v temnotě předchozí noci.
Jakmile vstoupili do zlatavého kruhu světla volného prostoru mezi hosty ve středu sálu, rozhovor se ani tak nezastavil, jako spíše změnil směr a proudil kolem nich jako voda kolem kamene. Hosté nezadrželi dech; jen pozorovali. Naklonili se dopředu a očima si Kryštofa prohlíželi s nuceným odstupem uměleckých kritiků, kteří hodnotí nově získanou sochu.
„Dárek ze středu Evropy,“ oznámil prezident, jehož hlas zněl hladce a lehce. „Příklad českého rodu, jehož konstituce mi připadá… pozoruhodně odolná. Vyznačuje se jistou pružností ducha, která je u padesátníků vzácná.“
Prezidentova ruka sklouzla z jeho krku na rameno a palcem mu pevně zatlačil na klíční kost. Kryštof stál jako zkamenělý, pohled upřený na bod, kde se na protější stěně lesklo zlato, a snažil se odpoutat mysl od náhlé, dusivé intimity v místnosti. Z dechu ženy, která stála nejblíže k němu, cítil víno – ostrou, kvašenou vůni vyzrálého ryzlinku –, když k němu natáhla upravenou ruku, aby se dotkla hedvábí jeho rukávu.
„Kůže je pozoruhodně bledá,“ poznamenala tichým, vrnícím hlasem. „Skoro průsvitná. Na krku je vidět puls.“
Další host, muž s těžkými lícemi typickými pro finančníka, vstal z křesla a obešel Kryštofa, přičemž jeho kroky se rozléhaly po mramoru. Nedíval se Kryštofovi do tváře; místo toho se soustředil na linii boků, křivku lýtka, na to, jak hedvábí splývá přes pánevní kost. Natáhl ruku a štípl Kryštofa do horní části paže – tvrdým, zkoumavým stiskem, aby zkontroloval svalový tonus, stejně jako by kupec štípl do tuku na teleti na dobytčím trhu.
Kryštof sebou trhl; malý, mimovolný křečovitý pohyb, který se mu prohnal hrudníkem.
„Je nervózní,“ poznamenal finančník a na rtech se mu objevil pobavený úsměv. „Ta křehkost dodává celé prezentaci jistou… pikantnost.“
Prezident se zasmál – byl to nenucený, melodický smích – a přitáhl Kryštofa blíž k sobě, přičemž mu ruka sklouzla dolů a těžce spočinula na Kryštofově bedrech. Ten tlak působil majetnicky, byl fyzickým výrazem uzavřené dohody. Kolem nich banket pokračoval – kolovaly mísy s lahůdkami, víno teklo v nekonečných proudech karmínové a zlaté barvy –, ale střed místnosti se proměnil v piedestal. Kryštof byl ústředním bodem, živou ozdobou, která měla povzbudit chuť k jídlu mocných.
„Je vyzkoušený,“ zašeptal prezident tak hlasitě, aby to slyšeli lidé v okolí. „Posledních několik hodin jsem se věnoval tomu, abych ho pořádně zaučil. Chápe podstatu své přítomnosti tady.“
Kryštofovi v tu chvíli prolétlo hlavou, že by snad byl raději v nitru Ósackých jatek a touhle dobou už by možná měl vše za sebou a nemusel trpně snášet libůstky a chtíč mocných. Uvědomoval si ale, že pro něj neexistuje možnost volby, protože fakticky už vlastně neexistuje.
Hosté začali šumět a jejich pozornost se přesunula od vizuálního vjemu k hmatovému. Ruka se mu otřela o žebra; prst mu přejel po linii čelisti. Byla to koordinovaná dehumanizace, pomalé, společenské odstraňování jeho důstojnosti. Krutost nespočívala v násilí, ale ve zdvořilosti – v tom, jak o něm mluvili, jako by byl kus nábytku nebo vzácné plemeno loveckého psa, a přitom dodržovali nejvyšší standardy aristokratické etikety.
Finančník se opět přiblížil, oči mu potemněly. Tentokrát se nezastavil u pouhého štípnutí, ale prohmatal mu svaly nadloktí i předloktí a pak mu pohladil hrudník dlouhým, reliéf hodnotícím pohybem.
II.
Ruka finančníka se s náhlou, majetnickou tíhou snesla pod lem hedvábné tuniky a uchopila Kryštofovy hýždě. Stiskl je silně a majetnicky, až to zabolelo. Zvedl Kryštofovy boky nahoru a donutil ho prohnout záda a vystrčit hruď dopředu do otevřeného prostoru sálu. Mužovy prsty se zarývaly do masa a zabíraly území s ležérní, drtivou autoritou.
„Hedvábí je krásný závoj,“ zamumlal finančník, „ale nás zajímá to, co se skrývá pod ním.“
Finančník prudkým, nedočkavým pohybem roztrhl tuniku směrem nahoru, látka se Kryštofovi svezla kolem pasu a odhalila jeho dolní část těla ve zlatavé záři svíček. Na kůži ho zasáhl náhlý chlad místnosti a s ním i žár tuctu dravých pohledů. Prezident nezasáhl; ustoupil o krok zpět, na rtech mu pohrával lehký, spokojený úsměv, jako by svým nejváženějším hostům předkládal tác s vzácnými delikatesami.
Finančník nečekal na žádný signál. S rychlými a rozhodnými pohyby si rozepnul kalhoty. Postavil se za Kryštofa, chytil ho kolem pasu, aby ho podepřel, a vrazil do něj svůj ztopořený úd. Náraz byl náhlý a prudký, tupé vniknutí, které z Kryštofova hrdla vymáčklo dusivý, hrdelní zvuk. Cítil drsné tření mužova oblečení o svá stehna a neúprosnou váhu těla, které ho vnímalo jako prázdnotu, kterou je třeba zaplnit.
Jakmile finančník začal rytmicky a prudce přirážet, ostatní hosté se přiblížili, v jejich tvářích se mísila zvědavost a chtíč. Nesledovali dění se studem, ale se zájmem znalců. Žena v šatech ze smaragdového sametu natáhla ruku, prsty jí přejížděly po Kryštofově břiše a nehty se mu zarývaly do žeber, zatímco sledovala rytmické chvění jeho svalů. Naklonila se k němu, vdechovala vůni potu jeho strachu a její teplý dech s vůní hroznů se mu dotýkal hrdla.
„Podívej, jak se třese,“ zašeptala a její hlas se mu chvěl na kůži. „Jako vystrašený pták.“
Finančník se s ostrým, vlhkým zvukem stáhl, až Kryštof zakolísal a nohy ho na okamžik přestaly držet. Ale žádného oddechnutí se mu nedostalo. Než stačil znovu nabýt rovnováhu, popadli ho další dva muži – diplomat z ministerstva výživy a mladší, štíhlý muž s dravýma očima jako jestřáb. Nasměrovali ho k nízkému, sametem potažené lehátku, které stálo vedle stolu přetékajícího nedojedenými ústřicemi a křišťálovými sklenicemi šampaňského.
Přitlačili ho na samet, s roztaženými končetinami; jeho tělo bledě kontrastovalo s tmavě karmínovou barvou látky. Diplomat ho přelezl, koleny přitlačil Kryštofova ramena k čalounění, zatímco mladší muž klečel mezi jeho nohama. Nebylo tam žádné úvodní slovo, žádná něha, jen mechanické uspokojování touhy. Mladší muž do něj vnikl prudkým, náhlým přírazem, jeho pohyby byly zběsilé a mělké, zatímco diplomat se sklonil, aby mu násilím otevřel ústa, a jeho jazyk vnikl do Kryštofovy ústní dutiny s nesmlouvavým, invazivním tlakem.
Kryštof zavřel oči a ve tmě za víčky se snažil najít místo, kde by se mohl schovat. Uchýlil se do úzké chodby své vlastní mysli a odpoutával se od fyzického pocitu, jako by ho někdo trhal na kusy. Soustředil se na čárový kód vytetovaný na levém rameni a představoval si tu barvu jako zeď, hranici, kterou hosté nemohou překročit. *CZ0029091973PRM*. Opakoval tu alfanumerickou sekvenci jako mantru, chladný, odosobněný řetězec znaků, který definoval jeho současnou existenci. Kdyby byl jen číslem, ta bolest by patřila tomu číslu, ne jemu.
Vzpomněl si na Marka. Vzpomněl si na tichá rána v jejich malém bytě na Žižkově, na vůni silné kávy a na zvuk tramvaje, která rozechvívala okenní tabule. Vybavil si tu specifickou, jemnou váhu Markovy ruky na své tváři – dotek, který se ho snažil pochopit, nikoli pohltit. Ta vzpomínka byla křehká, třpytivá věc, kousek skla vztyčený proti bouři úpadku. Držel se obrazu Markova úsměvu a používal ho jako kotvu, aby se zcela nepropadl do prázdnoty odcizení.
Útok pokračoval, těla se střídala jako v otočných dveřích. Předávali si ho jeden druhému a jeho poloha se měnila podle toho, co hostům vyhovovalo. V jednu chvíli ležel přehozený přes okraj mahagonového stolu, chladný povrch dřeva se mu tlačil do hrudi, zatímco na něm společně pracovali dva muži, jejich dech byl synchronizovaný a jejich pohyby tvořily choreografii sdílené touhy. Cítil, jak se na něj vylévají různé tekutiny – pot, sliny a teplý, hustý výměšek mužů, kteří jeho tělo vnímali jako společnou nádobu.
III.
Prezident vše sledoval ze svého křesla, v ruce volně svíral sklenici koňaku sytě jantarové barvy a upřeným, pozorným pohledem situaci hodnotil. Nezasáhl, když se hosté nakonec rozcházeli, s na chvíli ukojeným apetitem a tvářemi zarudlými tupou, postkoitální spokojeností. Odcházeli s ladnou lehkostí, upravovali si manžetové knoflíčky a uhlazovali si kalhoty, zatímco i atmosféra v místnosti se vracela do stavu uhlazeného, aristokratického klidu.
Kryštof ležel na karmínovém sametu lehátka a jeho dech byl mělký a chraplavý. Cítil, jak studený vzduch z haly vniká zpět do míst, kde ještě před chvílí ležela těla – náhlá, intenzivní prázdnota. Byl promočený směsí potu a tělních tekutin jiných mužů, jeho svaly se chvěly vyčerpaným, nevědomým třesem. Nehýbal se; stal se krajinou otlaků a oděrek, mapou nočních excesů.
Přechod proběhl plynule. Bez jediného viditelného povelu vstoupila do sálu skupina sluhů v nenápadných šedých livrejích. Nepřibližovali se s ohleduplností, ale s chladnou efektivitou jevištních techniků. Dva z nich popadli Kryštofa pod pažemi a zvedli ho na nohy. Podlomila se mu kolena, když ho táhli směrem ke středu místnosti, kde se k stropu tyčil jediný mohutný sloup z bílého carrarského mramoru. Sloup působil chladně a impozantně svou svislostí, jeho povrch byl vyleštěn do zrcadlového lesku, v němž se odráželo blikající zlato lustrů.
Prezident vstal a vydal se k nim; nesl se pomalým, rozvážným krokem. V ruce držel stříbrné nůžky. Natáhl ruku a několika přesnými, rytmickými střihy začal odstřihávat zbytky krémově zbarvené hedvábné tuniky. Látka padala na mramorovou podlahu v duhově se lesknoucích cárech, odhozená jako slupka z ovoce.
Kryštof stál nahý před stovkou očí shromážděných lidí. Světlo svíček ho zbavilo všech tajemství. Odhalily se všechny stopy uplynulých dvaceti čtyř hodin: syrové, červené oděrky na stehnech, fialové otisky prstů na žebrech a výrazný černý inkoust čárového kódu na levém rameni – CZ0029091973PRM –, který na jeho bledé kůži vynikal jako značka na dobytku. Tady a teď už opravdu nebyl člověkem; byl vystaveným kusem, ukázkou zranitelnosti a vyčerpání.
„Přípravy jsou dokončeny,“ oznámil prezident a jeho hlas opět nabyl melodického, inspirativního tónu. „Nádoba byla vyprázdněna. Nyní můžeme obdivovat estetiku této formy.“
Služebníci přistoupili s provazy z těžkého, spleteného hedvábí, barvy zaschlé krve. Pracovali s rutinní, námořnickou přesností. Kryštofovy paže byly vytaženy nahoru, zápěstí zkřížena a pevně přivázána k hlavici sloupu, přičemž se hedvábí zařezávalo do jeho kůže. Trup mu byl ovinut horizontálně, provaz mu křížil hruď a břicho v omezujícím postroji, který mu prohýbal záda, vystrkoval hruď dopředu a odhaloval krk. Kotníky mu svázali k sobě a poté připoutali k podstavci mramorového sloupu, čímž ho donutili zaujmout nejistou, protaženou pozici. Byl živou sochou tenze, jeho tělo napnutou tětivou z masa a kostí.
Atmosféra v místnosti se změnila. Malátnou náladu hostiny vystřídalo napjaté, elektrizující očekávání. Ti samí hosté, kteří ho ještě před chvílí využívali ke svému potěšení, na něj nyní hleděli s jiným druhem zájmu – touhou po podívané plné vzrušení a bolesti.
Mezi hosty vkročil sluha v černém slavnostním livreji a před sebou tlačil elegantní vozík, na jehož stříbrných podnosech ležela sbírka malých, mistrovsky vyrobených luků a řada štíhlých kuší, doplněných zásobou kratších šípů s jehlovitými hroty. Tyto zbraně byly uměleckými díly, vykládanými slonovinou a zlatem, a jejich tětivy hučely smrtícím potenciálem.
„Dámy a pánové,“ ohlásil stevard hlasem, z něhož zaznívala divadelní zřetelnost. „Nyní přecházíme k druhé části našeho večera. V duchu tradice starého světa vyvoláváme obraz mučedníka. Představujeme vám svatého Šebestiána dodaného Výživovou komisí. Studii o prolínání utrpení a milosti.“
Hosté se začali zvedat, někteří zdráhavě, jiní překotně a plni nadšení. Přistoupili ke správci a vybírali si zbraně s pečlivou rozvážností, jakou projevují hudebníci při výběru nástroje. Zvuk v místnosti se změnil – cinkání sklenic vystřídalo suché, rytmické *brnkání* prověřovaných tětiv a kovová *cvaknutí* spouští kuší.
Kryštof se rozhlédl po moři tváří. Usmívaly se a v jejich očích se zračila bezohledná, nezastíraná zvědavost. Cítil chlad mramorového sloupu v zádech – jedinou pevnou věc ve světě, který se proměnil v rozmazanou skvrnu zlatého světla a dravých úmyslů. Viděl, jak jako první proti němu vystoupil finančník, jehož tvář byla jako maska zaměřeného soustředění.
IV.
Finančník, jehož držení těla bylo strnulé, se soustředil tak intenzivně, až to hraničilo s duchovním prožitkem. V ruce držel štíhlou kuši s intarziemi ze slonoviny, jejíž šíp měl na špičce jehlu z chirurgické oceli. Nemířil na životně důležitý orgán; taková chyba by byla nevkusná a znamenala by náhlý konec pečlivě připraveného zážitku. Místo toho zamířil na měkkou, zranitelnou část Kryštofova vnitřního stehna.
Zavibrování tětivy vyvolalo náhlé, prudké zavlnění vzduchu. Šíp dopadl s vlhkým, odporným žuchnutím a zabořil se hluboko do svalu levého stehna. Kryštofovo tělo sebou trhnulo v ostré, elektrizující křeči, která rozechvěla hedvábné provazy. Z jeho hrdla se vydral vysoký, pronikavý výkřik – zvuk, který nepoznal jako svůj vlastní. Finančník ani nemrkl; jen se usmál a sledoval, jak se sval kolem dříku šípu křečovitě stahuje a jak krev začíná vytékat v pomalém, tmavém praménku na bledé kůži.
„Přesný zásah,“ poznamenal finančník konverzačním tónem. „Zpětný ráz mě trochu překvapil, ale střelu nezhatil.“
Pak následovali ostatní, disciplinovaný průvod krutosti. Žena v třpytivých zlatých šatech se k němu přiblížila s očima dokořán, v nich se zračil dravý lesk. Použila tradiční luk, šíp byl štíhlý a na konci měl hrot s dvěma zpětnými háčky. Zamířila na jeho bok, těsně pod žebra. Šíp zasvištěl vzduchem a zabořil se do boku se zvukem, jako by nůž prořízl hedvábí. Kryštofovi vyrazil dech v trhaném, sípavém vzdechu; cítil chlad kovu klouzajícího podél žeber, hluboký, pronikavý tlak, který mu zamlžil zrak.
Sál se proměnil v symfonii rytmických výstřelů. „Bum. Drn. Výkřik.“ Hosté se pohybovali s ladností v přirozené choreografii a střídali se v zdobení živé sochy. Šipka se mu zabodla do ramene a přitlačila mu kůži k mramorovému sloupu za ním. Další šíp mu prorazil lýtko a donutil jeho nohu zkroutit se do groteskního, nepřirozeného úhlu. Výkřiky bolesti téhož muže, který kdysi byl manželem a partnerem na Žižkově, byly nyní pouhým zvukovým doprovodem sofistikované hry.
Prezident vystoupil vpřed s výrazem hlubokého uspokojení. Nepoužíval kuši; v ruce držel těžký, zdobený luk z tmavého tisu. Díval se na Kryštofa, nikoli s nenávistí – neboť nenávist by znamenala uznání lidskosti –, ale s chladnou hrdostí zahradníka, který prořezává živý plot.
„Ústřední prvek potřebuje ohnisko,“ zašeptal prezident.
Napnul tětivu až k tváři a přimhouřil oči. Šíp vyletěl s ničivou rychlostí. Nezasáhl hruď ani končetinu; zasáhl rozkrok. Šíp prorazil tělo penisu a měkkou tkáň šourku, prošel masem a přitlačil genitálie k chladnému, bílému mramoru sloupu.
Kryštofův svět se proměnil v bílý, oslepující hluk. Byla to bolest, kterou nelze slovy popsat, palčivé, niterné znásilnění, jako by mu někdo roztrhával samotné jádro bytosti. Tentokrát nekřičel; dusil se, ústa měl otevřená v tiché, široce rozevřené prázdnotě plné utrpení. Hosté se naklonili, jejich tváře zářily společným, tichým obdivem. Sledovali, jak krev pulzuje z rány, rytmické, šarlatové vytékání, které zbarvovalo bílý mramor do stále se rozšiřující kaluže.
„Ta symetrie je úchvatná,“ zašeptala žena ve zlatém, přičemž se jí hlas chvěl upřímným estetickým potěšením.
Místností se rozléhal smích – ne posměšný smích, ale uznale se chichotající dav, který sledoval mistrovské představení. Tichým potleskem, zdvořilým, rytmickým tleskáním rukou, které znělo jako déšť na plechové střeše, ocenili představení. Někteří hosté se přiblížili, poukazovali na dráhu letu šipek a diskutovali o „uměleckosti“ jejich umístění, zatímco jiní usrkávali koňak, jehož jantarová tekutina odrážela světlo svíček.
Jak se hluk davu proměnil ve vzdálený, bzučivý šum, Kryštof cítil, jak se jeho vědomí začíná rozpadat. Už nebyl člověkem; byl souhrnem bodů vniknutí. Byl mapou z oceli, dřeva a krve. Fyzická bolest dosáhla bodu nasycení, bílého šumu utrpení, který paradoxně působil jako otupělé, vzdálené vlny.
Vzhlédl ke klenutému stropu, kde se zlatá fólie leskla skrz šedý opar. Pomyslel na Marka. Představoval si Markovy ruce, ne tak, jak je znal ze vzpomínek na jejich společnou postel, ale tak, jaké by byly teď – jak se snaží vytáhnout ty střely z jeho těla, s třesoucími se prsty a tváří zvrásněnou zármutkem, který nikdy nenajde rozřešení. Pomyslel na čárový kód na svém rameni – CZ0029091973PRM – a s chladnou, křišťálovou jasností si uvědomil, že toto číslo bylo jedinou věcí, která přežila. Muž jménem Kryštof byl pečlivě zničen, kousek po kousku.
Uvědomil si, že doufá, že už nebude muset žít dlouho.
